Mozaika (ne)obyčejných životů

Snímek režisérky Marty Ferencové, natočený na motivy bestselleru Evity Twardzik Urbaníkové, není klasickou romantickou komedií s jedním ústředním párem. Místo toho splétá osudy tří žen, které jsou v různých fázích života a čelí odlišným výzvám. Jejich příběhy se protínají, ovlivňují a vytvářejí pestrou mozaiku, která odráží složitost moderních vztahů.

V centru dění stojí Natálie (Petra Hřebíčková), úspěšná a nezávislá žena, která má zdánlivě vše. Dobrou práci, krásný byt, přátele. Chybí jí však to nejpodstatnější, partner, se kterým by mohla sdílet svůj život. Její hledání lásky je poznamenáno skepsí a únavou z neustálého kolotoče nepovedených schůzek. Vše se změní náhodným setkáním s okouzlujícím vdovcem Markem (Branislav Trifunović), které vypadá jako z pohádky. Ale i pohádky mají své temné stránky.

Její nejlepší kamarádka Simona (Tatiana Dyková) prožívá zcela jiný druh krize. Je vdaná, má děti a její manželství s Viktorem (Ľuboš Kostelný) se po letech propadlo do stereotypu a tichého odcizení. Jiskra vyprchala a na její místo nastoupila rutina. Když se v jejím životě objeví charismatický umělec, Simona stojí před otázkou, zda má smysl bojovat za záchranu starého vztahu, nebo se vrhnout do náruče nové vášně.

Třetí do party je Evina matka Eva (Eliška Balzerová), vitální vdova, která se rozhodne, že život smrtí manžela nekončí. S humorem a odhodláním se vrhá do světa online seznamování, čímž šokuje nejen svou dceru, ale i sama sebe. Její příběh je osvěžujícím důkazem, že touha po lásce a blízkosti nezná věkové hranice.

Tři ženy, tři pohledy na lásku

Síla filmu nespočívá v originální zápletce, ale v upřímnosti, s jakou nahlíží na jednotlivé vztahové archetypy.

• Hledání ideálu a realita: Natáliin příběh je odrazem generace, která je paralyzována přemírou možností. Datingové aplikace slibují nekonečný výběr potenciálních partnerů, ale často vedou jen k povrchním setkáním a zklamání. Její vztah s Markem začíná jako splněný sen, ale postupně se ukazuje, že i ten nejdokonalejší muž má svou minulost a své démony. Film se tak ptá, zda je lepší čekat na dokonalost, nebo se naučit milovat nedokonalou realitu.
• Krize dlouhodobého vztahu: Simona a Viktor představují tichou tragédii mnoha párů. Láska se nevytratila násilím, ale pomalu erodovala pod nánosem každodenních povinností a nevyslovených frustrací. Jejich příběh je varováním, že vztah není cíl, ale neustálý proces, který vyžaduje práci, komunikaci a ochotu vidět toho druhého i po letech znovu a znovu. Je to bolestně povědomý portrét vyhoření, které může potkat i tu nejpevnější lásku.
• Láska bez předsudků: Postava Evy v podání skvělé Elišky Balzerové je bezesporu jedním z největších kladů filmu. Boří stereotypy o tom, že starší lidé už na lásku nemají nárok. Její odhodlání žít naplno, její humor a schopnost čelit novým výzvám jsou inspirativní. Její linka ukazuje, že zranitelnost a touha po spojení jsou univerzální lidské potřeby, které s věkem nemizí.

Zrcadlo, které občas zkresluje

Příliš osobní známost není bezchybný film. Tempo vyprávění je občas nevyrovnané a některé dějové zvraty působí až příliš náhodně a konstruovaně, aby se všechny příběhy elegantně propojily. Scénář se nevyhýbá ani určitým klišé, která jsou pro žánr romantické komedie typická. Postavy občas jednají zkratkovitě a jejich motivace by si zasloužila hlubší prokreslení.

Co však tyto nedostatky vyvažuje, jsou herecké výkony. Chemie mezi Petrou Hřebíčkovou a Tatianou Dykovou je uvěřitelná a jejich přátelství působí jako pevný a autentický pilíř celého příběhu. Eliška Balzerová pak dodává své postavě neodolatelný šarm a hloubku. Právě díky hercům jsme ochotni přehlédnout občasnou scenáristickou berličku a soucítit s postavami i v momentech, kdy jejich rozhodnutí nechápeme.

Film také skvěle balancuje na hraně humoru a dramatu. Smějeme se Eviným eskapádám na seznamce, ale zároveň cítíme smutek ze Simonina vyprázdněného manželství. Tato hořkosladká tonalita je možná nejblíže skutečnému životu, který je málokdy jen čistou komedií nebo tragédií.

Více než jen romantická komedie

Příliš osobní známost nakonec není filmem, který by přinesl revoluci do kinematografie. Je to však snímek, který má co říct. Je to film o hledání, o odvaze opustit nefunkční jistoty a o zjištění, že nejdůležitějším vztahem je nakonec ten, který máme sami se sebou.

Je to zrcadlo, které nám ukazuje, že v našich pochybnostech, touhách a chybách nejsme sami. Ať už jsme single a sníme o velké lásce, jsme ve vztahu a bojujeme se stereotypem, nebo jsme se rozhodli začít znovu v jakémkoli věku, tento film nabízí pocit sounáležitosti. A možná právě v tom je jeho největší síla: v tichém ujištění, že v tom chaotickém hledání štěstí nejsme sami.

Článek Příliš osobní známost: Zrcadlo současných vztahů se nejdříve objevil na Bohemista.

Děj v kostce

Film se neobtěžuje s lineárním vyprávěním od narození po smrt. Místo toho se soustředí na klíčové období před druhou světovou válkou, konkrétně na měsíce kolem Mnichovské dohody. Příběh je rámován pobytem Jana Masaryka (vynikající Karel Roden) v psychiatrickém sanatoriu v New Jersey, kde se ze svých traumat zpovídá německému psychiatrovi, doktoru Steinovi (Hanns Zischler).

Skrze retrospektivy se vracíme do Londýna, kde Masaryk působí jako československý velvyslanec. Sledujeme jeho zoufalou snahu přesvědčit britské a francouzské politiky, aby neobětovali jeho zemi Hitlerovi. Vidíme ho jako šarmantního a vtipného diplomata, který se pohybuje ve vysokých kruzích, ale zároveň jako muže, který své vnitřní démony utápí v alkoholu, drogách a společnosti žen. Mnichovská zrada se pro něj stává nejen politickou, ale především osobní prohrou, která ho dožene na pokraj zhroucení.

Portrét zlomeného muže

Tím nejcennějším, co film nabízí, je dekonstrukce mýtu. Jan Masaryk zde není jen historickou figurou z učebnic, ale komplexní, rozervanou a tragickou postavou z masa a kostí. Karel Roden předvádí herecký koncert, který je bezpochyby jedním z vrcholů jeho kariéry. Jeho Masaryk je charismatický bonviván s jiskrou v oku, ale pod touto slupkou se skrývá nejistota, strach a pocit zděděné odpovědnosti, kterému nedokáže dostát.

Roden mistrně balancuje mezi arogancí a zranitelností. V jedné chvíli srší vtipem na diplomatickém večírku, v další se hroutí v osamění svého bytu. Právě tato nejednoznačnost činí postavu tak fascinující a uvěřitelnou. Film se nebojí ukázat Masarykovy slabosti: jeho závislosti, jeho bouřlivý vztah se spisovatelkou Marcií Davenportovou (Arly Jover) i jeho neschopnost uniknout stínu svého velkého otce.

Mistrovské řemeslo

Režisér Julius Ševčík pojal film s velkou vizuální ambicí. Společně s kameramanem Martinem Štrbou vytvořili svět plný stínů, kouře a tísnivé atmosféry. Barevná paleta je často potlačená, sychravá, téměř monochromatická, což dokonale odráží nejen blížící se válečnou katastrofu, ale i Masarykovu depresivní mysl. Každý záběr je pečlivě komponovaný a esteticky působivý.

Zvuková stránka filmu je stejně důležitá jako ta vizuální. Hudba Antonína Dvořáka a dobové jazzové melodie se prolínají s minimalistickým, znepokojivým hudebním doprovodem, který podtrhuje napětí a vnitřní chaos hlavního hrdiny. Precizní střih, který plynule přechází mezi různými časovými rovinami, udržuje diváka neustále vtaženého do děje, i když vyprávění není chronologické.

Mezi fakty a fikcí

Je důležité si uvědomit, že Masaryk není dokument. Tvůrci si berou uměleckou licenci, aby vytvořili silný dramatický příběh. Postava doktora Steina je například fiktivní, slouží jako katalyzátor Masarykových vzpomínek a jako zpovědník, kterému může odhalit své nejniternější pocity. Film se nesnaží o pedantskou rekonstrukci událostí, ale o zachycení emocionální pravdy daného okamžiku. Jde mu o to, jak se člověk cítí, když na jeho bedrech leží osud národa a on selhává. A v tomto ohledu je film naprosto přesvědčivý

Masaryk je odvážný, vizuálně strhující a myšlenkově hluboký film. Není to snadná podívaná, ale o to silnější zážitek zanechává. Je to portrét muže, který miloval život, ale byl rozdrcen dějinami. Julius Ševčík a Karel Roden dokázali, že česká kinematografie umí vyprávět velké příběhy s mezinárodním přesahem, aniž by ztratila svou duši. Je to film, který bolí, ale který je zároveň nesmírně důležitý, protože nám připomíná, že i ty největší postavy historie byly především lidmi se svými strachy a selháními.

Celkové hodnocení

90 %

Strhující a vizuálně podmanivý portrét muže, na jehož bedrech ležela tíha celého národa. Povinnost pro každého, koho zajímá nejen historie, ale i silné lidské příběhy.

Článek Masaryk (2016): Když historie ožívá na plátně se nejdříve objevil na Bohemista.

Příběh a atmosféra poválečné doby

Píše se rok 1945 a válka právě skončila. V malé chlapecké škole na pražském předměstí vládne chaos. Třída hlavního hrdiny Edy Součka je tak nezvladatelná, že z ní jejich učitelka zešílí. Do třídy plné malých rošťáků přichází nový učitel, Igor Hnízdo. Muž s pověstí válečného hrdiny, partyzána a nekompromisního zastánce disciplíny. Jeho příchod změní vše.

Film dokonale zachycuje atmosféru doby. Je to svět plný naděje z nově nabyté svobody, ale zároveň poznamenaný jizvami války. Děti si hrají v ruinách, sbírají nábojnice a jejich největší dobrodružství se odehrávají na pozadí světa dospělých, který se teprve vzpamatovává. Vše je nahlíženo optikou Edy Součka, pro kterého je svět jedno velké hřiště plné záhad, prvních lásek a klukovských bitev. Právě tato perspektiva dodává filmu jeho jedinečné kouzlo. Není to historické drama, ale intimní a osobní vzpomínka na dětství.

Nezapomenutelné postavy

Síla Obecné školy tkví především v jejích postavách, které jsou napsané s neuvěřitelnou láskou a smyslem pro detail.

• Eda Souček (Václav Jakoubek) je naším průvodcem. Není to žádný superhrdina, ale obyčejný, zvídavý kluk, který se snaží pochopit svět kolem sebe. Jeho nevinný pohled a vnitřní monology nás vtahují do děje a umožňují nám prožívat vše s ním.
• Igor Hnízdo (Jan Tříska) je postavou téměř mytickou. Jeho příchod je jako zjevení. Je přísný, ale spravedlivý. Zavádí fyzické tresty, ale zároveň si dokáže získat respekt a obdiv chlapců. Jan Tříska ztvárnil Hnízda s neuvěřitelnou charismatem. Je to muž, který ztělesňuje řád a autoritu, po které kluci podvědomě toužili.
• Tatínek Souček (Zdeněk Svěrák) je ztělesněním laskavosti a klidné síly. Pracuje v elektrárně, miluje svou rodinu a snaží se Edovi vysvětlovat taje světa, i když mu to občas nejde. Jeho dialogy se synem patří k nejpamátnějším momentům filmu.
• Maminka Součková (Libuše Šafránková) je starostlivou a milující matkou, která drží rodinu pohromadě. Její vřelost a péče vytváří pocit bezpečí a domova, který je v kontrastu s divokým světem klukovských her.

Vedlejší postavy, jako je Edův nejlepší kamarád Tonda Čejka, fakír Rosenheim nebo svůdné sestry Maxovy, dotvářejí pestrou mozaiku života na poválečném předměstí.

Humor, který nestárne

Humor v Obecné škole je jedním z hlavních důvodů její nesmrtelnosti. Nejde o laciný humor, ale o úsměvné situace plynoucí z dětské naivity, nedorozumění a drobných lidských slabostí. Scény jako „lízání kolejnice“, „kalamář plný inkoustu“ nebo tatínkovo vysvětlování, proč se nemá olizovat zábradlí v zimě, jsou dnes již legendární.

Zdeněk Svěrák dokázal napsat dialogy, které jsou přirozené, vtipné a zároveň hluboce lidské. Smích, který film vyvolává, je laskavý a chápavý. Smějeme se klukovským lumpárnám, protože si v nich možná vzpomeneme na své vlastní dětství.

Spojení otce a syna

Obecná škola je prvním velkým společným dílem Zdeňka a Jana Svěrákových a jejich spolupráce se ukázala jako geniální. Scénář Zdeňka Svěráka, čerpající z vlastních vzpomínek, dodal filmu autenticitu a srdce. Režijní debut Jana Svěráka je pak neuvěřitelně jistý a vizuálně podmanivý. Dokázal dokonale převést otcovy vzpomínky na filmové plátno, skvěle pracoval s dětskými herci a vytvořil dílo, které je řemeslně bezchybné.

Obecná škola je film, který se neokouká. Je to pohlazení po duši, nostalgická cesta do doby, kdy svět byl možná jednodušší, ale dobrodružství číhalo na každém rohu. Je to oslava dětství, rodiny a učitelů, kteří nás formují. Film s lehkostí a humorem pojednává o vážných tématech jako je disciplína, morálka a hledání mužských vzorů. Je to klenot české kinematografie, který si zaslouží pozornost každé generace. Dokonalá souhra scénáře, režie, hereckých výkonů a hudby Jaroslava Uhlíře vytváří harmonický celek, na který se nezapomíná.

Celkové hodnocení: 98 %

Článek Obecná škola (1991) „Obecná škola – dětství, disciplína a laskavý humor“ se nejdříve objevil na Bohemista.

Mozaika osamělých duší

Síla Samotářů nespočívá v jednom sevřeném příběhu, ale v propletenci osudů několika postav, které se navzájem míjejí, potkávají a ovlivňují, aniž by si to plně uvědomovaly. Každá z nich představuje jiný typ samoty a jiný způsob, jak se s ní (ne)vyrovnat.

• Petr (Saša Rašilov) je rozhlasový moderátor, zdánlivě ten „nejnormálnější“ ze všech. Po rozchodu s přítelkyní Hankou se snaží najít novou rovnováhu, ale jeho pokusy o navázání vztahu jsou spíše sérií tragikomických nezdarů. Reprezentuje touhu po stabilitě a normálnosti ve světě plném chaosu.
• Hanka (Jitka Schneiderová) je Petrova bývalá přítelkyně, která hledá sama sebe skrze vztahy s muži. Její přelétavost a nerozhodnost ji zavedou do náruče manipulativního pseudointelektuála Ondřeje, což jen prohlubuje její vnitřní prázdnotu.
• Jakub (Jiří Macháček) je zřejmě nejikoničtější postavou filmu. Věčně zhulený podivín s vlastní životní filozofií, který uniká před realitou do světa marihuanového opojení. Jeho postava je zdrojem nezapomenutelných hlášek a absurdního humoru, ale pod povrchem se skrývá hluboká osamělost a neschopnost fungovat v běžném světě.
• Robert (Ivan Trojan) je úspěšný neurochirurg, který má zdánlivě vše. Peníze, prestižní práci i exotickou přítelkyni. Přesto je paralyzován úzkostí, strachem ze svých rodičů a neschopností prožívat skutečné emoce. Jeho postava je dokonalou studií moderní neurózy a tlaku na výkon.
• Vesna (Labina Mitevska) je záhadná Makedonka, která v Praze hledá svého otce. Působí jako katalyzátor událostí a svou bezprostředností a odlišností narušuje zavedené pořádky ostatních postav.
• Ondřej (Mikuláš Křen) je manipulátor a sobec, který využívá Hanky pro své vlastní ego. Představuje toxickou stránku vztahů a intelektuální pózu, za kterou se neskrývá nic než prázdnota.

Témata, která rezonují dodnes

Samotáři nejsou jen o vtipných situacích. Film se dotýká témat, která jsou i po více než dvaceti letech stále aktuální.

Neschopnost komunikace

Hlavním tématem je paradox moderní doby. Postavy jsou neustále obklopeny lidmi, mají k dispozici telefony, ale nedokážou spolu doopravdy mluvit. Jejich dialogy jsou často jen monology pronesené ve dvou. Mluví o sobě, o svých problémech, ale nenaslouchají si. Symbolicky to vystihuje scéna, kde Petr volá Hance, zatímco ona je ve vedlejší místnosti. Jsou si fyzicky blízko, ale emočně na míle vzdálení.

Hledání identity a smyslu

Generace zobrazená ve filmu je první, která plně dospěla ve svobodě po roce 1989. Nemusí bojovat s režimem, ale o to víc bojuje sama se sebou. Postavy tápou, nevědí, co chtějí od života, od vztahů, od práce. Svoboda jim přinesla nekonečné možnosti, ale také úzkost z volby a zodpovědnost za vlastní štěstí.

Humor jako obrana

Scénář Petra Zelenky je geniální v tom, jak dokáže balancovat na hraně komedie a dramatu. Humor ve filmu není samoúčelný. Slouží jako obranný mechanismus postav, které se jím snaží maskovat svou bolest, zmatek a samotu. Smějeme se Jakubovým hláškám, ale zároveň cítíme jeho odcizení. Smějeme se Robertově hysterii, ale chápeme jeho vnitřní peklo.

Odkaz a kultovní status

Proč se ze Samotářů stal takový fenomén? Důvodů je hned několik.

1. Dokonalé hlášky: Film zlidověl díky dialogům, které se staly součástí běžné mluvy. Věty jako „To je materiál!“, „Chcípni, ty mrdko komerční!“, „Japonsko je úchylná země“ nebo „No a? Aspoň bude prdel“ zná téměř každý, kdo film viděl.

2. Ikonický soundtrack: Hudba je nedílnou součástí atmosféry. Skladby od kapel jako Tata Bojs, Ohm Square nebo The Ecstasy of Saint Theresa přesně vystihly zvuk přelomu tisíciletí a pro mnohé se staly soundtrackem jejich mládí.

3. Herecké výkony: Film byl skvěle obsazený. Pro Jiřího Macháčka byla role Jakuba životní a katapultovala ho mezi hereckou elitu. Ivan Trojan zde předvedl jeden ze svých nejlepších komediálně-neurotických výkonů a Jitka Schneiderová s Sašou Rašilovem vytvořili uvěřitelný pár, v jehož problémech se mnozí poznali.

Závěr

Samotáři jsou mnohem víc než jen zábavná komedie. Je to přesný a citlivý portrét jedné generace v konkrétním historickém okamžiku. Film mistrovsky zachytil pocity nejistoty, odcizení a touhy po lásce, které definovaly život mladých lidí na přelomu milénia. Ačkoliv technologie pokročily a svět se změnil, základní témata filmu zůstávají znepokojivě relevantní. I dnes, v době sociálních sítí a neustálého online připojení, se mnoho lidí cítí osaměleji než kdy dříve. Samotáři tak zůstávají nadčasovým dílem, které dokáže oslovit diváky napříč generacemi a připomíná nám, že to nejdůležitější je skutečné lidské spojení. Je to film, který nestárne, protože pocity, které popisuje, jsou univerzální.

Článek Samotáři (2000) „Samotáři – generační film, který vystihl přelom tisíciletí“ se nejdříve objevil na Bohemista.

Dvě rodiny, dva světy

Příběh nás zavádí do zasněžené Prahy na přelomu let 1967 a 1968. V jednom činžovním domě žijí vedle sebe dvě naprosto odlišné rodiny, jejichž osudy se nevyhnutelně proplétají.

Na jedné straně stojí Šebkovi. Hlavou rodiny je otec Šebek (Miroslav Donutil), důstojník z povolání a zarytý komunista, který s vojenskou vervou řídí svou domácnost. Jeho cholerické výbuchy a neochvějná víra v socialistické ideály jsou zdrojem mnoha komických situací. Ať už jde o nerozbitné skleničky z Polska, plastové lžičky z NDR nebo jeho slavnou otázku: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“, jeho postava dokonale ztělesňuje absurditu doby. Po jeho boku stojí starostlivá, ale poněkud submisivní manželka (Simona Stašová) a dospívající syn Michal (Michal Beran), který se snaží najít si své místo ve světě a zároveň se zamiluje do dívky od sousedů.

Tou dívkou je Jindřiška (Kristýna Nováková) z rodiny Krausových. Její otec (Jiří Kodet) je pravým opakem majora Šebka. Je to bývalý odbojář, intelektuál a zahořklý antikomunista, který s noblesou a sarkasmem komentuje okolní dění. Jeho pohrdání režimem je stejně silné jako Šebkovo nadšení. Paní Krausová (Emília Vášáryová) se snaží udržet rodinnou pohodu, zatímco jejich dcera Jindřiška prožívá první lásku a sleduje střety obou otců s pobaveným odstupem.

Právě v kontrastu těchto dvou světů, které dělí jen jedna zeď, se rodí většina humoru i napětí celého filmu.

Geniální dialogy a herecký koncert

Síla Pelíšků tkví především v brilantním scénáři Petra Jarchovského, který je plný dialogů, jež doslova zlidověly. Hlášky jako „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva!“, „Maršál Malinovskij!“, „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ nebo „To jsou noky!“ se staly součástí národního kulturního dědictví. Nejsou to však jen prázdné vtipy. Každá věta dokonale charakterizuje postavy a vystihuje atmosféru doby.

Herecké obsazení je bez přehánění hvězdné a každý z herců podává životní výkon. Miroslav Donutil jako major Šebek je naprosto fenomenální. Jeho postava není jen karikaturou fanatického komunisty. Je to v jádru dobrý člověk, který miluje svou rodinu, ale je zaslepený ideologií. Jeho tragikomický osud vrcholí v momentě, kdy mu jeho vlastní syn s posměchem odhalí pravdu o „medvědovi z KODIAKU“.

Jiří Kodet v roli Krause je jeho dokonalým protipólem. Jeho aristokratické vystupování, suchý humor a tichý vzdor mu vynesly Českého lva a jeho výkon je dodnes považován za jeden z nejlepších v historii českého filmu. Nezapomenutelné jsou i vedlejší postavy, ať už jde o strýce Václava v podání Bolka Polívky, který přijíždí s novinkami ze „západu“, nebo učitelku Evu Holubovou a její legendární scénu s pionýrským šátkem.

Mezi smíchem a mrazem

Pelíšky jsou filmem dvou tváří. První dvě třetiny jsou převážně laskavou komedií o rodinných vztazích, generačních sporech a absurditách života v socialismu. Smějeme se Šebkovým výbuchům, Krausovým sarkastickým poznámkám i mladické nerozvážnosti hlavních hrdinů. Vzduch je plný naděje a očekávání Pražského jara 1968.

Tato idylická atmosféra se však náhle a brutálně rozpadá v závěru filmu. Scéna, kdy do Prahy přijíždějí sovětské tanky a otec Kraus s tichou rezignací konstatuje: „Tak a teď si vás koupím všechny,“ je jedním z nejsilnějších momentů české kinematografie. Smích ztuhne na rtech a divák si plně uvědomí tragédii, která se skrývala za všemi těmi komickými situacemi. Konec filmu, kdy se rodiny rozpadají a naděje na svobodu je rozdrcena pásy tanků, je hořkou tečkou za příběhem jedné generace.

Odkaz, který nestárne

Proč jsou Pelíšky i po více než dvaceti letech stále tak populární? Protože dokázaly něco výjimečného. Zachytily ducha doby s neuvěřitelnou autenticitou, humorem a lidskostí. Pro starší generace jsou nostalgickou vzpomínkou na mládí, pro mladší zase srozumitelným a zábavným vhledem do nedávné historie. Film se stal neodmyslitelnou součástí českých Vánoc, protože navzdory všemu vypráví o rodině, lásce a naději.

Pelíšky nejsou jen filmem, jsou fenoménem. Jsou dokonalou ukázkou toho, jak lze vyprávět o složitých historických událostech s nadhledem a empatií, aniž by se ztratila vážnost tématu. Je to snímek, který vás rozesměje až k slzám a vzápětí vám vžene slzy do očí ze smutku. Je to povinná četba pro každého, kdo chce pochopit nejen českou historii, ale i českou duši, která dokáže i v těch nejtěžších chvílích najít důvod k úsměvu. Je to zkrátka mistrovské dílo, které si své místo v srdcích diváků bude držet ještě velmi dlouho, 97 %.

Článek Pelíšky: Hořkosladká kronika normalizačních let se nejdříve objevil na Bohemista.

Kapitán, který odmítá přistát

Pete Mitchell (Tom Cruise) je stále Maverick. Zůstal kapitánem, protože povýšení by ho uzemnilo za kancelářským stolem, a on patří do kokpitu. Stále posouvá hranice, ignoruje rozkazy a žije pro rychlost. Čas ho ale přece jen dohnal. Programy supermoderních stíhaček končí, budoucnost patří dronům a pro piloty staré školy jako on už brzy nebude místo. Díky zásahu svého dávného přítele a rivala, admirála Toma „Icemana“ Kazanského (Val Kilmer), dostává poslední šanci. Ne však jako pilot v akci, ale jako instruktor v elitní škole Top Gun.

Jeho úkolem je připravit dvanáct nejlepších mladých pilotů na misi, která je na papíře prakticky nesplnitelná. Musí zničit podzemní továrnu na obohacování uranu v nepřátelské zemi, chráněnou nejmodernějšími systémy protivzdušné obrany. Aby toho nebylo málo, jedním z jeho studentů je poručík Bradley „Rooster“ Bradshaw (Miles Teller), syn jeho zesnulého parťáka Nicka „Goose“ Bradshawa. Mezi Maverickem a Roosterem panuje obrovské napětí pramenící z nevyřešené minulosti a Maverick musí čelit nejen démonům ve vzduchu, ale i těm osobním.

Nová krev, staré ozvěny

Síla Top Gun: Maverick nespočívá jen v návratu Toma Cruise. Film představuje skvěle obsazenou novou generaci pilotů, z nichž každý má svou vlastní osobnost. Miles Teller jako Rooster je fantastický. Jeho knírek, hra na piano a vnitřní konflikt dokonale evokují jeho otce, ale zároveň je plnohodnotnou postavou, která hledá svou vlastní cestu. Jeho protipólem je arogantní, ale nesmírně schopný Hangman (Glen Powell), který je v podstatě Maverickem nové generace. Ostatní piloti, jako odvážná Phoenix (Monica Barbaro) nebo tichý Bob (Lewis Pullman), skvěle doplňují tým a vytvářejí dynamiku, která funguje jak na zemi, tak ve vzduchu.

Scéna, ve které se na plátně znovu objeví Val Kilmer jako Iceman, je jedním z nejemotivnějších momentů celého filmu. Vzhledem ke Kilmerovým skutečným zdravotním problémům je jejich setkání s Maverickem neuvěřitelně silné, dojemné a pro příběh naprosto klíčové. Je to dokonalá pocta jejich přátelství a rivalitě, která definovala původní film.

Adrenalin ve stratosféře

Pojďme si to říct na rovinu: letecké scény v Top Gun: Maverick jsou naprosto fenomenální. To, co tým dokázal, posouvá hranice filmové akce. Zapomeňte na zelené plátno a digitální triky. Tom Cruise trval na maximální autenticitě, a tak herci skutečně seděli v kokpitech stíhaček F/A-18 Super Hornet, které pilotovali skuteční vojenští piloti. Kamery umístěné přímo v kabinách zachycují každý detail: přetížení deformující obličeje herců, vibrace stroje i dechberoucí výhledy.

Když stíhačky provádějí neuvěřitelné manévry nízko nad zemí, prolétávají úzkými kaňony nebo se pouštějí do soubojů, divák má pocit, že je v kokpitu s nimi. Zvukový design je ohlušující a každý start z letadlové lodi je fyzickým zážitkem. Akce je přehledná, skvěle sestříhaná a neustále stupňuje napětí až k explozivnímu finále. Tohle není jen film, tohle je zážitek, pro který bylo stvořeno velké plátno.

Nostalgie, která slouží příběhu

Film je plný odkazů na svého předchůdce. Úvodní scéna je téměř identickou kopií originálu, včetně ikonické hudby Harolda Faltermeyera a písně „Danger Zone“ od Kennyho Logginse. Vidíme kožené bundy, letecké brýle Ray-Ban a samozřejmě i scénu sportu na pláži (tentokrát americký fotbal místo volejbalu).

Klíčové však je, že tyto nostalgické prvky nejsou samoúčelné. Slouží k tomu, aby propojily starý a nový příběh, aby ukázaly, co se změnilo a co zůstalo stejné. Film se nesnaží kopírovat, ale rozvíjet. Témata jako přátelství, ztráta, zodpovědnost a překonávání vlastních limitů zde rezonují mnohem hlouběji. Vztah mezi Maverickem a Roosterem je emocionálním srdcem filmu a dodává akci potřebnou váhu a smysl.

Verdikt

Top Gun: Maverick je vzácný příklad pokračování, které je lepší než originál. Je to dokonale namíchaný koktejl nostalgie, úchvatné akce a překvapivě silného příběhu s lidským rozměrem. Tom Cruise dokazuje, že je stále jednou z největších filmových hvězd planety, a jeho oddanost řemeslu je cítit z každého záběru. Joseph Kosinski natočil moderní klasiku, která funguje jako adrenalinová jízda i jako dojemné drama o stárnutí, odpuštění a hledání svého místa ve světě. Je to film, který vás přiková do sedačky, rozbuší vám srdce a na konci vám vykouzlí úsměv na tváři. Mise splněna.

Hodnocení: 95 %

Článek Top Gun: Maverick (2022) „Top Gun: Maverick – nostalgie, která vzlétla k vrcholu“ se nejdříve objevil na Bohemista.

Režisér James Nguyen, softwarový prodejce z vietnamské Silicon Valley, se nikdy netajil svou láskou k Alfredu Hitchcockovi, zejména k jeho klasice Ptáci (1963). Birdemic měl být jeho poctou, moderním romantickým thrillerem s ekologickým poselstvím. Výsledkem je však film, který se stal legendou z úplně jiných důvodů. Je to monument filmařské naivity a technické bezradnosti, který diváky zanechává v šoku a záchvatech smíchu.

Příběh: Romantika a apokalypsa

Film se dá rozdělit na dvě naprosto odlišné poloviny. První hodina je v podstatě neuvěřitelně nudná romantická drama. Sledujeme Roda (Alan Bagh), mladého a úspěšného softwarového prodejce, který právě uzavřel milionový obchod a jezdí ve svém Fordu Mustang (který je, jak několikrát zdůrazní, hybrid šetřící palivo). Rod jednoho dne potká svou bývalou spolužačku Nathalie (Whitney Moore), která se snaží prorazit jako modelka pro Victoria’s Secret.

Následuje série scén, které by se daly popsat jako nejméně vzrušující námluvy v historii filmu. Rod a Nathalie jdou na rande do špatně nasvícených restaurací, vedou toporné dialogy o svých kariérách a tleskají v poloprázdném klubu, kde kapela hraje jednu a tu samou píseň. Děj se nikam neposouvá. Sledujeme Roda, jak řídí. Sledujeme Roda, jak telefonuje. Sledujeme Roda, jak instaluje solární panely (slrpnls), což je pro něj zjevně velká vášeň. Tato první polovina je testem trpělivosti, který diváka dokonale připraví na absolutní chaos, jenž má přijít.

Zhruba v polovině filmu, bez jakéhokoliv varování, začne útok. Z nebe se snášejí digitální orli a supi, kteří z neznámých důvodů plivou kyselinu a při nárazu do země explodují. Rod, Nathalie a dvojice dětí, které náhodou zachrání, musí bojovat o přežití v malém přímořském městečku Half Moon Bay. A čím bojují? Věšáky na šaty. Ano, čtete správně. Naši hrdinové mávají ramínky, aby odrazili útoky smrtících CGI ptáků.

Technická (ne)dokonalost

Právě technické zpracování dělá z Birdemic nezapomenutelný zážitek.

Speciální efekty

Ptáci v tomto filmu jsou legendární. Vypadají jako animované GIFy nebo kliparty z devadesátých let, které někdo neuměle vložil do záběrů. Vznášejí se na místě, mávají křídly v nepřirozeném rytmu a nijak neinteragují s prostředím. Když útočí, prostě se jen nehybně posouvají po obrazovce. Jejich exploze jsou laciné, opakující se efekty ohně a kouře, které vypadají jako stažené z první volně dostupné databáze na internetu. Scény, kde ptáci plivou kyselinu, jsou vrcholem absurdity.

Zvukový design

Zvuk je kapitolou samou pro sebe. Dialogy jsou často přehlušeny šumem větru nebo okolním hlukem, protože štáb zjevně nepoužíval kvalitní mikrofony. Zvukové efekty jsou katastrofální. Ptáci vydávají jeden a ten samý, neustále se opakující zvukový soubor. V některých scénách jsou jejich skřeky nahrazeny zvukem pístového letadla, což jen přidává na surrealistickém dojmu. Hudba je generická a často se vůbec nehodí k dění na obrazovce.

Herectví a dialogy

Herecké výkony jsou prkenné a bez emocí. Herci pronášejí své repliky, jako by je četli poprvé v životě z papíru. Dialogy jsou nepřirozené, plné zbytečné expozice a opakování. Postavy neustále mluví o tom, jak je důležité mít solární panely, nebo si navzájem kladou otázky, na které už znají odpověď. Chemie mezi hlavními protagonisty je nulová, jejich romantické scény působí spíše jako setkání dvou robotů, kteří se snaží napodobit lidské chování.

Ekologické poselství ztracené v překladu

James Nguyen chtěl filmem předat vážné poselství o globálním oteplování a jeho dopadech na přírodu. Ptáci podle něj útočí, protože je lidstvo ničí. Tato myšlenka je ve filmu několikrát zmíněna, například postavou ornitologa, který se zjeví z ničeho nic, aby vysvětlil situaci.

Problém je, že provedení je tak komické, že jakékoliv vážné poselství je okamžitě pohřbeno pod nánosem smíchu. Místo aby film diváka donutil k zamyšlení nad ekologií, donutí ho k zamyšlení nad tím, jak je možné, že něco takového vůbec vzniklo. Birdemic se tak stává spíše varováním před amatérským filmařením než před klimatickou změnou.

Proč se z Birdemic stal kult?

Klíčem k úspěchu Birdemic je jeho naprostá upřímnost. Na rozdíl od filmů jako Sharknado, které jsou záměrně natočeny jako „špatné“ a parodické, James Nguyen se skutečně snažil natočit dobrý film. Věřil ve svůj scénář, ve své herce i ve své poselství. Právě tato bezelstná snaha, která vyústila v totální selhání na všech frontách, činí film tak zábavným a sympatickým.

Je to filmový ekvivalent dopravní nehody, od které nemůžete odtrhnout oči. Každá scéna přináší nový moment nechtěné geniality, ať už je to nekonečná jízda autem, dialog o slevě na akcie, nebo hrdina mávající ramínkem proti digitálnímu orlovi.

Závěrečné zhodnocení

Birdemic: Shock and Terror není dobrý film. Není to ani průměrný film. Je to film, který selhává v každém myslitelném filmovém aspektu. Přesto, nebo možná právě proto, je to zážitek, který si nesmí nechat ujít žádný fanoušek „so-bad-it’s-good“ kinematografie.

Pokud hledáte film, u kterého se budete smát od začátku do konce, u kterého budete nevěřícně kroutit hlavou a který si budete pamatovat ještě dlouho po zhlédnutí, Birdemic je tou správnou volbou. Je to dokonalý film pro sledování s přáteli, kde společné komentování a smích jsou nedílnou součástí zážitku. Je to oslava filmařské vášně, která daleko předčila talent. A v tom je jeho kouzlo.

Článek Birdemic: Shock and Terror (2010) „Birdemic – když CGI ptáci ničí filmovou realitu“ se nejdříve objevil na Bohemista.

Příběh, který nikoho nezajímal

Základní premisa filmu je jednoduchá a zároveň děsivá. Adam Sandler hraje dvojroli sourozenců. Jack Sadelstein je úspěšný reklamní manažer v Los Angeles, který má krásnou ženu (Katie Holmes), dvě děti a zdánlivě dokonalý život. Jeho jediným problémem je jeho dvojče, sestra Jill (rovněž Adam Sandler), která žije v Bronxu a každý rok ho přijíždí navštívit na Den díkůvzdání.

Jill je ztělesněním všeho, co Jack nesnáší. Je hlučná, neomalená, pasivně agresivní a sociálně neohrabaná. Její návštěva, původně plánovaná na pár dní, se protáhne a Jackův život se začne hroutit pod náporem její otravné přítomnosti. A to je v podstatě celý děj. Film se zoufale snaží vytvořit komické situace z jejich vzájemné averze, ale výsledkem je jen série trapných a nevtipných scének.

Aby toho nebylo málo, scénář přidává bizarní vedlejší linku. Jack potřebuje pro svou novou reklamní kampaň na kávu Dunkin‘ Donuts získat legendárního herce Al Pacina. Pacino, hrající přehnanou verzi sebe sama, se shodou neuvěřitelných náhod zamiluje do Jill. Jack je tak nucen svou sestru přemlouvat, aby s Pacinem trávila čas, což vede k ještě bizarnějším a méně vtipným situacím.

Humor, který nefunguje

Komedie stojí a padá na humoru. V případě Jack and Jill padá do bezedné propasti. Film se spoléhá na nejnižší formu humoru, jakou si lze představit.

• Sandler jako Jill: Hlavní problém je samotné ztvárnění Jill. Sandler si nasadil paruku, šaty a mluví pisklavým, otravným hlasem. Nejde o promyšlenou komediální postavu, ale o karikaturu bez špetky lidskosti nebo vtipu. Každá scéna s Jill je testem divákovy trpělivosti. Její chování není roztomile nešikovné, je prostě nesnesitelné.
• Fekální a tělesný humor: Film je plný vtipů o pocení, plynatosti a dalších tělesných funkcích. Scéna, kde Jill zanechá v koupelně obrovskou stopu po svém zpoceném těle, nebo moment, kdy papoušek opakovaně trousí na lidi, jsou vrcholem tvůrčí bezradnosti.
• Nekonečné opakování: Vtipy, které nebyly vtipné napoprvé, se opakují stále dokola. Ať už jde o Jillinu závislost na sladkostech, jejího mluvícího papouška, nebo její neustálé stěžování si.
• Agresivní product placement: Jack and Jill je v podstatě jedna velká reklama. Značky jako Dunkin‘ Donuts, Coca-Cola, Pepto-Bismol nebo plavby Royal Caribbean nejsou jen součástí scény, jsou přímo vetkány do děje. Vrcholem je scéna, kde Al Pacino natáčí reklamu na „Dunkaccino“ a v rapovém kostýmu křičí své jméno. Je to moment tak surreální a trapný, že se stal legendárním symbolem celého filmu.

Herecké obsazení v pasti

Je záhadou, proč se tolik známých tváří upsalo projektu s tak slabým scénářem.

Adam Sandler ve své dvojroli selhává na plné čáře. Jako Jack je jen další variací na svou typickou postavu mírně naštvaného, ale v jádru dobrého chlapa. Jako Jill je však naprosto nesnesitelný. Chybí mu jakýkoli cit pro komediální načasování a jeho výkon je spíše otravný než zábavný.

Al Pacino je největší tragédií filmu. Sledovat jednoho z nejlepších herců historie, jak se ponižuje v roli karikatury sebe sama, je bolestivé. Jeho posedlost Jill nedává smysl a jeho scény působí jako výkřik o pomoc. Scéna s reklamou na Dunkaccino je momentem, který navždy pošpinil jeho jinak hvězdnou filmografii.

Katie Holmes jako Jackova manželka nemá prakticky žádnou roli. Její postava slouží jen k tomu, aby stála po boku svého manžela, občas pronesla nějakou nezajímavou repliku a tvářila se chápavě. Je to naprosto promarněný talent.

Film je také plný cameí od Sandlerových přátel a známých osobností, jako jsou Johnny Depp, Shaquille O’Neal nebo David Spade. Jejich přítomnost však působí spíše jako povinná laskavost než jako smysluplné obohacení děje.

Odkaz filmové katastrofy

Kritici film doslova roztrhali. Na serveru Rotten Tomatoes si drží pouhá 3 % pozitivních recenzí, což ho řadí mezi nejhůře hodnocené filmy všech dob. Diváci nebyli o nic milosrdnější.

Největší „úspěch“ si film připsal na udílení Zlatých malin, anticen pro nejhorší filmy roku. Jack and Jill vytvořil historický rekord, když zvítězil v každé z deseti kategorií, ve kterých byl nominován. Získal malinu za nejhorší film, nejhoršího herce (Sandler za Jacka), nejhorší herečku (Sandler za Jill), nejhoršího herce ve vedlejší roli (Al Pacino), nejhorší scénář i nejhorší režii. Tento „čistý zisk“ se od té doby žádnému jinému filmu nepodařil.

Jack and Jill je dokonalou ukázkou toho, co se stane, když se talentovaní lidé přestanou snažit a spolehnou se jen na své jméno. Je to líný, nevtipný a cynický produkt, který uráží inteligenci diváka.

Závěr

Jack and Jill není komedie, kterou byste si pustili pro zasmání, ani film, který by byl „tak špatný, až je dobrý“. Je to prostě jen špatný film. Je to bolestivá podívaná plná trapných vtipů, otravných postav a nepochopitelného hereckého obsazení. Pokud jste ho neviděli, ušetřete si čas. A pokud ano, pravděpodobně se snažíte, stejně jako Adam Sandler, na tento filmový omyl co nejrychleji zapomenout. Je to film, kterému je nejlepší se vyhnout. Ztráta času a ukázka toho, jak hluboko může komerční komedie klesnout.

Článek Jack and Jill (2011): Komediální propadák Adama Sandlera se nejdříve objevil na Bohemista.

Kniha, která rozdělila svět

Všechno začalo u knihy. Bojiště Země: Sága z roku 3000 je masivní, více než tisícistránkový román, který v roce 1982 napsal L. Ron Hubbard, zakladatel Scientologické církve. Kniha je rozmáchlá space opera, plná akce, mimozemských ras a hrdinských činů. Vypráví příběh o lidstvu, které bylo tisíc let zotročeno brutální rasou Psychlonů, a o mladém hrdinovi Jonniem Goodboy Tylerovi, který zažehne plamen revoluce.

Pro fanoušky pulpové sci-fi šlo o zábavné, i když poněkud natahované čtení. Pro kritiky to byl grafomanský a stylisticky chudý text. Největší problém však spočíval v osobě autora. Pro mnohé byla kniha neoddělitelně spjata se Scientologií, což odrazovalo jak čtenáře, tak potenciální filmové producenty. Přesto se našel jeden muž, jehož víra v tento příběh byla neotřesitelná.

Projekt vášně Johna Travolty

Tím mužem byl John Travolta. Jako oddaný scientolog považoval Bojiště Země za jedno z nejlepších literárních děl a snil o jeho zfilmování už od 80. let. Desítky let se snažil projekt protlačit hollywoodskými studii, ale narážel na nepochopení a odmítání. Nikdo nechtěl investovat obrovské peníze do adaptace kontroverzní knihy od zakladatele Scientologie.

Travoltova vytrvalost se nakonec vyplatila na konci 90. let, kdy se mu podařilo zajistit financování od nezávislé produkční společnosti Franchise Pictures. Sám se obsadil do role hlavního padoucha, slizkého a arogantního šéfa bezpečnosti Terla, a produkce se mohla rozjet. Jeho vášeň se však ukázala být spíše zaslepeností, která ignorovala všechny varovné signály.

Režisérská noční můra: Šikmé úhly a modré filtry

Na režisérskou stoličku usedl Roger Christian, který měl za sebou práci na vizuální stránce Hvězdných válek a Vetřelce, ale jako režisér neměl příliš zkušeností. Jeho vize pro Bojiště Země se stala jedním z nejvýraznějších a nejkritizovanějších aspektů filmu.

Christian se rozhodl, že téměř každý záběr filmu bude natočen v takzvaném „holandském úhlu“ (dutch angle), tedy s kamerou nakloněnou do strany. Chtěl tím prý docílit pocitu, že divák sleduje oživlý komiks. Výsledek byl ale katastrofální. Neustálé šikmé záběry působí amatérsky, dezorientují diváka a po chvíli sledování mohou vyvolat i nevolnost.

K tomu se přidal podivný vizuální styl. Celý film je ponořen do tmavých, monochromatických barevných filtrů, převážně modrých, zelených a sépiových. Scény jsou tmavé a nepřehledné. Speciální efekty, které měly být chloubou filmu, vypadaly už v době svého vzniku zastarale a lacině. Místo epické podívané tak diváci dostali vizuálně odpudivý a zmatený zážitek.

Scénář, který nedává smysl

Adaptovat tisícistránkovou knihu do jednoho filmu je vždy výzva. Scenáristé Corey Mandell a J. D. Shapiro se s tímto úkolem vypořádali žalostně. Děj je chaotický, plný logických děr a nevysvětlených zvratů.

• Proč Psychloné, kteří dobyli galaxii, neumí těžit zlato efektivněji než pomocí zotročených lidí?
• Jak se mohli lidé, žijící na úrovni doby kamenné, za týden naučit létat s tisíc let starými stíhačkami?
• Proč má hlavní padouch Terl plán, který je tak očividně hloupý a sebedestruktivní?

Na tyto otázky film nedává odpověď. Dialogy jsou navíc prkenné a často nechtěně směšné. Věty jako „Doufám, že jste si užil svůj oběd, protože teď budete jíst jen krysy!“ se zapsaly do historie filmového braku. Vrcholem je pak neustálé opakování slova „leverage“ (páka, vliv), které Psychloné používají v každé druhé větě, aniž by to dávalo smysl.

Herectví na hranici parodie

John Travolta si roli Terla očividně užíval, ale jeho výkon je definicí přehrávání. S obřími platformami, dredy a dýchacím přístrojem připomínajícím chobot se po plátně pohybuje jako karikatura vesmírného padoucha. Jeho smích, gesta a způsob mluvy jsou tak přehnané, že působí spíše komicky než hrozivě.

Ostatní herci na tom nejsou o moc lépe. Barry Pepper v roli hrdiny Jonnieho Tylera je nevýrazný a zapomenutelný. Chybí mu charisma, které by diváky přimělo mu fandit. Forest Whitaker, jinak skvělý herec, v roli Terlova pobočníka Kera působí, jako by vůbec nevěděl, v jakém filmu hraje. Jeho výkon je zmatený a postrádá jakoukoli motivaci.

Stín Scientologie

Ačkoli tvůrci jakékoli spojení se Scientologií vehementně popírali a tvrdili, že jde o čistou sci-fi, veřejnost a kritici byli skeptičtí. Samotná existence filmu byla vnímána jako obrovská reklama na L. Rona Hubbarda a jeho církev. Mnozí v příběhu viděli alegorii na scientologické učení, což filmu na popularitě nepřidalo.

Tato kontroverze vytvořila kolem filmu toxickou auru ještě před jeho premiérou. Mnoho potenciálních diváků se rozhodlo film bojkotovat čistě z principu. Marketingová kampaň se snažila spojení s Hubbardem a Scientologií minimalizovat, ale bylo to marné.

Důsledky a odkaz

Bojiště Země bylo komerční i kritickou katastrofou. S rozpočtem přes 70 milionů dolarů vydělal celosvětově necelých 30 milionů. Kritici film rozcupovali a označili ho za jeden z nejhorších v historii.

Film následně dominoval na udílení Zlatých malin, kde získal sedm cen, včetně nejhoršího filmu, režiséra, scénáře a herce (Travolta). Později byl dokonce vyhlášen „Nejhorším filmem dekády“.

Produkční společnost Franchise Pictures krátce po uvedení filmu zkrachovala, když se ukázalo, že uměle navyšovala rozpočty svých filmů, aby podvedla investory. Pro Johna Travoltu to byla velká rána pro jeho kariéru, ze které se vzpamatovával několik let.

Dokonalá bouře selhání

Proč se tedy zrodil největší sci-fi propadák? Nebyla to jen jedna věc. Byla to dokonalá bouře, ve které se sešlo hned několik fatálních faktorů:

1. Slabá a kontroverzní předloha.
2. Zaslepená vášeň hlavní hvězdy, která odmítala vidět problémy.
3. Katastrofální režijní a vizuální pojetí.
4. Děravý a nelogický scénář s otřesnými dialogy.
5. Přehnané a nevýrazné herecké výkony.
6. Negativní publicita spojená se Scientologií.

Bojiště Země tak zůstává fascinující studií filmového selhání, varováním pro budoucí generace a nezpochybnitelným králem na trůnu nejhorších sci-fi filmů všech dob. Je to film tak špatný, až je svým způsobem legendární.

Článek Battlefield Earth: Proč se zrodil největší sci-fi propadák? se nejdříve objevil na Bohemista.

Brána do pekla v rumunském opatství

Píše se rok 1952. V odlehlém klášteře Cârța v Rumunsku dojde k šokující události. Mladá jeptiška si za záhadných okolností vezme život. Zpráva o této tragédii se donese až do Vatikánu, který se rozhodne vyslat na místo tým vyšetřovatelů, aby odhalil pravdu. Tým je to vskutku nesourodý. Tvoří ho otec Burke (Demián Bichir), kněz se zkušenostmi s vymítáním a temnou minulostí, která ho neustále pronásleduje, a sestra Irene (Taissa Farmiga), mladá novicka na prahu složení věčných slibů, která je obdařena darem vidění a napojením na duchovní svět.

Jejich průvodcem po nehostinné krajině se stává místní mladík Frenchie (Jonas Bloquet), který jako první objevil tělo zesnulé jeptišky. Společně vstupují za zdi prastarého opatství, které skrývá nejen hříchy minulosti, ale i prastarou a bezbožnou sílu. Brzy zjišťují, že jejich misí není jen vyšetřování sebevraždy, ale boj o vlastní duše tváří v tvář démonu Valakovi, který na sebe bere podobu rouhavé jeptišky.

Gotika a atmosféra na prvním místě

Pokud má Sestra v něčem skutečně navrch, je to její atmosféra. Režisér Corin Hardy (známý pro svůj debut The Hallow) se zjevně inspiroval klasickými gotickými horory a filmy od studia Hammer. Rumunské exteriéry, monumentální a rozpadající se opatství, mlhou zahalené hřbitovy plné zrezivělých křížů a temné, svíčkami osvětlené chodby vytvářejí dokonalou kulisu pro mrazivý příběh. Kamera Maxima Alexandra si libuje v ponurých kompozicích a hře světla a stínu. Vizuálně je film skutečným požitkem pro každého fanouška hororu, který dává přednost strašidelným hradům před moderními domy.

Tato hustá atmosféra je bohužel často narušována hlavním hororovým nástrojem filmu, kterým jsou takzvané „jump scares“ neboli lekačky. Místo aby tvůrci nechali tíživé prostředí a pomalu budované napětí pracovat na divákově psychice, sahají až příliš často po náhlých výkřicích, zjeveních a hlasitých zvukových efektech. Některé scény jsou sice efektivní, ale jejich neustálé opakování vede k tomu, že se z nich stane předvídatelná rutina a původní strach se vytrácí.

Hrdinové proti ikonickému zlu

Herecké obsazení odvádí solidní práci s materiálem, který dostali. Taissa Farmiga je v roli sestry Irene sympatická a její nevinnost a víra tvoří dokonalý protiklad k ztělesněnému zlu. Zajímavostí je, že Taissa je mladší sestrou Very Farmigy, představitelky Lorraine Warrenové, což vedlo fanoušky ke spekulacím o možném rodinném propojení postav. Demián Bichir jako otec Burke představuje klasický archetyp zkušeného, ale zlomeného lovce démonů, jehož osobní trauma je však jen lehce načrtnuto. Nejvíce života do příběhu vnáší Jonas Bloquet jako Frenchie, který funguje jako odlehčující prvek a zároveň jako zástupce obyčejného člověka vrženého do nadpřirozené noční můry.

Skutečnou hvězdou je ale samozřejmě samotná jeptiška, kterou opět ztvárnila Bonnie Aarons. Její pronikavý pohled, nepřirozené rysy a zlověstná přítomnost jsou naprosto ikonické. Právě její podoba je tím, co si diváci z kina odnesou. Film jí dává dostatek prostoru, možná až příliš. Zatímco ve V zajetí démonů 2 byla děsivá právě proto, že se objevovala jen zřídka, zde je přítomna téměř neustále, což může vést k jistému otupění vůči jejímu strašidelnému zjevu.

Prequel, který zapadá

Jako prequel a další dílek do skládačky filmového vesmíru funguje Sestra dobře. Vysvětluje původ Valakova spojení s naší realitou a ukazuje, jak se tato entita poprvé projevila. Závěr filmu pak nabízí velmi chytré a uspokojivé propojení s událostmi, které známe z prvního dílu V zajetí démonů, a elegantně tak uzavírá kruh. Pro fanoušky série je toto propojení jedním z nejlepších momentů celého snímku.

Zhodnocení

Sestra je ve výsledku přímočarý a vizuálně podmanivý gotický horor. Nabízí přesně to, co slibuje: více démonické jeptišky v jejím přirozeném, tedy pekelném, prostředí. Film exceluje v budování atmosféry a zasazení děje do úchvatných kulis. Selhává však v oblasti scénáře, který je poměrně jednoduchý a předvídatelný, a v nadužívání laciných lekaček na úkor skutečného napětí. Je to zábavná, ale nikterak převratná hororová jednohubka, která potěší především fanoušky série a milovníky klasické strašidelné estetiky. Nečekejte psychologickou hloubku hlavních filmů, ale spíše přímočarou jízdu strašidelným zámkem.

Hodnocení: 60 %

Článek The Nun (2018) „The Nun – démonická jeptiška ve vlastním příběhu“ se nejdříve objevil na Bohemista.