Intertextualita v literatuře: jak spolu literární díla mluví napříč časem

Intertextualita znamená, že žádný text nestojí úplně sám. Literární dílo může odkazovat na jiné texty, navazovat na ně, citovat je, napodobovat, parodovat, přepisovat nebo s nimi vést nepřímý rozhovor. Čtenář pak nečte pouze jeden izolovaný příběh, ale vstupuje do sítě vztahů mezi knihami, autory, žánry, motivy a kulturní pamětí.

Jednoduše řečeno: intertextualita je vztah mezi texty. Dílo může připomínat starší příběh, pracovat se známou postavou, používat cizí citát, odkazovat k Bibli, antice, Shakespearovi, národní literatuře nebo třeba k populární kultuře.

Krátká definice: Intertextualita je mezitextový vztah, při němž jeden text významově souvisí s jiným textem nebo s více texty. Tento vztah může být zjevný, skrytý, vážný, ironický, parodický nebo polemický.Obsah článku

• Co je intertextualita
• Proč je intertextualita důležitá
• Odkud pojem intertextualita pochází
• Základní pojmy
• Nejčastější formy intertextuality
• Genettova typologie transtextuality
• Příklady intertextuality v literatuře
• Jak poznat intertextualitu při čtení
• Nejčastější chyby při výkladu intertextuality

Co je intertextualita

Slovo intertextualita pochází z latinského základu inter, tedy „mezi“, a ze slova text. Už samotný název tedy napovídá, že jde o vztahy „mezi texty“.

V literární vědě se intertextualita používá pro situace, kdy jedno literární dílo nějakým způsobem vstupuje do vztahu s jiným dílem. Může jít například o přímou citaci, nenápadnou narážku, převyprávění staršího příběhu, převzetí motivu, žánrovou imitaci nebo parodii.

Když autor použije jméno Hamlet, Faust, Don Quijote, Odysseus nebo Prométheus, zpravidla tím neoznačuje jen konkrétní postavu. Využívá i kulturní význam, který se kolem této postavy vytvořil. Hamlet může připomínat váhání a vnitřní konflikt, Faust touhu po poznání, Don Quijote idealismus a střet snu s realitou, Odysseus cestu a návrat domů, Prométheus vzdor a oběť.

Intertextualita tedy není jen ozdoba textu. Často mění způsob, jak dílo čteme. Pokud poznáme odkaz, otevře se nám další významová rovina.

Proč je intertextualita důležitá

Intertextualita ukazuje, že literatura není soubor osamělých knih, ale dlouhý rozhovor napříč staletími. Autoři se vracejí ke starším příběhům, postavám, obrazům, žánrům i stylům. Někdy k nim přistupují s úctou, jindy je ironizují, přepisují nebo zpochybňují.

Díky intertextualitě může nový text:

• navázat na slavné dílo,
• přepsat známý příběh z jiné perspektivy,
• aktualizovat starý motiv pro současnou dobu,
• vytvořit parodii nebo kritický komentář,
• pracovat s očekáváním čtenáře,
• propojit literaturu s historií, náboženstvím, filozofií nebo populární kulturou.

Čtenář, který odkaz rozpozná, často pochopí text hlouběji. Neznamená to ale, že bez znalosti odkazu je dílo nečitelné. Dobré literární dílo obvykle funguje i samo o sobě, ale intertextuální vrstva mu přidává další význam.

Příklad: Pokud moderní autor přepíše antický mýtus z pohledu vedlejší ženské postavy, nejde jen o převyprávění starého příběhu. Může tím upozornit na to, že starší literatura často dávala hlas jiným postavám než současná literatura.

Odkud pojem intertextualita pochází

Pojem intertextualita je v literární teorii spojen hlavně se jménem Julie Kristevy. Ta v 60. letech 20. století rozvíjela myšlenku, že text nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale v prostředí jiných textů, jazyků a kulturních kódů.

Kristeva navazovala mimo jiné na myšlení ruského literárního teoretika Michaila Bachtina, který zdůrazňoval dialogičnost jazyka a literatury. Podle tohoto pohledu text nepromlouvá jedním izolovaným hlasem, ale setkávají se v něm různé hlasy, perspektivy a významové vrstvy.

V literární teorii se proto často rozlišuje dvojí pojetí intertextuality:

Pojetí intertextuality	Jak ho chápat	Příklad
Užší pojetí	Intertextualita znamená přímé a rozpoznatelné vztahy mezi texty.	Citace, aluze, parafráze, parodie.
Širší pojetí	Každý text je součástí sítě jiných textů, žánrů, stylů a kulturních významů.	Román navazuje na tradici dobrodružného románu, i když necituje jedno konkrétní dílo.

Pro běžný výklad literatury je nejpraktičtější používat užší až středně široké pojetí: intertextualita je vztah mezi texty, který je možné v díle nějak doložit a který pomáhá vysvětlit jeho význam.

Základní pojmy

Při výkladu intertextuality se často používá několik příbuzných pojmů. Je dobré je rozlišovat, protože každý označuje trochu jiný typ vztahu mezi texty.

Pojem	Jednoduché vysvětlení	Příklad
Intertextualita	Obecný vztah jednoho textu k jinému textu nebo k více textům.	Moderní román navazuje na antický mýtus.
Citace	Doslovné převzetí části jiného textu.	Román uvede verš z básně nebo větu z Bible.
Aluze	Nepřímá narážka, kterou musí čtenář rozpoznat.	Postava je označena jako „nový Don Quijote“.
Parafráze	Volné přeformulování nebo převyprávění jiného textu.	Autor převypráví známý biblický příběh současným jazykem.
Parodie	Napodobení textu, žánru nebo stylu s komickým či kritickým účinkem.	Vznešený hrdinský styl je použit pro banální situaci.
Pastiš	Napodobení stylu jiného autora, období nebo žánru.	Současný autor píše záměrně jako starý kronikář.
Hypertextualita	Vztah novějšího textu ke staršímu textu, z něhož vychází.	Nový román přepisuje Shakespearovo drama.
Paratext	Prvky okolo hlavního textu, například název, předmluva, doslov, poznámky nebo obálka.	Název knihy odkazuje na známý biblický výrok.

Nejčastější formy intertextuality

1. Citace

Citace je nejzřetelnější forma intertextuality. Autor doslovně převezme část jiného textu. V odborném textu je citace obvykle označena uvozovkami a doplněna zdrojem. V literatuře může být citace přímá, ale také nenápadně vložená do vyprávění.

Citace může plnit různé funkce. Může dodat textu vážnost, ironii, kulturní hloubku nebo kontrast. Když například moderní román začne biblickým citátem, čtenář je veden k tomu, aby příběh četl v širším náboženském nebo etickém rámci.

2. Aluze

Aluze je nepřímá narážka. Autor obvykle necituje doslova, ale použije jméno, situaci, motiv nebo obraz, který odkazuje k jinému textu. Aluze předpokládá, že čtenář má určité kulturní nebo literární znalosti.

Například označení postavy jako „faustovské“ může naznačovat touhu po poznání, pokušení, smlouvu s ďáblem nebo překročení morálních hranic. Text nemusí vysvětlovat celý příběh Fausta, protože počítá s tím, že čtenář význam odkazu alespoň přibližně zná.

3. Parafráze

Parafráze je volné přeformulování cizího textu. Autor nepřebírá přesná slova, ale zachovává základní myšlenku, příběh nebo situaci. Parafráze může být vážná, ironická i kritická.

V literatuře se parafráze objevuje například tehdy, když autor převede starý mýtus do současného prostředí. Příběh zůstává rozpoznatelný, ale mění se jazyk, kulisy, hodnoty i perspektiva.

4. Parodie

Parodie napodobuje jiný text, žánr nebo styl tak, aby vznikl komický, kritický nebo demaskující účinek. Parodie často funguje tak, že vezme vážný styl a použije ho na nevážný obsah, nebo naopak banální styl použije pro vznešené téma.

Parodie ale není jen „dělání si legrace“. Může být velmi přesnou formou kritiky. Aby parodie fungovala, musí čtenář poznat, co je parodováno. Bez znalosti původního textu nebo žánru může část účinku zmizet.

5. Pastiš

Pastiš je napodobení určitého stylu. Na rozdíl od parodie nemusí být nutně výsměšný. Autor může napodobit styl starého románu, kroniky, detektivky, pohádky nebo odborného textu, aby vytvořil zvláštní atmosféru nebo ukázal literární zručnost.

Pastiš se často objevuje v postmoderní literatuře, která si ráda hraje s žánry a literárními konvencemi.

6. Přepis staršího příběhu

Velmi výraznou podobou intertextuality je přepis neboli nové zpracování staršího příběhu. Autor může převyprávět známý text z pohledu jiné postavy, zasadit ho do jiné doby nebo změnit jeho hodnotové vyznění.

Takový přepis může být zároveň interpretací. Neříká pouze „tady je starý příběh znovu“, ale často se ptá: Co v původním textu chybělo? Kdo v něm neměl hlas? Jak by příběh vypadal z jiné společenské, genderové nebo historické perspektivy?

Genettova typologie transtextuality

Francouzský literární teoretik Gérard Genette používal širší pojem transtextualita, tedy obecné vztahy mezi texty. Intertextualitu v užším smyslu chápal jako jeden z několika typů těchto vztahů.

Pro běžného čtenáře není nutné znát celou Genettovu teorii do detailu. Užitečný je ale základní přehled, protože pomáhá rozlišit různé způsoby, jak spolu texty souvisejí.

Typ vztahu	Co znamená	Jednoduchý příklad
Intertextualita	Přítomnost jednoho textu v jiném textu.	Citace, aluze, narážka.
Paratextualita	Vztah hlavního textu k prvkům okolo něj.	Název, podtitul, předmluva, doslov, poznámky.
Metatextualita	Komentář jednoho textu k jinému textu.	Recenze, kritika, literární esej.
Architextualita	Vztah textu k žánru nebo typu textu.	Román se hlásí k detektivce, tragédii nebo eposu.
Hypertextualita	Vztah novějšího textu ke staršímu textu, z něhož vychází.	Moderní přepis Shakespeara nebo antického mýtu.

Pozor: Genettův pojem hypertext neznamená internetový odkaz. V literární teorii označuje novější text, který je odvozený od staršího textu. Starší text se pak označuje jako hypotext.

Příklady intertextuality v literatuře

Intertextualitu nejlépe pochopíme na konkrétních příkladech. Následující díla ukazují různé způsoby, jak může jeden text navazovat na jiný.

Dílo	Autor	Na co navazuje	Typ intertextuality
Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi	Tom Stoppard	Shakespearův Hamlet	Přepis dramatu z pohledu vedlejších postav.
Širé Sargasové moře	Jean Rhys	Jane Eyre Charlotte Brontëové	Prequel a přepsání příběhu postavy známé jako Bertha Mason.
Ulysses	James Joyce	Homérova Odyssea	Moderní paralela k antickému eposu.
Penelopiáda	Margaret Atwood	Homérova Odyssea	Převyprávění mýtu z perspektivy Penelopy a služebných.
Tisíc akrů	Jane Smiley	Shakespearův Král Lear	Moderní románová variace na shakespearovský příběh.
Kniha apokryfů	Karel Čapek	Biblické, antické a historické příběhy	Moderní převyprávění známých příběhů a postav.

Tom Stoppard: Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Hra Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi staví do středu dvě vedlejší postavy ze Shakespearova Hamleta. V původním dramatu nejsou Rosencrantz a Guildenstern hlavními hrdiny. Stoppard však obrací perspektivu a sleduje svět Hamleta z jejich pohledu.

Jde o velmi výrazný příklad intertextuality, protože nový text je bez znalosti staršího textu stále čitelný, ale jeho plný význam se otevře až ve vztahu k Shakespearovu dramatu. Čtenář nebo divák si uvědomuje, že vedlejší postavy jsou uvězněny v příběhu, který už někdo jiný napsal.

Jean Rhys: Širé Sargasové moře

Román Širé Sargasové moře navazuje na Jane Eyre Charlotte Brontëové. Jean Rhys se soustředí na postavu Antoinette Masonové, která je v Jane Eyre známá jako Bertha Mason. Starší román ji ukazuje převážně očima jiných postav, zatímco Rhys jí dává vlastní příběh, prostředí a psychologickou hloubku.

Tento typ intertextuality je důležitý i proto, že ukazuje, jak může novější literatura přehodnocovat starší kanonická díla. Nejde jen o nápodobu, ale o kritický návrat k textu, který měl v literární tradici silné postavení.

James Joyce: Ulysses

Joyceův román Ulysses bývá uváděn jako moderní paralela k Homérově Odyssee. Místo antického hrdiny putujícího po moři sledujeme postavy pohybující se jedním dnem v Dublinu. Antický epos je tedy převeden do moderního městského prostředí.

Intertextualita zde nefunguje jen na úrovni jednotlivých odkazů, ale i na úrovni celkové kompozice. Starý příběh o cestě a návratu se mění v moderní román o každodennosti, vědomí, tělesnosti, městě a identitě.

Karel Čapek: Kniha apokryfů

V české literatuře je dobrým příkladem intertextuality Kniha apokryfů Karla Čapka. Čapek v ní pracuje se známými biblickými, antickými a historickými látkami, ale často je převádí do civilnější, ironičtější nebo filozofičtější podoby.

Smysl apokryfu spočívá právě v tom, že čtenář poznává známý příběh, ale vidí ho jinak. Čapek často přesouvá pozornost z velkých dějin na obyčejný lidský detail, z oficiální verze příběhu na drobnou pochybnost, otázku nebo ironii.

Jak poznat intertextualitu při čtení

Intertextualitu nemusíme hledat za každou cenu v každé větě. Přesto existují signály, které napovídají, že text odkazuje k jinému textu nebo kulturní tradici.

Signál v textu	Co může znamenat	Na co se ptát při výkladu
Známé jméno	Odkaz na literární, biblickou, mytickou nebo historickou postavu.	Jaké významy si s tímto jménem spojujeme?
Neobvyklý název	Název může odkazovat na citát, mýtus, Bibli nebo jiné dílo.	Odkud název pochází? Mění význam textu?
Známá situace	Text může opakovat starší příběhový model.	Připomíná děj nějaký známý příběh?
Změna perspektivy	Autor může přepisovat starší dílo z pohledu jiné postavy.	Kdo v původním příběhu neměl hlas?
Napodobení stylu	Může jít o pastiš nebo parodii.	Je styl použit vážně, hravě, nebo ironicky?
Přímý citát	Text vědomě vkládá část jiného textu.	Proč je citát právě na tomto místě?

Při interpretaci je dobré postupovat opatrně. Nestačí říct: „Tady je odkaz.“ Důležitější je vysvětlit, co tento odkaz dělá s významem textu.

Dobrá interpretační otázka: Co se změní, když rozpoznáme, že tento text navazuje na jiné dílo?

Nejčastější chyby při výkladu intertextuality

1. Zaměňování intertextuality za plagiát

Intertextualita neznamená, že autor může bez udání zdroje opisovat cizí text. Plagiát je neoprávněné přivlastnění cizí práce. Intertextualita je naopak významový vztah mezi texty, který může být tvořivý, přiznaný, ironický nebo interpretačně důležitý.

Intertextualita	Plagiát
Pracuje s odkazem, citací, aluzí nebo přepisem tak, že vzniká nový význam.	Přebírá cizí text nebo myšlenky bez přiznání zdroje.
Často počítá s tím, že čtenář vztah k jinému textu pozná.	Snaží se původní zdroj zakrýt.
Může být uměleckou metodou.	Je etický a odborný problém.

2. Hledání odkazů za každou cenu

Ne každá podobnost mezi dvěma texty je automaticky intertextualita. Některé motivy jsou obecné: láska, smrt, cesta, zrada, vina, návrat nebo dospívání se objevují v tisících děl. Aby bylo možné mluvit o intertextualitě, je dobré mít konkrétní důkazy: jméno, citát, nápadnou podobnost situace, žánrový model nebo doložitelný vztah k tradici.

3. Omezení intertextuality jen na citace

Citace je pouze jedna forma intertextuality. Text může navazovat na jiné dílo i bez jediné doslovné věty. Někdy je důležitější převzatá struktura, postava, motiv, žánr nebo perspektiva.

4. Ignorování funkce odkazu

Nejdůležitější otázka nezní jen „na co text odkazuje“, ale hlavně „proč na to odkazuje“. Odkaz může textu dodat vážnost, ironii, kritickou sílu, historickou hloubku nebo komický účinek.