Jak Měsíc hledal čepici
Byla tichá, tmavá noc. Vysoko na obloze svítil kulatý Měsíc. Dohlížel na to, aby se dětem dobře spalo, ale sám měl velké trápení.
„Brrr, to je ale zima,“ drkotal Měsíc. Všude kolem byl chladný vesmír. „Kdybych tak měl svoji kouzelnou noční čepici! Upletly mi ji víly z mlhy a hvězdného prachu.“
„Bez čepice tu zmrznu a nebudu moci svítit dětem na cestu do snů,“ řekl si Měsíc. „Musím ji najít!“ A tak se vydal na velkou cestu po noční obloze.
Jako první potkal Kometu. Letěla obrovskou rychlostí a za sebou táhla dlouhý, zářivý ohon. „Kometo, stůj!“ zavolal Měsíc. „Neviděla jsi moji čepici?“
Kometa ani nezpomalila. „Nemám čas, Měsíci! Závodím s padající hvězdou! Musím letět, fííí!“ A zmizela v temnotě dříve, než Měsíc stihl říct další slovo.
Měsíc plul dál a uviděl skupinku malých hvězdiček, které si hrály na honěnou. „Hvězdičky, neviděly jste moji čepici?“ zeptal se s nadějí.
Hvězdičky se jen chichotaly. „Hihihi, neviděly! My koukáme jen na to, kdo bliká nejjasněji!“ smály se a tančily dál. Měsíc si povzdechl.
Pak potkal Velký vůz. Ten jel pomalu a důstojně. „Velký voze, ty projedeš celou oblohu. Nemáš na korbě moji čepici?“
Velký vůz zaburácel hlubokým hlasem: „Vezu jen náklad snů pro spící medvědy. Žádnou čepici tu nemám, kamaráde. Zkus se zeptat dole u lesa.“
Měsíc sletěl níž, až ke špičkám stromů. Na starém dubu seděla moudrá Sova. „Húú, húú, Měsíci, proč jsi tak smutný?“ zeptala se.
„Ztratil jsem čepici, Sovo.“ Sova zamrkala velkýma očima. „Zeptej se Větříka. Ten si rád hraje s věcmi, které lidé zapomenou venku. Bydlí támhle za kopcem.“
Měsíc zavolal: „Větříku! Větříku!“ Přihnal se malý, nezbedný vítr. „Fííí! Kdo mě volá? Fííí!“ točil se dokola.
„Hledám čepici,“ řekl Měsíc. Větřík se zasmál: „Tu znám! Odvál jsem ji včera omylem dolů. Podívej, visí na komíně u pekaře!“
„Já ti ji podám!“ nabídl se Větřík. Nadechl se, udělal „FÚÚÚK!“ a čepice se vznesla z komína. Letěla výš a výš, až přistála Měsíci přímo na hlavě.
Dobrou noc!
„Děkuji,“ usmál se Měsíc a zachumlal si uši. Teď už mu bylo krásně teplo. Mohl zase celou noc hlídat dětské sny. Dobrou noc!
Jak Měsíc hledal čepici
Byla tichá, tmavá noc. Vysoko na obloze svítil kulatý Měsíc. Dohlížel na to, aby se dětem dobře spalo, ale sám měl velké trápení.
„Brrr, to je ale zima,“ drkotal Měsíc a třásl se chladem. Všude kolem byl jen studený vesmír. „Kdybych tak měl svoji kouzelnou noční čepici! Upletly mi ji víly z mlhy a hvězdného prachu.“
Měsíc si povzdechl: „Bez čepice tu zmrznu a nebudu moci svítit dětem na cestu do snů. Musím ji najít!“ A tak se vydal na velkou cestu po noční obloze.
Jako první potkal Kometu. Letěla obrovskou rychlostí a za sebou táhla dlouhý, zářivý ohon.
„Kometo, stůj!“ zavolal Měsíc. „Neviděla jsi moji čepici?“
Kometa ani nezpomalila. „Nemám čas, Měsíci! Závodím s padající hvězdou! Musím letět, fííí!“ A zmizela v temnotě dříve, než Měsíc stihl říct další slovo.
Měsíc plul dál, až uviděl skupinku malých hvězdiček, které si hrály na honěnou. „Hvězdičky, neviděly jste moji čepici?“ zeptal se s nadějí.
Hvězdičky se jen chichotaly. „Hihihi, neviděly! My koukáme jen na to, kdo bliká nejjasněji!“ smály se a tančily dál. Měsíc si znovu smutně povzdechl.
Pak potkal Velký vůz. Ten jel pomalu a důstojně noční oblohou. „Velký voze, ty projedeš celý svět. Nemáš náhodou na korbě moji čepici?“
Velký vůz zaburácel hlubokým hlasem: „Vezu jen náklad snů pro spící medvědy. Žádnou čepici tu nemám, kamaráde. Zkus se zeptat dole u lesa.“
Měsíc tedy sletěl níž, až ke špičkám stromů. Na starém dubu seděla moudrá Sova.
„Húú, húú, Měsíci, proč jsi tak smutný?“ zeptala se.
„Ztratil jsem čepici, Sovo,“ odpověděl Měsíc.
Sova zamrkala velkýma očima. „Zeptej se Větříka. Ten si rád hraje s věcmi, které lidé zapomenou venku. Bydlí támhle za kopcem.“
Měsíc zavolal: „Větříku! Větříku!“
Najednou se přihnal malý, nezbedný Větřík. „Fííí! Kdo mě volá? Fííí!“ točil se dokola kolem Měsíce.
„Hledám čepici,“ řekl Měsíc.
Větřík se zasmál: „Tu znám! Odvál jsem ji včera omylem dolů. Podívej, visí na komíně u pekaře!“
„Já ti ji podám!“ nabídl se Větřík. Zhluboka se nadechl, udělal silné „FÚÚÚK!“ a čepice se vznesla z komína. Letěla výš a výš, až přistála Měsíci přímo na hlavě.
„Děkuji,“ usmál se šťastně Měsíc a zachumlal si uši do měkké čepice. Teď už mu bylo krásně teplo. Mohl zase celou noc hlídat dětské sny.
Dobrou noc!