Římské číslice

Římské číslice jsou číselné znaky užívané ve starověkém Římě. V současnosti se používají především k označování století, kapitol, panovníků, papežů, ročníků, svazků nebo významných událostí.

Základ římského zápisu tvoří sedm znaků: I = 1, V = 5, X = 10, L = 50, C = 100, D = 500 a M = 1000.

Čísla se zapisují skládáním těchto znaků. Pokud menší číslice stojí za větší, její hodnota se přičítá, například VI znamená 6 a XII znamená 12. Pokud menší číslice stojí před větší, její hodnota se odečítá, například IV znamená 4 a IX znamená 9.

V češtině se římské číslice často objevují při zápisu století, například XX. století, dále u jmen panovníků, například Karel IV., nebo při označování částí knih a kapitol. Za římskou číslicí se v těchto případech obvykle píše tečka, pokud má význam řadové číslovky.

Římské číslice nejsou založeny na poziční soustavě jako běžná arabská čísla. Nemají samostatný znak pro nulu a jejich zápis je vhodný spíše pro označování než pro praktické počítání.