Ilokuce

Ilokuce je složka mluvního aktu, která vyjadřuje, co mluvčí výpovědí dělá. Nejde tedy pouze o to, jaká slova byla pronesena, ale o komunikační funkci výpovědi: zda mluvčí něco tvrdí, slibuje, žádá, přikazuje, varuje, omlouvá se, děkuje nebo něco prohlašuje.

Ilokuce patří k základním pojmům pragmatiky, tedy jazykovědné disciplíny, která zkoumá užívání jazyka v konkrétní komunikační situaci. Výpověď se v pragmatickém pojetí nechápe jen jako nositel významu, ale také jako určitý druh jednání.

Význam pojmu

Termín ilokuce označuje komunikační záměr nebo funkci výpovědi. Jedna a táž věta může mít podle situace různou ilokuční platnost.

Například věta Je tu zima může být prostým konstatováním, ale v určité situaci může fungovat také jako nepřímá žádost, aby někdo zavřel okno nebo zatopil. Rozhodující tedy není pouze doslovný význam slov, ale také kontext, vztah mezi mluvčím a adresátem a předpokládaný záměr mluvčího.

Mluvní akt

Ilokuce se obvykle vykládá v souvislosti s teorií mluvních aktů. Podle této teorie mluvčí jazykem nejen popisuje skutečnost, ale také jedná. Výpověď může sama o sobě představovat určitý čin.

Například větou Slibuji, že přijdu mluvčí nejen sděluje informaci, ale přímo vykonává akt slibu. Podobně větou Omlouvám se provádí akt omluvy.

Lokuce, ilokuce a perlokuce

V teorii mluvních aktů se často rozlišují tři roviny výpovědi: lokuce, ilokuce a perlokuce.

Lokuce je samotné pronesení určité jazykové formy s určitým významem.
Ilokuce je komunikační akt, který mluvčí výpovědí vykonává.
Perlokuce je účinek výpovědi na adresáta.

Například u věty Zavři okno je lokucí pronesení této věty, ilokucí je příkaz nebo žádost a perlokučním účinkem může být to, že adresát skutečně okno zavře.

Ilokuční síla

S pojmem ilokuce souvisí také ilokuční síla. Ta označuje konkrétní komunikační platnost výpovědi. Určuje, zda je výpověď tvrzením, otázkou, rozkazem, slibem, varováním, prosbou nebo jiným typem jednání.

Přijdu včas. – tvrzení nebo slib podle situace;
Přijdeš včas? – otázka;
Přijď včas. – výzva nebo příkaz;
Slibuji, že přijdu včas. – slib;
Varuji tě, že přijde pozdě. – varování.

Ilokuční síla tedy ukazuje, jak má být výpověď v komunikaci chápána.

Přímá a nepřímá ilokuce

Ilokuce může být vyjádřena přímo nebo nepřímo. Při přímé ilokuci forma výpovědi odpovídá její komunikační funkci. Při nepřímé ilokuci je skutečný záměr mluvčího vyjádřen zastřeně nebo nepřímo.

Přímá žádost: Zavři prosím okno.
Nepřímá žádost: Je tu nějaký průvan.
Přímý příkaz: Přestaň mluvit.
Nepřímý příkaz: Teď by bylo dobré být potichu.

Nepřímé ilokuce jsou v běžné komunikaci velmi časté. Mluvčí je používají například z důvodu zdvořilosti, ohleduplnosti, ironie nebo snahy zmírnit příkaz.

Druhy ilokučních aktů

Ilokuční akty lze rozdělovat podle jejich komunikační funkce. V běžném výkladu se rozlišují zejména tyto typy:

asertivy – mluvčí něco tvrdí, oznamuje, popisuje nebo konstatuje: Venku prší.
direktivy – mluvčí se snaží přimět adresáta k jednání: Podej mi knihu.
komisivy – mluvčí se zavazuje k budoucímu jednání: Slibuji, že pomohu.
expresivy – mluvčí vyjadřuje postoj, pocit nebo hodnocení: Děkuji., Omlouvám se.
deklarativy – výpověď za určitých institucionálních podmínek mění skutečnost: Prohlašuji schůzi za zahájenou.

Toto členění ukazuje, že jazykové výpovědi mohou mít různé funkce podle toho, jaký druh jednání jimi mluvčí vykonává.

Performativní slovesa

Ilokuce může být výslovně vyjádřena pomocí performativních sloves. Jsou to slovesa, jimiž mluvčí při vhodných podmínkách přímo vykonává určitý akt.

slibuji – akt slibu;
prosím – akt prosby;
omlouvám se – akt omluvy;
varuji – akt varování;
prohlašuji – akt prohlášení;
děkuji – akt poděkování.

Ne každá ilokuce však musí být vyjádřena performativním slovesem. Výpověď Zavři dveře neobsahuje sloveso přikazuji, přesto může mít ilokuční sílu příkazu.

Podmínky úspěšnosti ilokuce

Aby byl ilokuční akt úspěšný, musí být splněny určité komunikační a společenské podmínky. Nestačí pouze vyslovit příslušná slova. Důležité je, kdo výpověď pronáší, v jaké situaci, s jakým záměrem a zda má k danému aktu oprávnění.

mluvčí musí být rozpoznán jako ten, kdo daný akt vykonává;
adresát musí být schopen výpovědi porozumět;
situace musí být pro daný akt vhodná;
u některých aktů musí mít mluvčí institucionální oprávnění;
výpověď musí být míněna vážně, pokud nejde o hru, ironii nebo fikci.

Například věta Prohlašuji vás za manžele má příslušnou ilokuční platnost pouze tehdy, je-li pronesena oprávněnou osobou v odpovídající institucionální situaci.

Ilokuce a kontext

Ilokuce je úzce závislá na kontextu. Stejná jazyková forma může mít v různých situacích odlišnou komunikační funkci.

Můžeš otevřít okno? – doslovně otázka na schopnost, v běžné situaci často žádost.
To se ti opravdu povedlo. – podle intonace a kontextu pochvala nebo ironická výtka.
Tady je ale ticho. – konstatování, pochvala, výtka nebo nepřímá výzva k hovoru.

Výklad ilokuce proto vyžaduje znalost komunikační situace, vztahu mezi účastníky, intonace, neverbálních signálů i širšího diskurzu.

Ilokuce v literárním a běžném textu

V běžné komunikaci pomáhá analýza ilokuce určit, co mluvčí svým sdělením skutečně zamýšlí. V literárním textu může být ilokuce důležitá při interpretaci dialogů, ironie, narážek nebo nepřímých výpovědí postav.

Například postava může říci To je od tebe hezké, ale podle situace může jít o skutečnou pochvalu, sarkasmus nebo výčitku. Ilokuční význam se tedy často odkrývá až ze vztahu mezi výpovědí a kontextem.

Příklady ilokuce

Oznamuji vám, že porada začíná. – oznámení;
Prosím, pomoz mi. – prosba;
Nechoď tam. – zákaz nebo varování;
Slibuji, že to dokončím. – slib;
Děkuji za pomoc. – poděkování;
Omlouvám se za zpoždění. – omluva;
Prohlašuji jednání za ukončené. – deklarativní akt.

Příklady užití pojmu

Ilokuce označuje komunikační funkci výpovědi.
Věta může mít formu otázky, ale ilokuční sílu žádosti.
Při analýze dialogu je třeba rozlišovat lokuci, ilokuci a perlokuční účinek.
Nepřímá ilokuce je častým prostředkem zdvořilé komunikace.
Ilokuční síla výpovědi závisí na kontextu a záměru mluvčího.

Související pojmy

mluvní akt – jazykové jednání uskutečněné prostřednictvím výpovědi;
lokuce – samotné pronesení výpovědi s určitým významem;
perlokuce – účinek výpovědi na adresáta;
ilokuční síla – komunikační platnost výpovědi;
performativ – výpověď, která při splnění podmínek sama vykonává určitý akt;
pragmatika – nauka o užívání jazyka v komunikaci;
kontext – okolnosti, v nichž je výpověď pronesena a interpretována.