Určitý slovesný tvar

Určitý slovesný tvar je takový tvar slovesa, který vyjadřuje mluvnické kategorie potřebné k zařazení děje do věty, zejména osobu, číslo, čas a způsob. V češtině tvoří určitý slovesný tvar obvykle základ přísudku.

Například ve větě Student čte knihu je slovesný tvar čte určitý, protože vyjadřuje 3. osobu, jednotné číslo, přítomný čas a oznamovací způsob.

Význam pojmu

Určitý slovesný tvar, latinsky verbum finitum, je tvar slovesa, který je mluvnicky „určený“. To znamená, že nese informace o tom, kdo děj vykonává, kdy se děj odehrává a jaký má výpověď způsobový charakter.

Na rozdíl od neurčitých slovesných tvarů může určitý slovesný tvar zpravidla samostatně vytvářet větný přísudek. Proto je důležitý při určování stavby věty.

Příklady určitých slovesných tvarů

píšu – 1. osoba, jednotné číslo, přítomný čas, oznamovací způsob;
čteš – 2. osoba, jednotné číslo, přítomný čas, oznamovací způsob;
přišel – minulý čas, 3. osoba, jednotné číslo, rod mužský;
budeme pracovat – 1. osoba, množné číslo, budoucí čas;
napište – 2. osoba, množné číslo, rozkazovací způsob;
šel bych – podmiňovací způsob.

Určitý slovesný tvar může být jednoduchý, například čtu, nebo složený, například budu číst, četl jsem, četl bych.

Mluvnické kategorie

Určité slovesné tvary vyjadřují několik mluvnických kategorií. Ne všechny jsou u každého tvaru stejně zřetelné, ale pro určité tvary jsou podstatné zejména tyto:

osoba – 1., 2. nebo 3. osoba: píšu, píšeš, píše;
číslo – jednotné nebo množné: píšu, píšeme;
čas – přítomný, minulý nebo budoucí: píšu, psal jsem, budu psát;
způsob – oznamovací, rozkazovací nebo podmiňovací: píšeš, piš, psal bys;
rod – zejména u tvarů minulého času a podmiňovacího způsobu: šel, šla, šlo;
slovesný rod – činný nebo trpný: učitel chválí, žák je chválen.

Slovesný vid, tedy dokonavost a nedokonavost, souvisí se slovesem jako lexikální jednotkou. Pro význam slovesného tvaru je důležitý, ale sám o sobě nerozhoduje o tom, zda je tvar určitý.

Určitý tvar a přísudek

Určitý slovesný tvar je nejčastěji jádrem přísudku. Přísudek vyjadřuje, co se ve větě děje, co někdo dělá, co se s někým nebo něčím stalo, případně jaký stav platí.

Dítě spí. – přísudek: spí;
Studenti psali test. – přísudek: psali;
Zítra budeme číst ukázku. – přísudek: budeme číst;
Petr by přišel pozdě. – přísudek: by přišel.

Ve větě tedy určitý slovesný tvar často spojuje děj s podmětem a umožňuje určit základní větnou stavbu.

Jednoduché a složené určité tvary

Určitý slovesný tvar nemusí být vždy tvořen jedním slovem. V češtině existují tvary jednoduché i složené.

jednoduchý tvar: čtu, píšeš, nesou, pojď;
složený tvar: četl jsem, budu psát, šel bych, je napsán.

U složených tvarů se mluvnický význam často vyjadřuje pomocí pomocného slovesa a významového slovesa. Například ve spojení budu psát nese tvar budu osobu, číslo a budoucí čas, zatímco infinitiv psát vyjadřuje vlastní dějový význam.

Určitý a neurčitý slovesný tvar

Pro pochopení pojmu je důležité rozlišovat určité a neurčité slovesné tvary.

určitý tvar: píšu, psal jsem, budeme číst, napiš;
neurčitý tvar: psát, napsat, píšíc, napsav.

Neurčité slovesné tvary samy o sobě nevyjadřují osobu a obvykle nemohou samostatně tvořit přísudek osobní věty. Infinitiv psát neříká, kdo píše ani kdy píše. Naproti tomu tvar píšu už vyjadřuje, že mluvčí vykonává děj v přítomném čase.

Infinitiv jako neurčitý tvar

Nejznámějším neurčitým slovesným tvarem je infinitiv. Má základní podobu slovesa, ale nevyjadřuje osobu, číslo ani čas.

číst;
psát;
mluvit;
pracovat;
odejít.

Infinitiv se může stát součástí složeného přísudku, například ve větě Musím odejít. Určitým slovesným tvarem je zde musím, zatímco odejít je infinitiv.

Určitý slovesný tvar v různých způsobech

Určité slovesné tvary se vyskytují v různých slovesných způsobech. Způsob ukazuje, jak mluvčí děj podává: jako skutečnost, příkaz, přání, možnost nebo podmínku.

oznamovací způsob: Čtu knihu.
rozkazovací způsob: Čti knihu.
podmiňovací způsob: Četl bych knihu.

Ve všech těchto případech jde o určité slovesné tvary, protože vyjadřují osobu, číslo a způsob, případně také čas a rod.

Určitý tvar v minulém čase

Minulý čas je v češtině často složený. V 1. a 2. osobě se obvykle tvoří pomocným slovesem být a příčestím minulým.

psal jsem;
psala jsi;
psali jsme;
psali jste.

Ve 3. osobě se pomocné sloveso zpravidla nevyjadřuje: psal, psala, psali. I tyto tvary však v konkrétní větě fungují jako určité slovesné tvary minulého času.

Určitý tvar v budoucím čase

Budoucí čas se tvoří různě podle vidu slovesa. U nedokonavých sloves se často tvoří složeně pomocí slovesa být a infinitivu.

budu číst;
budeš pracovat;
budeme psát.

U dokonavých sloves může mít budoucí význam přítomný tvar:

napíšu;
přijdeš;
odejdeme.

Například tvar napíšu je formálně přítomný, ale významově vyjadřuje budoucí děj, protože sloveso napsat je dokonavé.

Určitý tvar a podmět

Určitý slovesný tvar se často shoduje s podmětem v osobě a čísle. V minulém čase se navíc projevuje shoda v rodě.

Já píšu. – 1. osoba, jednotné číslo;
Ty píšeš. – 2. osoba, jednotné číslo;
Oni píšou. – 3. osoba, množné číslo;
Student přišel. – rod mužský;
Studentka přišla. – rod ženský;
Děti přišly. – množné číslo.

Díky slovesné koncovce může být v češtině podmět někdy nevyjádřený. Ve větě Přijdu zítra poznáme osobu mluvčího už z tvaru slovesa.

Určitý slovesný tvar a věta

V běžné české větě bývá určitý slovesný tvar jedním z nejdůležitějších prvků. Pomáhá určit, zda jde o výpověď o přítomnosti, minulosti, budoucnosti, rozkazu nebo podmínce.

Petr pracuje. – přítomnost;
Petr pracoval. – minulost;
Petr bude pracovat. – budoucnost;
Petře, pracuj. – rozkaz;
Petr by pracoval. – podmínka nebo možnost.

Změnou určitého slovesného tvaru se tedy mění časové, způsobové i komunikační zařazení celé věty.

Příklady užití pojmu

Sloveso čte je určitý slovesný tvar.
Infinitiv číst je neurčitý slovesný tvar.
Určitý slovesný tvar může tvořit přísudek věty.
Ve větě Budeme pracovat je určitý slovesný tvar složený.
Určité slovesné tvary vyjadřují osobu, číslo, čas a způsob.

Související pojmy

sloveso – slovní druh vyjadřující děj, stav nebo změnu stavu;
přísudek – základní větný člen vyjadřující, co se o podmětu říká;
infinitiv – neurčitý slovesný tvar, například psát;
osoba – mluvnická kategorie označující účastníka děje vzhledem k promluvě;
číslo – mluvnická kategorie jednotnosti nebo množnosti;
čas – mluvnická kategorie vztahující děj k okamžiku promluvy;
způsob – mluvnická kategorie vyjadřující postoj mluvčího k ději;
neurčitý slovesný tvar – tvar slovesa nevyjadřující osobu, například infinitiv.