• Dýchací (respirační) ústrojí: Plíce, bránice a mezižeberní svaly. Jejich úkolem je poskytnout proud vzduchu, který je energií pro řeč.
• Hlasové (fonační) ústrojí: Hrtan, v němž jsou uloženy hlasivky. Zde vzniká základní zvuk, tedy hlas.
• Artikulační (modifikační) ústrojí: Hltan, dutina ústní (jazyk, rty, zuby, dásňový výčnělek, tvrdé a měkké patro) a dutina nosní. Tyto části fungují jako rezonátor a modifikátor, který tvaruje základní zvuk do konkrétních hlásek.

Respirace: Dechová opora pro řeč

Vše začíná dechem. Zatímco klidové dýchání je rytmické a poměr nádechu a výdechu je téměř vyrovnaný, řečové dýchání je zcela odlišné. Nádech je rychlý a krátký, zatímco výdech je výrazně prodloužený a kontrolovaný. Právě během této řízené výdechové fáze vzniká řeč.

Hlavní roli zde hrají plíce, které fungují jako zásobárna vzduchu. Klíčovým svalem je bránice, plochý sval oddělující hrudní a břišní dutinu, spolu s mezižeberními svaly. Tyto svaly aktivně regulují tlak a rychlost vydechovaného proudu vzduchu. Tomuto řízenému tlaku se říká dechová opora. Bez stabilní a dostatečné dechové opory by byl hlas slabý, chvějivý a neschopný tvořit plynulé věty. Je to základ, na kterém stojí celá stavba mluveného projevu.

Fonace: Tvorba hlasu

Vydechovaný vzduch z plic stoupá průdušnicí až k hrtanu. Hrtan je chrupavčitá struktura, ve které se nachází dva pružné svalové valy, hlasivky. Právě zde se odehrává malý zázrak zvaný fonace.

Když chceme promluvit, hlasivky se k sobě přiblíží a téměř uzavřou hlasivkovou štěrbinu. Proud vzduchu, který se snaží projít, je na chvíli zadržen. Tlak vzduchu pod hlasivkami narůstá, až je nakonec odtlačí od sebe. Tím se tlak uvolní, hlasivky se díky své pružnosti a aerodynamickým silám opět vrátí k sobě a celý cyklus se velmi rychle opakuje. Toto rychlé kmitání (vibrace) hlasivek přeměňuje proud vzduchu na slyšitelný zvuk, základní tón našeho hlasu.

Výšku tónu ovlivňuje napětí a délka hlasivek. Čím jsou napjatější a tenčí, tím rychleji kmitají a tón je vyšší. Naopak uvolněné a silnější hlasivky produkují tón hlubší.

Důležité je také rozlišovat mezi hláskami znělými a neznělými. U znělých hlásek (např. B, D, G, V, Z) hlasivky vibrují. U neznělých (např. P, T, K, F, S) jsou hlasivky oddálené, vzduch mezi nimi volně prochází a žádný hlasový tón nevzniká. Zvuk těchto hlásek je tvořen pouze šumem vznikajícím v artikulačním ústrojí.

Artikulace: Tvarování hlásek

Základní zvuk vytvořený v hrtanu je zatím jen surový materiál. Aby se z něj staly srozumitelné hlásky, slova a věty, musí projít procesem artikulace. Ta probíhá v rezonančních dutinách nad hrtanem, tedy v hltanu, dutině ústní a dutině nosní. Změnou tvaru a velikosti těchto prostor se původní zvuk zesiluje a obohacuje o další frekvence, čímž získává svou charakteristickou barvu.

Na samotném tvarování hlásek se podílejí artikulační orgány, které dělíme na:

• Pohyblivé (aktivní): Jazyk, rty, měkké patro s čípkem.
• Nepohyblivé (pasivní): Zuby, dásňový výčnělek, tvrdé patro.

Pohyblivé orgány se přibližují k těm nepohyblivým nebo mění svůj tvar, čímž vytvářejí v ústní dutině překážky nebo zúžení. Právě způsob, jakým je vzduchový proud modifikován, určuje, jaká hláska vznikne.

Například samohlásky (vokály) vznikají při volném průchodu vzduchu, přičemž jejich charakter určuje poloha jazyka (vpředu/vzadu, vysoko/nízko) a zaokrouhlení rtů. Naopak souhlásky (konsonanty) vznikají vytvořením překážky. Může jít o úplný závěr (jako u P, T, K), zúžení, kterým se vzduch tře (S, F, Š), nebo o odklonění vzduchu do nosní dutiny sklopením měkkého patra (M, N, Ň).

Článek Mluvidla, produkce řeči: respirace, fonace, artikulace se nejdříve objevil na Bohemista.