Barbie má dokonalý dům, dokonalý úsměv a dokonale naplánovaný den. Pak si ale uprostřed večírku vzpomene na smrt. Greta Gerwig tímhle drobným narušením růžové idyly otevírá film, který chce být komedií o panence, satirou společenských rolí i příběhem o přijetí vlastní nedokonalosti. V jednotlivých scénách jí to vychází znamenitě. Jako celek však Barbie příliš často vysvětluje to, co už dávno dokázala ukázat.

Hraná Barbie z roku 2023 vyráží z plastového ráje do skutečného světa, aby zjistila, proč její bezchybný život začíná připomínat lidskou existenci. S ní cestuje Ken, pro něhož je každé ráno dobré především tehdy, když si ho Barbie všimne. Zápletka poskytuje dost prostoru pro střet dvou představ o světě: v Barbielandu mají ženy všechny důležité funkce, zatímco muži čekají na okraji jejich pozornosti. Za jeho hranicemi se jistoty obou hrdinů rychle rozpadají.

Plastový ráj, který má vlastní filmový jazyk

Největší předností filmu je způsob, jakým zachází s prostředím. Domy bez stěn, sprchování bez vody a snídaně, kterou není potřeba skutečně sníst, nejsou jen dekorativní nápady. Gerwig skrze ně připomíná logiku dětské hry: předměty fungují proto, že jsme se rozhodli v jejich funkci věřit. Barbie tak v úvodu získává lehkost, kterou později místy ztrácí.

Výprava a kostýmy vytvářejí soudržný svět, v němž přehnaná růžová nepůsobí jako nouzové řešení, ale jako přesně zvolený výrazový prostředek. Také choreografie umí využít umělost prostředí ve svůj prospěch. Když se film nechá vést pohybem, obrazem a vizuálním vtipem, je radost jej sledovat. Potíž přichází ve chvíli, kdy k povedenému nápadu přidá ještě slovní návod, jak mu máme rozumět.

Margot Robbie drží příběh, Ryan Gosling krade scénu

Margot Robbie má obtížnější úkol, než se na první pohled zdá. Musí zahrát postavu, jejíž výchozí vlastností je bezchybnost, a postupně v ní objevit nejistotu, stud i zklamání. Nejlépe funguje v drobných změnách výrazu, kdy se naučený úsměv na okamžik opozdí za tím, co Barbie prožívá. Právě tady se z ikonického předmětu stává někdo, komu lze rozumět.

Ryan Gosling dostává vděčnější komickou roli a využívá ji téměř beze zbytku. Jeho Ken spojuje okázalou pózu s bolestnou potřebou uznání. Směšnost nevychází pouze z přehrávání: za každým předváděním svalů zůstává strach, že bez cizího pohledu vlastně neexistuje. Hudební číslo I’m Just Ken tuto směs ješitnosti a sebelítosti proměňuje v jeden z vrcholů filmu. Vedle něj působí některé vedlejší postavy spíš jako nositelé jednotlivých vtipů než jako součást živého příběhu.

Feminismus, který si příliš často bere slovo

Barbie je nejsilnější tam, kde ukazuje absurditu očekávání spojených s ženskostí i mužností. Obrácené uspořádání Barbielandu nabízí dobrou komickou zkratku a Kenovo nadšení z nově objevené představy mužské moci má přesný satirický základ. Film navíc dovede naznačit, že ani život v dokonale uspořádané utopii nemusí znamenat skutečnou svobodu.

Scénář Grety Gerwig a Noaha Baumbacha však svým obrazům ne vždy důvěřuje. Monolog Glorie, kterou hraje America Ferrera, srozumitelně pojmenovává rozporné nároky kladené na ženy. V dané podobě ale zároveň přerušuje drama, aby shrnul jeho tezi. Problémem není feministické stanovisko, nýbrž opakování: myšlenka, kterou jsme pochopili z jednání postav, dostává další vysvětlení a následně ještě potvrzení. Satira tím přichází o část ostrosti a divák o prostor pro vlastní úsudek.

Vzpoura proti dokonalosti v pečlivě naleštěném obalu

Podobně nevyrovnaně působí humor. Vtipy založené na pravidlech světa panenek bývají přesné, kdežto firemní groteska kolem vedení Mattelu se rychle vyčerpá. Film si dělá legraci ze společnosti, jejíž výrobek zároveň proměňuje v přitažlivý kulturní symbol. Tenhle rozpor mohl být zdrojem nepříjemnější, zajímavější komedie. Barbie jej však většinou změkčí dalším žertem.

S přibývajícími tématy také kolísá tempo. Dobrodružství, společenská satira a existenciální příběh se střídají, aniž by vždy přirozeně vyrůstaly jeden z druhého. Některé přesuny a změny postoje vypadají spíš jako potřeba dostat postavy k dalšímu sdělení. Tišší okamžiky přitom ukazují, že Gerwig dokáže být citlivá bez dlouhého vysvětlování. Právě jejich střídmost ve výsledku dojímá víc než pasáže, které o důležitosti vlastních emocí hlasitě ujišťují.

Verdikt: krásná podívaná s příliš hotovými odpověďmi

Barbie si zaslouží uznání za vizuální nápaditost, výborné ústřední obsazení a ochotu vložit do velké studiové komedie otázky identity, stárnutí a společenských očekávání. Nestačí však zajímavé otázky položit; záleží i na tom, jak se stanou příběhem. Tady film příliš často zaměňuje vývoj postav za vyslovení správné myšlenky. Výsledných 60 % odpovídá povedené, místy výborné podívané, jejíž scénář nedosahuje kvality jejího vizuálního zpracování. Z růžového snu zůstane několik skvělých scén a pocit, že jeho autorka měla svému publiku víc důvěřovat.

Článek Barbie: růžový sen plný ironie a feminismu se nejdříve objevil na Bohemista.