Právě s tím souvisí pojem kodifikace jazyka. Jde o důležitý proces, díky němuž má spisovný jazyk svou ustálenou podobu a uživatelé se mohou opřít o jazykové příručky, slovníky a mluvnice.

Co znamená kodifikace jazyka

Kodifikace jazyka je odborné zachycení a popis jazykové normy v jazykových příručkách. Jednoduše řečeno: kodifikace ukazuje, jaká podoba jazyka je v určité době považována za spisovnou, standardní nebo vhodnou pro veřejnou a oficiální komunikaci.

Kodifikace se týká především spisovného jazyka. Neznamená to ale, že by všechny nespisovné, hovorové nebo nářeční výrazy byly automaticky „špatné“. Mnoho z nich je zcela přirozených v běžné mluvě, v rodině, mezi přáteli nebo v neformální komunikaci. Kodifikace pouze stanovuje, co je vhodné pro situace, kde se očekává spisovný jazyk.

Typicky jde například o školní práce, úřední dokumenty, odborné texty, veřejné projevy, zpravodajství nebo formální e-maily.

Jaké oblasti kodifikace zahrnuje

Kodifikace se netýká jen pravopisu. Zahrnuje několik oblastí jazyka:

Pravopis

Pravopis určuje, jak se slova píší. Patří sem například psaní i/y, s/z, velkých písmen, čárek ve větě, spřežek nebo přejatých slov.

Příklady:

• děti si hrály,
• prezident České republiky,
• filozofie i filosofie,
• online komunikace.

Tvarosloví

Tvarosloví se zabývá tvary slov, tedy například skloňováním a časováním.

Příklady:

• bez dvou mužů,
• s idejemi i ideami,
• oni vědí,
• abychom, nikoli abysme ve spisovném projevu.

Slovní zásoba

Kodifikace se dotýká také slovní zásoby. Slovníky zachycují významy slov, jejich stylovou platnost a vhodnost použití.

U některých slov se uvádí, že jsou spisovná, u jiných například hovorová, nespisovná, zastaralá, knižní nebo expresivní.

Výslovnost

Součástí kultivovaného spisovného projevu je také výslovnost. Tou se zabývá ortoepie, tedy pravidla spisovné výslovnosti.

Řeší se například výslovnost přejatých slov, délka samohlásek nebo výslovnost některých souhláskových skupin.

Skladba

Do jazykové normy patří i větná stavba. Jde například o slovosled, shodu přísudku s podmětem nebo správné používání vazeb.

Norma, úzus a kodifikace

Abychom kodifikaci dobře pochopili, je užitečné rozlišovat tři pojmy: normu, úzus a kodifikaci.

Jazyková norma

Jazyková norma je soubor pravidel a zvyklostí, které uživatelé jazyka sdílejí. Existuje v povědomí mluvčích. Díky ní poznáme, že některé vyjádření působí přirozeně, zatímco jiné nás zarazí.

Například většina mluvčích češtiny ví, že ve spisovném projevu napíšeme „vidím ženu“, ne „vidím žena“.

Úzus

Úzus znamená skutečné užívání jazyka. Jde o to, jak lidé reálně mluví a píší. Úzus se dá sledovat například v textech, médiích, běžné komunikaci nebo jazykových korpusech.

Je ale důležité říct, že časté užívání ještě automaticky neznamená spisovnost. Nějaký tvar může být v běžné řeči velmi rozšířený, ale ve spisovném textu se stále nemusí považovat za vhodný.

Příkladem může být tvar „bysme“. V mluvené češtině je běžný, ale ve spisovném projevu je náležitá podoba „bychom“.

Kodifikace

Kodifikace je odborné zachycení jazykové normy v příručkách. Najdeme ji ve slovnících, mluvnicích, pravidlech pravopisu a jazykových příručkách.

Kodifikace tedy jazyk nevytváří od nuly. Spíše sleduje, popisuje a v některých případech usměrňuje to, co se v jazyce dlouhodobě ustálilo.

Kdo určuje kodifikaci češtiny

Kodifikaci češtiny neurčuje jeden člověk ani žádný úřad, který by schvaloval každé slovo nebo každou koncovku. V českém prostředí hrají hlavní roli odborníci na jazyk, zejména lingvisté a bohemisté.

Nejdůležitější odbornou institucí je Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Ten se zabývá výzkumem češtiny, vydává a spravuje důležité jazykové zdroje, provozuje jazykovou poradnu a podílí se na tvorbě jazykových příruček.

Mezi nejdůležitější zdroje patří například:

• Pravidla českého pravopisu,
• Internetová jazyková příručka,
• Akademická příručka českého jazyka,
• Slovník spisovné češtiny,
• Akademický slovník současné češtiny,
• mluvnice češtiny a další odborné příručky.

Je však důležité dodat, že jednotlivé příručky nemají vždy stejnou povahu a stejnou míru závaznosti. Některé mají spíše doporučující charakter, jiné se tradičně používají jako autoritativní zdroj například ve škole.

Jsou jazyková pravidla právně závazná?

V České republice neexistuje obecný jazykový zákon, který by všem občanům právně nařizoval, jak přesně mají češtinu používat. Jazyková pravidla tedy nejsou totéž co právní předpisy.

To ale neznamená, že na nich nezáleží. Ve škole, v úředních dokumentech, v médiích, v odborném stylu nebo ve veřejné komunikaci se očekává dodržování spisovné normy. Právě proto jsou kodifikační příručky důležité.

Ve školním prostředí se tradičně za velmi důležitou příručku považují Pravidla českého pravopisu zpracovaná autory z Ústavu pro jazyk český. V běžné praxi lidé často využívají také Internetovou jazykovou příručku, která je dostupná online a průběžně zachycuje aktuální jazykové jevy.

Mění se kodifikace?

Ano, kodifikace se mění. Jazyk není neměnný systém. Vyvíjí se podle toho, jak se mění společnost, kultura, technologie i každodenní komunikace.

Do češtiny pronikají nová slova, vznikají nové významy, mění se způsob psaní některých výrazů a objevují se nové komunikační situace. Jazykovědci tyto změny sledují a vyhodnocují.

Změna kodifikace však nebývá okamžitá. Nestačí, že se nějaký výraz objeví několikrát na internetu nebo v běžné řeči. Aby se určitý jev dostal do spisovné normy nebo do jazykových příruček, měl by být dostatečně rozšířený, stabilní, funkční a v souladu se systémem jazyka.

Příkladem mohou být slova přejatá z angličtiny, například manažer, víkend, online nebo e-mail. Některá přejatá slova se postupně přizpůsobila českému pravopisu a skloňování, jiná si ponechala původní podobu.

Kdo má na kodifikaci vliv

Na podobu kodifikace mají vliv nejen odborníci, ale také samotní uživatelé jazyka. Lingvisté totiž nevymýšlejí jazyk od stolu. Sledují, jak se čeština skutečně používá v praxi.

Důležitou roli hraje:

• běžná komunikace,
• média,
• literatura,
• odborné texty,
• školní a úřední prostředí,
• jazykové korpusy,
• dlouhodobé užívání konkrétních slov a tvarů.

Pokud se určitý jazykový prostředek rozšíří, ustálí a začne se používat i v kultivovaných veřejných projevech, může se časem stát součástí spisovné normy. Nejde však o automatický proces. Odborníci vždy posuzují také význam, funkčnost, srozumitelnost a systémovost daného jevu.

Nejčastější omyly o kodifikaci

„Ústav pro jazyk český schvaluje každé nové slovo.“

To není přesné. Nová slova nevznikají tak, že by je někdo úředně schválil. Vznikají v komunikaci mezi lidmi. Ústav pro jazyk český a další odborníci je mohou sledovat, popisovat a časem zachytit ve slovnících nebo příručkách.

„Co není ve slovníku, je špatně.“

Ani to nemusí být pravda. Slovníky nemohou okamžitě obsahovat všechna nová slova, odborné výrazy, vlastní jména nebo výrazy z rychle se měnících oblastí. Nepřítomnost slova ve slovníku neznamená automaticky, že je chybné.

„Když něco říká hodně lidí, je to spisovné.“

Časté užívání je důležité, ale samo o sobě nestačí. Některé výrazy jsou běžné v mluvené nebo neformální češtině, ale ve spisovném textu se stále nehodí.

„Kodifikace ničí přirozený jazyk.“

Kodifikace jazyk neničí. Jejím cílem je poskytnout uživatelům oporu tam, kde je potřeba jednotná, srozumitelná a kultivovaná komunikace. Neformální mluva, nářečí, slang nebo hovorové výrazy mají v jazyce také své místo.

Proč je kodifikace důležitá

Kodifikace pomáhá udržovat srozumitelnost a jednotu spisovného jazyka. Díky ní máme společný standard, který se dá používat ve škole, v úřadech, v médiích, v odborné komunikaci i ve veřejném prostoru.

Je důležitá zejména pro:

• výuku češtiny,
• psaní školních a odborných textů,
• úřední a právní komunikaci,
• média a veřejné projevy,
• překladatelství a redakční práci,
• kultivovanou komunikaci obecně.

Bez kodifikace by bylo mnohem obtížnější určit, jaká podoba jazyka je vhodná ve formálních situacích.

Článek Co je to kodifikace jazyka a kdo ji určuje se nejdříve objevil na Bohemista.