Dělení zájmen

Zájmena dělíme do několika skupin podle jejich významu a funkce ve větě.

1. Osobní (personální)

Tato zájmena přímo označují osoby (mluvčího, adresáta nebo někoho/něco jiného).

• 1. osoba: já, my
• 2. osoba: ty, vy
• 3. osoba: on, ona, ono, oni, ony, ona

Příklady:

• Já půjdu do kina.
• Oni nám to včera řekli.
• Dej jí ten dárek.

Zvláštním typem osobního zájmena je **zvratné zájmeno se, *si. Vztahuje se vždy k podmětu věty, bez ohledu na osobu.

• Já se myji.
• Ty si to pamatuješ.
• Oni se smějí.

2. Přivlastňovací (posesivní)

Vyjadřují vlastnictví nebo příslušnost k určité osobě.

• 1. osoba: můj, naše
• 2. osoba: tvůj, vaše
• 3. osoba: jeho, její, jejich

Příklady:

• To je můj pes.
• Jejich dům je na konci ulice.

Důležité je **zvratné přivlastňovací zájmeno *svůj. Používáme ho tehdy, když podmět věty něco vlastní. Nahrazuje všechna ostatní přivlastňovací zájmena.

• Já mám svého psa. (ne mého psa)
• Ona hledá své klíče. (ne její klíče)
• Oni milují své děti. (ne jejich děti)

Zájmena jeho, její, jejich používáme, když vlastník není podmětem věty.

• Pavel mi půjčil jeho auto. (Auto je Pavlovo, ne moje.)

3. Ukazovací (demonstrativní)

Těmito zájmeny na někoho nebo na něco ukazujeme.

• Blízkost: ten, tento, tenhle, zdejší
• Vzdálenost: tamten, onen
• Vlastnost: takový, takovýhle
• Shoda: týž, tentýž, sám

Příklady:

• Podej mi tuto knihu.
• Takový film jsem ještě neviděl.
• Bydlíme v témže domě.

4. Tázací (interogativní)

Stojí na začátku otázek. Ptáme se jimi na osoby, zvířata, věci nebo jejich vlastnosti.

• Osoba: kdo?
• Věc: co?
• Vlastnost: jaký?
• Výběr: který?
• Vlastník: čí?

Příklady:

• Kdo to udělal?
• Co si dáš k večeři?
• Čí je to bunda?

5. Vztažná (relativní)

Tato zájmena připojují vedlejší věty k větě hlavní. Jsou často totožná s tázacími zájmeny, ale nemají tázací funkci.

• kdo, co, jaký, který, čí, jenž

Příklady:

• To je muž, který mi pomohl.
• Nevím, co mám dělat.
• Dívka, jejíž otec je lékař, se jmenuje Jana.

Zájmeno jenž je knižní a jeho skloňování je složitější. V běžné mluvě se dává přednost zájmenu který.

6. Neurčitá (indefinitní)

Používáme je, když mluvíme o neurčité, libovolné nebo neznámé osobě, věci či vlastnosti. Často vznikají spojením tázacích zájmen s částicemi jako ně-, leda-, málo-, -koli, -si.

• Neurčitost: někdo, něco, nějaký, některý, něčí
• Libovolnost: kdokoli, cokoli, jakýkoli, kterýkoli
• Všeobecná platnost: každý, všechen
• Lhostejnost: ledakdo, ledaco

Příklady:

• Někdo klepe na dveře.
• Vezmi si jakékoli jablko.
• Každý to ví.

7. Záporná (negativní)

Vyjadřují popření, neexistenci.

• nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný

Příklady:

• Dnes nikdo nepřišel.
• V lednici nic není.
• Nemám žádné peníze.

Skloňování zájmen

Jelikož jsou zájmena ohebná, musíme je skloňovat. Jejich skloňování je často nepravidelné a je potřeba se ho naučit.

Například skloňování zájmena já:

1. pád: já

2. pád: mě (mne)

3. pád: mně (mi)

4. pád: mě (mne)

6. pád: (o) mně

7. pád: (se) mnou

U některých zájmen existují kratší a delší tvary (např. mě/mne, mi/mně). Kratší tvary (mi, tě, ti, se, si) se nazývají příklonky a nemohou stát na začátku věty ani po předložce.

• Správně: Zavolej mi. / Dej to mně.
• Chybně: Mi zavolej. / Dej to mi.

Zájmena jsou nepostradatelnou součástí jazyka. Jejich správné používání, zejména skloňování a volba správného typu (například svůj vs. jeho), je klíčem k přirozenému a gramaticky správnému vyjadřování v češtině.

Článek Zájmena se nejdříve objevil na Bohemista.