Dvě podoby jednoho jazyka

Každý jazyk, češtinu nevyjímaje, má různé podoby. Mezi nejdůležitější patří mluvená řeč a psaný jazyk. Psaná forma bývá stabilnější, kodifikovaná a používá se především ve formální komunikaci, vzdělávání, úředních textech nebo literatuře. Mluvená řeč je naopak spontánní, živá, rychlejší a více závislá na konkrétní situaci.

Tyto dvě podoby jazyka spolu nebojují. Naopak se doplňují. Každá má svou funkci a každá se hodí do jiného prostředí. Chápat jejich rozdíly znamená lépe rozumět tomu, jak jazyk skutečně funguje.

Proč se mluvená a psaná čeština liší?

Základní důvod je jednoduchý: mluvená řeč je starší než psaní. Lidé spolu mluvili dávno předtím, než začali používat písmo. Psaný jazyk vznikl až později jako způsob, jak zachytit slova, myšlenky, zákony, příběhy nebo důležité informace.

Když se písmo a pravopis postupně ustálily, psaná forma jazyka se stala konzervativnější. Mění se pomaleji, protože musí být srozumitelná širokému okruhu lidí a po delší dobu. Mluvená čeština se ale vyvíjela dál přirozeným tempem. Právě proto dnes mezi mluvenou a psanou podobou existují rozdíly.

To, co někdy vnímáme jako „nespisovné“, tedy nemusí být náhodná chyba. Často jde o běžný prvek mluvené češtiny, který má svá vlastní pravidla a logiku.

Jak funguje mluvená řeč

Mluvená řeč vzniká v reálném čase. Když mluvíme, většinou nemáme možnost každou větu dlouho promýšlet, opravovat a upravovat. Reagujeme okamžitě na situaci, na druhého člověka i na jeho reakce.

• Je spontánní: věty vznikají rychle, proto bývají kratší, jednodušší a někdy i nedokončené.
• Je interaktivní: posluchač je přítomen, může se doptat, přikývnout nebo dát najevo, že nerozumí.
• Spoléhá na kontext: význam často doplňujeme intonací, gesty, mimikou nebo situací.
• Je tolerantnější k nepřesnostem: přeřeknutí, opakování slov nebo výrazy jako prostě, jako, no či ehm jsou běžnou součástí hovoru.

Jak funguje psaná řeč

Psaný jazyk má jiné podmínky. Text zůstává zachován, může ho číst někdo, kdo autora vůbec nezná, a často se k němu vracíme i po delší době. Proto musí být přesnější, jasnější a promyšlenější.

• Je trvalejší: napsaný text může být uložen, otištěn, sdílen nebo citován.
• Je promyšlenější: autor má čas formulace upravovat a zpřesňovat.
• Musí být soběstačný: čtenář nemá k dispozici intonaci, gesta ani okamžité vysvětlení.
• Vyžaduje větší přesnost: důležitou roli hraje pravopis, interpunkce, spisovná slovní zásoba a přehledná stavba vět.

Konkrétní rozdíly v češtině

V češtině jsou rozdíly mezi mluvenou a psanou podobou velmi dobře vidět. Stačí se zaposlouchat do běžného rozhovoru.

1. Koncovky slov

V mluvené češtině často používáme jiné koncovky než ve spisovném psaném jazyce.

• spisovně: dobrý muž
• běžně v hovoru: dobrej chlap
• spisovně: s dobrými lidmi
• běžně v hovoru: s dobrejma lidma

Podobně se v hovoru často objevuje tvar bysme místo spisovného bychom. Ve školním slohu nebo úředním textu bychom měli napsat bychom, ale v běžném rozhovoru tvar bysme nikoho nepřekvapí.

2. Slovní zásoba

V mluvené řeči častěji používáme hovorová, expresivní nebo zkrácená slova. Například:

• dík místo děkuji,
• koukat místo dívat se,
• super místo výborné,
• fakt místo opravdu.

V neformálním hovoru jsou taková slova úplně přirozená. V odborném článku, školní práci nebo úředním dopise bychom ale většinou zvolili neutrálnější a spisovnější výraz.

3. Stavba vět

Mluvené věty bývají jednodušší, kratší a někdy i neúplné. Často začínají částicemi nebo výrazy, které pomáhají navázat kontakt s posluchačem.

• Hele, já myslím, že to tak nebude.
• No, to je právě ono.
• Víš co, zkusíme to zítra.

V běžné řeči tyto výrazy nepůsobí rušivě. V psaném textu by však mohly působit neobratně, příliš hovorově nebo zbytečně.

Jsou mluvené tvary chyby?

Záleží na situaci. Tvar bysme, koncovka -ej nebo výraz fakt dobrý nejsou v běžném hovoru ničím neobvyklým. Neznamená to, že člověk neumí česky. Znamená to, že používá jinou podobu češtiny než tu, která je vyžadována ve formálním psaném projevu.

Chybou se tyto tvary stávají hlavně tehdy, když je použijeme v nevhodném prostředí. Do školního slohu, úředního dopisu nebo odborného textu patří spisovná čeština. V rozhovoru s kamarády je ale přirozené mluvit uvolněněji.

Proč je rozdíl mezi mluvenou a psanou češtinou užitečný?

Představa, že bychom měli za všech okolností mluvit přesně tak, jak píšeme, je nereálná a často i nežádoucí. Příliš spisovný mluvený projev může v běžné situaci působit strojeně, odtažitě nebo nepřirozeně.

Rozdíl mezi mluvenou a psanou češtinou nám umožňuje přizpůsobit vyjadřování situaci. Jinak mluvíme s kamarády, jinak při pracovním pohovoru a jinak píšeme školní práci nebo úřední žádost. Tato schopnost se nazývá jazyková přiměřenost.

Skutečná jazyková vyspělost tedy nespočívá v tom, že budeme vždy a všude používat jen spisovné tvary. Spočívá v tom, že poznáme, kdy je vhodné mluvit neformálně a kdy je potřeba zvolit spisovný, přesný a kultivovaný projev.

Článek Mluvíme jinak, než píšeme: Proč je to v pořádku se nejdříve objevil na Bohemista.