Klíčové je rozlišit dva základní typy souvětí: souřadné a podřadné. Pravidla pro psaní čárek se u nich totiž liší.

Čárky v souvětí souřadném

Souvětí souřadné se skládá ze dvou a více vět hlavních, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé. Mohly by stát samostatně. Jsou spojeny souřadicími spojkami nebo jsou k sobě přiřazeny bez spojky.

Vztah mezi větami rozhoduje o tom, zda čárku napíšeme, či nikoliv.

Kdy čárku píšeme VŽDY:

1. Poměr odporovací: Věty si navzájem odporují.
   • Spojky: ale, avšak, však, leč, nýbrž, naopak, jenže
   • Příklad: Chtěl jsem jít ven, ale začalo pršet.
   • Příklad: Snažil se, avšak výsledek se nedostavil.
2. Poměr stupňovací: Druhá věta stupňuje, zesiluje obsah první.
   • Spojky: ba, ba i, dokonce, dokonce i, nejen – ale i, nejen – nýbrž i
   • Příklad: Nejenže přišel pozdě, ale i zapomněl domácí úkol.
   • Příklad: Byl unavený, dokonce usnul u stolu.
3. Poměr vylučovací: Obsahy vět se navzájem vylučují. Pokud platí jedna, neplatí druhá.
   • Spojky: nebo, anebo, buď – anebo, buď – nebo
   • Příklad: Buď** mi pomůžeš, nebo to budu muset zvládnout sám.*
   • Příklad: Rychle odejdi, nebo tě někdo uvidí. (Zde má „nebo“ význam výhrůžky, proto píšeme čárku.)
4. Poměr důsledkový: Druhá věta vyjadřuje důsledek první.
   • Spojky: proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, a tak
   • Příklad: Zaspal jsem, proto jsem přišel pozdě do práce.
   • Příklad: Hodně trénoval, a tak vyhrál závod.
5. Poměr příčinný (vysvětlovací): Druhá věta udává příčinu nebo vysvětlení první.
   • Spojky: neboť, vždyť, totiž
   • Příklad: Vzal si deštník, neboť předpověď hlásila déšť.

Kdy čárku obvykle nepíšeme:

Jedná se o poměr slučovací, kdy jsou obsahy vět prostě kladeny vedle sebe.

• Spojky: a, i, ani, nebo (ve významu prosté volby)
• Příklad: Tatínek čte noviny a maminka vaří večeři.
• Příklad: Nezavolal ani nenapsal zprávu.
• Příklad: Dáš si čaj nebo kávu?

Pozor na spojku „a“! Pokud spojka „a“ nespojuje věty v poměru slučovacím, ale v jiném (nejčastěji důsledkovém nebo odporovacím), čárka se před ní píše!

• Příklad (důsledek): Pršelo celou noc, a proto jsou teď všude kaluže. (Zde je spojka „a proto“, čárka se píše.)
• Příklad (odporování): Sliboval hory doly, a skutek utek. (Význam je podobný jako u „ale“.)

Čárky v souvětí podřadném

Souvětí podřadné se skládá z jedné věty hlavní (VH) a jedné nebo více vět vedlejších (VV). Věta vedlejší je mluvnicky závislá na větě hlavní (nebo na jiné větě vedlejší) a rozvíjí některý její větný člen.

Zde je pravidlo jednoduché a univerzální: Větu vedlejší od věty řídící oddělujeme čárkou VŽDY.

Větu vedlejší poznáme tak, že je připojena podřadicí spojkou nebo vztažným zájmenem.

• Podřadicí spojky: že, aby, kdyby, jestliže, protože, přestože, ačkoliv, i když, jakmile, zatímco…
• Vztažná zájmena a příslovce: kdo, co, jaký, který, čí, jenž, kde, kam, kdy, jak…

Příklady:

1. Věta vedlejší stojí za větou hlavní:
   • Řekl mi, že dnes nepřijde.
   • Půjdu tam, i když se mi nechce.
   • To je ten film, který jsme včera viděli v kině.
2. Věta vedlejší stojí před větou hlavní:
   • Protože pršelo, zůstali jsme doma.
   • Kdo se bojí, nesmí do lesa.
   • Jakmile dokončíš úkol, můžeš jít ven.
3. Věta vedlejší je vložena do věty hlavní: V tomto případě se odděluje čárkami z obou stran.
   • Ten dům, který stojí na kopci, patří mému strýci.
   • Slib, že mi pomůžeš, musíš dodržet.

Specifické případy a výjimky

• Vsuvky: Jde o volně vložené výrazy, které nejsou součástí větné stavby. Oddělují se čárkami z obou stran.
  • Příklad: Tento postup je, upřímně řečeno, poněkud zdlouhavý.
  • Příklad: Zítra, doufám, bude hezké počasí.
• Srovnání se spojkami než, jako, jak: Zde je třeba dávat pozor.
  • Čárku píšeme, pokud za spojkou následuje celá věta (s přísudkem).
    • Je chytřejší, než jsem si myslel.
    • Vypadalo to, jako by se blížila bouře.
  • Čárku nepíšeme, pokud za spojkou následuje jen větný člen (podstatné jméno, zájmeno, příslovce…).
    • Je chytřejší než jeho bratr.
    • Běhá rychle jako vítr.
• Infinitivní konstrukce: Čárkou oddělujeme infinitiv pouze tehdy, pokud je součástí věty vedlejší.
  • Nevěděl, co dělat. (Vedlejší věta předmětná)
  • Neměl čas přemýšlet. (Zde je infinitiv jen větným členem, nikoli větou, čárku nepíšeme.)

Kdy čárku nepíšeme

Pro přehlednost si shrňme nejdůležitější případy, kdy se čárka v souvětí nepíše:

• Mezi větami v poměru slučovacím spojenými spojkami a, i, ani, nebo (ve významu prosté volby).
  • Přečtu si knihu a půjdu spát.
• Před srovnávacími spojkami než, jako, jak, pokud za nimi nenásleduje celá věta.
  • Jsi vyšší než já.

Nejčastější chyby

1. Chybějící čárka před ale, protože, který: Jedna z nejběžnějších chyb. Před těmito a podobnými spojkami je čárka téměř vždy nutná.
2. Nadbytečná čárka před a: Mnoho lidí píše čárku před každým „a“ ze zvyku. Je třeba vždy zvážit, zda jde o poměr slučovací (bez čárky), nebo jiný (s čárkou).
3. Chyby u než a jako: Nerozlišování, zda za spojkou následuje věta, nebo jen větný člen.
4. Zapomenutá druhá čárka: U vložené věty vedlejší nebo vsuvky je nutné ji oddělit čárkami z obou stran. Často se na tu druhou zapomíná.
   • Špatně: Auto, které stálo před domem patřilo sousedovi.
   • Správně: Auto, které stálo před domem, patřilo sousedovi.

Článek Psaní čárek v souvětí: se nejdříve objevil na Bohemista.

Úvod do problematiky čárek

Věta jednoduchá obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru (jeden přísudek). Mohlo by se zdát, že v takto jednoduché struktuře pro čárky není mnoho místa. Opak je ale pravdou. Čárka ve větě jednoduché slouží především k oddělení větných členů, které jsou si buď rovny (několikanásobný větný člen), nebo stojí mimo hlavní větnou stavbu (vsuvka, oslovení, přístavek). Jejím úkolem je strukturovat větu a vést čtenáře textem tak, aby mu správně porozuměl.

Kdy čárku ve větě jednoduché píšeme

Existuje několik jasně daných situací, kdy je čárka ve větě jednoduché nutností. Pojďme si je projít.

1. Několikanásobný větný člen

Pokud ve větě stojí vedle sebe několik rovnocenných větných členů (např. více podmětů, předmětů nebo přívlastků) a nejsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či ve slučovacím poměru, oddělujeme je čárkou.

• Na zahradě rostla jablka, hrušky, švestky a třešně. (Zde před a čárku nepíšeme, protože jde o prosté sloučení.)
• Byl to člověk chytrý, pracovitý, ale náladový. (Před ale čárku píšeme vždy.)
• Jeho projev byl zmatený, ba přímo nesrozumitelný. (Spojky vyjadřující stupňování, odpor nebo vylučování vyžadují čárku.)

2. Přístavek (Apozice)

Přístavek je větný člen, který jiným způsobem pojmenovává tentýž větný člen. Stojí obvykle hned za ním a oddělujeme ho čárkami z obou stran (pokud nestojí na konci věty).

• Karel IV., Otec vlasti, založil Karlovu univerzitu.
• Navštívili jsme Paříž, hlavní město Francie.

3. Oslovení

Pokud ve větě někoho oslovujeme, jméno či titul vždy oddělujeme čárkou.

• Petře, mohl bys mi prosím pomoci?
• Dobrý den, paní Nováková, jak se máte?
• Pojď dál, kamaráde.

4. Vsuvka

Vsuvka je slovo nebo celá věta, která je do jiné věty vložena, ale gramaticky s ní nesouvisí. Často vyjadřuje postoj mluvčího. Odděluje se čárkami z obou stran.

• Tento úkol je, upřímně řečeno, nad moje síly.
• Počasí se, jak se zdá, konečně umoudřilo.

5. Samostatný větný člen

Jde o větný člen, který je pro zdůraznění vysunutý na začátek nebo konec věty a ve větě je na něj odkázáno zájmenem.

• Hory, ty mám ze všeho nejraději.
• To auto, to byla opravdu dobrá koupě.

6. Volný přívlastek a volný doplněk

Tyto větné členy poskytují doplňující, ale ne nezbytně nutnou informaci. Často jsou vyjádřeny přídavným jménem, příčestím nebo přechodníkem.

• Vojáci, unavení dlouhým pochodem, konečně dorazili do tábora.
• Seděl u stolu, čtouce si v novinách.

Kdy čárku ve větě jednoduché nepíšeme

Stejně důležité jako vědět, kdy čárku psát, je vědět, kdy ji naopak vynechat.

1. Několikanásobný větný člen spojený spojkami a, i, ani, nebo, či

Pokud jsou rovnocenné větné členy spojeny v prostém slučovacím poměru, čárku nepíšeme.

• Koupím chleba a mléko.
• Nechci vidět ani slyšet nic dalšího.
• Dáš si čaj nebo kávu?

2. Postupně rozvíjející přívlastek

Pokud přívlastky nerozvíjejí podstatné jméno souřadně, ale postupně (jeden přívlastek rozvíjí spojení dalšího přívlastku a podstatného jména), čárku mezi ně neklademe. Pomůckou je, že je nelze zaměnit a nelze mezi ně vložit spojku a.

• Koupil si ten starý dřevěný stůl. (Nelze říct dřevěný starý stůl nebo starý a dřevěný stůl bez změny významu.)
• Čekal na něj nejlepší český hokejový útočník.

3. Místo a datum

V údajích o místě a datu se mezi místem a datem čárka nepíše.

• V Praze dne 15. března 2024

4. Těsný přívlastek a těsný doplněk

Pokud je rozvíjející člen pro smysl věty nezbytný a nelze ho vypustit, čárkou ho neoddělujeme.

• Studenti přihlášení do soutěže se sejdou v aule. (Týká se to jen těch přihlášených.)
• Šel po ulici mávaje na všechny strany. (Mávání je zde bráno jako nedílná součást chůze.)

Specifické případy a časté chyby

Čárka před „a“: Základní pravidlo zní, že před spojkou a ve slučovacím poměru čárku nepíšeme. Píšeme ji ale tehdy, pokud spojka a spojuje věty nebo členy v jiném než slučovacím poměru (důsledkovém, stupňovacím, odporovacím).

• Dlouho se učil, a přesto zkoušku neudělal. (poměr odporovací)
• Pršelo, a proto jsme zůstali doma. (poměr důsledkový)

Čárka před „nebo“: Podobně jako u spojky a. Pokud jde o prostou volbu, čárku nepíšeme (Chceš jablko, nebo hrušku?). Pokud ale druhá část opravuje nebo vysvětluje tu první, čárku píšeme.

• Byl to sup, nebo spíše kondor.

Můj bratr Pavel vs. Můj bratr, Pavel: Zde čárka mění význam.

• Můj bratr Pavel je lékař. (Mám více bratrů a ten, který se jmenuje Pavel, je lékař. „Pavel“ je zde přívlastek těsný.)
• Můj bratr, Pavel, je lékař. (Mám jen jednoho bratra, jmenuje se Pavel a je lékař. „Pavel“ je zde přístavek.)

Článek Psaní čárek ve větě jednoduché: Průvodce pro každého se nejdříve objevil na Bohemista.

Jednoduše řečeno: věta jednoduchá vyjadřuje jednu ucelenou myšlenku a není složena z více samostatných vět.

Věta jednoduchá může být holá

Holá věta obsahuje jen základní větné členy, tedy podmět a přísudek.

• Pes štěká.
• Děti spí.
• Slunce svítí.

Věta jednoduchá může být rozvitá

Rozvitá věta obsahuje kromě podmětu a přísudku také další větné členy, například přívlastek, předmět nebo příslovečné určení.

• Sousedův malý pes v noci hlasitě štěká na kolemjdoucí.
• Děti si hrají na hřišti.
• Moje starší sestra peče výborné koláče s tvarohem a povidly.

I když jsou tyto věty delší, stále jde o věty jednoduché, protože netvoří spojení více vět.

Věta jednoduchá může mít několikanásobný větný člen

Věta jednoduchá může obsahovat také několikanásobný větný člen. To znamená, že některý větný člen je vyjádřen více částmi.

• Petr a Pavel četli. – několikanásobný podmět
• Otec a syn opravovali staré auto. – několikanásobný podmět
• Zpívala a tančila celou noc. – několikanásobný přísudek

Věta Zpívala a tančila celou noc obsahuje dvě slovesa, ale ve školním rozboru se obvykle chápe jako věta jednoduchá s několikanásobným přísudkem, protože nejde o spojení dvou plnohodnotných vět, ale o dvě činnosti vztahující se k témuž nevyjádřenému podmětu.

Příklady vět jednoduchých

• Slunce svítí.
• Děti si hrají na hřišti.
• Moje starší sestra peče výborné koláče.
• Otec a syn opravovali staré auto.
• Zpívala a tančila celou noc.

Co je souvětí?

Souvětí je spojení dvou nebo více vět do jednoho větného celku. Každá věta v souvětí má svůj vlastní přísudek a vyjadřuje dílčí myšlenku, která souvisí s ostatními větami.

Souvětí tedy vzniká tehdy, když spojíme více vět dohromady. Tyto věty mohou být propojeny spojkami, vztažnými zájmeny, příslovci nebo pouze čárkou.

• Přišel domů a uvařil si čaj.
• Když přišel domů, uvařil si čaj.
• Slunce svítilo, ptáci zpívali a děti si hrály.

Typy souvětí

Souvětí dělíme na dva základní typy podle vztahu mezi větami: souvětí souřadné a souvětí podřadné.

Souvětí souřadné

Souvětí souřadné je takové souvětí, ve kterém jsou spojeny dvě nebo více vět hlavních. Tyto věty jsou si mluvnicky rovnocenné. Žádná z nich není závislá na jiné větě.

Každá věta hlavní by mohla stát samostatně jako samostatná věta jednoduchá.

• Maminka vařila a tatínek četl noviny.
• Slunce svítilo, ptáci zpívali a my jsme se vydali na výlet.

Poměry mezi větami hlavními

V souvětí souřadném mohou být mezi větami různé významové vztahy.

• Slučovací: Maminka vařila a tatínek četl noviny.
• Stupňovací: Nejenže přišel pozdě, ale ještě se ani neomluvil.
• Odporovací: Snažil jsem se, ale úkol jsem nesplnil.
• Vylučovací: Buď půjdeme do kina, nebo zůstaneme doma.
• Příčinný: Zůstal doma, neboť byl nemocný.
• Důsledkový: Pršelo, proto jsme zmokli.

Souvětí podřadné

Souvětí podřadné obsahuje jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších. Věta vedlejší je na větě hlavní závislá a nemůže obvykle stát samostatně.

Na větu vedlejší se často můžeme zeptat podobně jako na větný člen.

• Řekl, že přijde později.
• Počkáme, až přestane pršet.
• Nevěděl, kdo to byl.
• Koupil si knihu, kterou mu doporučil kamarád.

Příklady vedlejších vět

• Řekl, že přijde později.
  Ptáme se: Co řekl? Vedlejší věta je předmětná.
• Počkáme, až přestane pršet.
  Ptáme se: Kdy počkáme? Vedlejší věta je příslovečná časová.
• Koupil si knihu, kterou mu doporučil kamarád.
  Ptáme se: Jakou knihu si koupil? Vedlejší věta je přívlastková.

Jak poznat větu jednoduchou a souvětí?

Nejjednodušší pomůckou je sledovat, kolik má celek větných základů. V praxi si můžete pomoci hledáním přísudků, tedy sloves v určitém tvaru.

Postup

1. Přečtěte si celý větný celek.
2. Najděte slovesa v určitém tvaru.
3. Určete, zda jde o jednu větnou stavbu, nebo o spojení více vět.
4. Rozhodněte, zda jde o větu jednoduchou, nebo o souvětí.

Jeden větný základ = věta jednoduchá

• Můj kamarád sbírá staré poštovní známky.
• Malý pes hlasitě štěkal na pošťáka.

V obou případech jde o větu jednoduchou, protože obsahuje jednu větnou stavbu.

Dva a více větných základů = souvětí

• Když přišel domů, hned si uvařil čaj.
• Slunce svítilo, ptáci zpívali a my jsme se vydali na výlet.

V těchto případech jde o souvětí, protože obsahují více vět spojených do jednoho celku.

Pozor na častou chybu

Nestačí pouze mechanicky počítat slovesa. Některé věty mají více sloves, ale stále mohou být větami jednoduchými, pokud jde o několikanásobný přísudek.

• Zpívala a tančila. – věta jednoduchá s několikanásobným přísudkem
• Přišla domů a uvařila si čaj. – často se chápe jako souvětí souřadné, protože jde o dvě dějové složky

Ve školní praxi proto vždy záleží také na tom, zda učitel vyžaduje rozlišení několikanásobného přísudku a souvětí. Pro základní orientaci ale platí: pokud jsou děje těsně spojeny s jedním podmětem a tvoří jeden větný celek, může jít o větu jednoduchou s několikanásobným přísudkem. Pokud jsou děje samostatnější a mají charakter více vět, jde o souvětí.

Jak poznat souvětí souřadné a podřadné?

Jakmile víte, že jde o souvětí, můžete určit jeho typ.

Souvětí souřadné

Věty jsou si rovnocenné a mohou stát samostatně.

• Slunce svítilo a ptáci zpívali.

Obě části dávají smysl i samostatně:

• Slunce svítilo.
• Ptáci zpívali.

Souvětí podřadné

Jedna věta je závislá na druhé a sama o sobě obvykle nedává úplný smysl.

• Když přišel domů, uvařil si čaj.

Část Když přišel domů nemůže stát samostatně jako plnohodnotná věta. Je závislá na větě hlavní uvařil si čaj. Proto jde o souvětí podřadné.

Rychlé shrnutí

• Věta jednoduchá obsahuje jednu větnou stavbu.
• Souvětí je spojení dvou nebo více vět.
• Věta jednoduchá může být holá, rozvitá nebo může obsahovat několikanásobný větný člen.
• Souvětí může být souřadné nebo podřadné.
• U souvětí souřadného jsou věty hlavní rovnocenné.
• U souvětí podřadného je alespoň jedna věta vedlejší závislá na větě hlavní.

Jednoduchá pomůcka

Chcete-li poznat rozdíl mezi větou jednoduchou a souvětím, zeptejte se: Je to jedna větná stavba, nebo spojení více vět?

Pokud jde o jednu větnou stavbu, jedná se o větu jednoduchou. Pokud je celek složen ze dvou nebo více vět, jde o souvětí.

Článek Co je to věta jednoduchá a co souvětí? se nejdříve objevil na Bohemista.

Úvod: Proč jsou čárky tak důležité?

Představte si čárky jako dopravní značky ve vašem textu. Usměrňují čtenáře, ukazují mu, kde si má na chvíli oddechnout, co k sobě patří a co je naopak odděleno. Pomáhají strukturovat myšlenky a předcházet nedorozuměním. Věta „Pojďte jíst, děti!“ má úplně jiný (a mnohem méně kanibalský) význam než „Pojďte jíst děti!“. Právě v tom tkví síla čárky – vnáší do psaného slova řád a jasnost.

Pravidlo 1: Čárka v souvětí – hlavní a vedlejší věty

Základní pravidlo, které si pamatujeme už ze školy: mezi hlavní a vedlejší větou v souvětí se vždy píše čárka. Nezáleží na tom, zda je vedlejší věta před hlavní, nebo za ní.

• Příklad: Řekl mi, že přijde později.
• Příklad: Kdo se moc ptá, moc se dozví.
• Příklad: Nevěděl jsem, kam mám jít.

Pravidlo 2: Čárka před spojkami a, i, ani, nebo, či (v poměru slučovacím)

Tady se chybuje nejčastěji. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či spojují dvě věty nebo větné členy v prostém slučovacím poměru (prostě něco přidávají), čárku před nimi nepíšeme.

• Příklad: Ráno vstanu a půjdu běhat.
• Příklad: Nekoupil rohlíky ani chleba.

Pozor, existují výjimky! Čárku před těmito spojkami píšeme, pokud mají jiný než slučovací význam (např. důsledkový, odporovací) nebo pokud uvozují vsuvku.

• Příklad: Snažil se ze všech sil, a přesto neuspěl. (Zde má „a“ význam „ale“).

Pravidlo 3: Čárka před spojkami ale, nýbrž, avšak a dalšími (v poměru jiném než slučovacím)

Na rozdíl od předchozího pravidla je toto jednoduché. Před spojkami, které vyjadřují odporování (ale, avšak, však, nýbrž), stupňování (ba, dokonce), důsledek (proto, a proto, tedy, tudíž) nebo vylučování (buď–nebo), píšeme čárku vždy.

• Příklad: Chtěl jsem přijít včas, ale ujel mi autobus.
• Příklad: Nejenže přišel pozdě, nýbrž se ani neomluvil.
• Příklad: Zaspal jsem, a proto jdu pozdě.

Pravidlo 4: Čárka u vsuvek a doplňujících informací

Vsuvka je slovo nebo celá věta, která je do jiné věty volně vložena a není na ní gramaticky závislá. Často ji můžeme vypustit, aniž by věta ztratila svůj základní smysl. Vsuvku vždy oddělujeme čárkami z obou stran.

• Příklad: Tento postup je, upřímně řečeno, poněkud zdlouhavý.
• Příklad: Karel IV., jak jistě víte, založil v Praze univerzitu.

Pravidlo 5: Čárka u oslovení

Pokud ve větě někoho oslovujeme (vokativ), musíme toto oslovení oddělit čárkou (nebo čárkami, pokud je uprostřed věty).

• Příklad: Petře, pojď sem.
• Příklad: Říkám ti, mami, že už jsem to udělal.
• Příklad: Dobrý den, pane Nováku.

Pravidlo 6: Čárka u přístavků

Přístavek (apozice) je větný člen, který jiným způsobem pojmenovává tentýž větný člen, který stojí těsně před ním. Jde o jakési vysvětlení nebo upřesnění. Volný přístavek oddělujeme čárkami.

• Příklad: Jan Amos Komenský, Učitel národů, musel opustit svou vlast.
• Příklad: Navštívili jsme Paříž, hlavní město Francie.

Pravidlo 7: Čárka u několikanásobného větného členu

Pokud ve větě vyjmenováváme více rovnocenných prvků (několikanásobný větný člen), oddělujeme je čárkami. Poslední dva členy jsou často spojeny spojkou „a“ bez čárky (viz pravidlo 2).

• Příklad: Na trhu jsem koupil jablka, hrušky, švestky a hrozny.
• Příklad: Byl chytrý, vtipný, ale líný. (Před „ale“ čárka být musí).

Pravidlo 8: Čárka u volných přívlastků a doplňků

Toto je trochu pokročilejší pravidlo. Přívlastek volný poskytuje doplňující, ale ne nezbytně nutnou informaci. Můžeme ho z věty vypustit. Odděluje se čárkou. Naopak přívlastek těsný informaci zužuje a je pro význam věty klíčový – ten čárkou neoddělujeme.

• Příklad (volný): Stromy, ohýbané silným větrem, žalostně skučely. (Všechny stromy skučely, jen doplňujeme, že byly ohýbané větrem).
• Příklad (těsný): Studenti přicházející pozdě nebudou vpuštěni do sálu. (Týká se to jen těch studentů, kteří přijdou pozdě).

Pravidlo 9: Kdy čárku NEPSAT (časté chyby)

Pro jistotu si shrňme, kde se čárka naopak psát nemá, ačkoliv nás to může svádět:

• Mezi podmětem a přísudkem: Můj starší bratr () pracuje v zahraničí.
• Před spojkami a, i, ani, nebo, či ve slučovacím poměru.
• Před srovnávacími spojkami než a jako, pokud neuvádějí celou větu: Je vyšší než já. (ALE: Je vyšší, než jsem si myslel.)
• Mezi přívlastkem těsným a podstatným jménem: Dům postavený z cihel je odolný.

Článek Psaní čárek ve větách: 9 pravidel, která vás zachrání se nejdříve objevil na Bohemista.