Co je přechodník a jak se tvoří?

Zjednodušeně řečeno, přechodník je neurčitý tvar slovesa, který dokáže vyjádřit dva děje probíhající současně nebo těsně po sobě, a to v jediné větě bez použití spojek. Jeho hlavní funkcí je zhušťovat a zkracovat větnou konstrukci.

Čeština rozlišuje dva základní typy přechodníků:

1. Přechodník přítomný: Vyjadřuje děj, který probíhá současně s dějem hlavního slovesa. Tvoří se od sloves nedokonavých.
   • Příklad: Chlapec šel po ulici, zpívaje si písničku. (Šel a zároveň si zpíval.)
2. Přechodník minulý: Vyjadřuje děj, který se odehrál před dějem hlavního slovesa. Tvoří se zpravidla od sloves dokonavých.
   • Příklad: Přečtav knihu, vrátil ji do knihovny. (Nejdříve knihu dočetl a potom ji vrátil.)

Tvorba přechodníků je poměrně složitá. Záleží na slovesné třídě, vidu a především na rodu a čísle podmětu, se kterým se přechodník musí shodovat. Právě tato komplikovaná pravidla (koncovky jako -a, -ouc, -ouce pro přítomný čas a -v, -vši, -vše pro minulý čas) byla jedním z důvodů jeho postupného úpadku.

Historie a funkce přechodníku v češtině

Přechodníky nebyly vždy jen postrachem školáků. V historii češtiny, zejména v období humanismu a národního obrození, představovaly vrchol jazykové elegance a stylistické vytříbenosti. Byly pýchou spisovného jazyka a hojně se využívaly v literatuře, odborných textech i v řečnictví.

Jejich hlavní síla spočívala ve schopnosti kondenzovat informaci. Místo dlouhého souvětí s vedlejší větou stačil jediný elegantní tvar.

• Místo: Když přišel domů, zjistil, že zapomněl klíče.
• Stačilo říci: Přišed domů, zjistil, že zapomněl klíče.

Tato úspornost a zároveň významová přesnost byla v psaném projevu vysoce ceněna. Autoři jako Božena Němcová, Alois Jirásek nebo překladatelé Bible kralické jimi ve svých dílech rozhodně nešetřili. Pro tehdejšího čtenáře byly přechodníky přirozenou a srozumitelnou součástí jazyka.

Proč přechodník vymizel z běžné mluvy?

Postupný ústup přechodníků ze slávy má několik hlavních příčin, které se vzájemně prolínají:

1. Složitost: Jak už bylo zmíněno, správné utvoření a použití přechodníku vyžaduje dobrou znalost gramatiky. Pro běžného mluvčího bylo a je jednodušší použít vedlejší větu se spojkou. Riziko chyby je příliš vysoké.
2. Knižnost a archaičnost: Přechodníky byly vždy spíše záležitostí psaného, formálního jazyka. V běžné mluvě se nikdy příliš neuchytily. Postupem času začaly znít uměle, zastarale a příliš „učeně“.
3. Vývoj jazyka k jednoduchosti: Moderní jazyky, češtinu nevyjímaje, mají přirozenou tendenci ke zjednodušování a analytičnosti. Složité, syntetické tvary (jako právě přechodníky) jsou nahrazovány jednoduššími konstrukcemi (věta hlavní + věta vedlejší).
4. Nahraditelnost: Pro každý přechodník existuje snadnější a srozumitelnější alternativa. Zatímco věta „Uklidivši si pokoj, šla ven“ může znít krkolomně, věta „Když si uklidila pokoj, šla ven“ je naprosto přirozená a srozumitelná pro každého.

Kde se s přechodníkem stále setkáváme?

Ačkoliv přechodník jako živá součást gramatiky prakticky zanikl, úplně z češtiny nezmizel. Jeho stopy nacházíme dodnes, často v podobě, kdy si ani neuvědomujeme, že o přechodník jde.

• V ustálených spojeních: Některé přechodníkové tvary zkameněly a dnes fungují jako příslovce nebo předložkové vazby. Běžně používáme spojení jako chtě nechtě, soudě podle vzhledu, počínaje dneškem a konče zítřkem, o penězích nemluvě nebo sedě, leže, vstoje.
• V historické literatuře: Při čtení starších českých knih se bez znalosti přechodníků neobejdete. Jsou klíčem k plnému pochopení a vychutnání si jazyka našich předků.
• Pro humorný či ironický efekt: Občas někdo použije přechodník záměrně, aby působil přehnaně formálně, intelektuálně nebo staromilsky. Je to však spíše jazyková hra než běžný úzus.
• Ve velmi formálních textech: Zcela výjimečně se může objevit v právních nebo vědeckých textech, kde autor usiluje o maximální stylistickou preciznost a úspornost, ale i zde je to stále vzácnější jev.

Článek Co je to přechodník – a proč ho dnes skoro nepoužíváme? se nejdříve objevil na Bohemista.