Například ve větě „Velký pes leží na zelené trávě“ jsou slova velký a zelené přídavná jména. Slovo velký popisuje vlastnost psa a slovo zelené určuje vlastnost trávy.

Dělení přídavných jmen

Podle zakončení a způsobu skloňování dělíme přídavná jména do tří hlavních skupin.

1. Přídavná jména tvrdá

Toto je největší a nejčastější skupina. V 1. pádě jednotného čísla mají koncovky:

• -ý pro rod mužský (např. mladý muž)
• -á pro rod ženský (např. mladá žena)
• -é pro rod střední (např. mladé kuře)

Skloňují se podle vzoru mladý. Jejich skloňování je poměrně pravidelné, ale je třeba si dávat pozor na správné koncovky v různých pádech.

Příklad: vysoký strom, vysoká budova, vysoké napětí

2. Přídavná jména měkká

Tato přídavná jména mají v 1. pádě jednotného čísla pro všechny tři rody stejnou koncovku -í. Skloňují se podle vzoru jarní. Jejich skloňování je jednodušší než u tvrdých přídavných jmen, protože mnoho tvarů je stejných.

Příklad: cizí muž, cizí žena, cizí dítě

Další příklady: letní, zimní, moderní, kvalitní.

3. Přídavná jména přivlastňovací

Jak název napovídá, tato přídavná jména vyjadřují, že někomu něco patří. Odpovídají na otázku čí?. Tvoříme je od podstatných jmen označujících osoby (nebo zvířata).

• Od podstatných jmen rodu mužského tvoříme přídavná jména koncovkou -ův (-ova, -ovo). Skloňují se podle vzoru otcův.
  • Příklad: bratrův svetr, Petrova sestra, sousedovo auto
• Od podstatných jmen rodu ženského tvoříme přídavná jména koncovkou -in (-ina, -ino). Skloňují se podle vzoru matčin.
  • Příklad: sestřin deník, Evina kabelka, babiččino pohlazení

Skloňování přídavných jmen

Skloňování znamená, že přídavná jména mění svůj tvar podle pádu, čísla a rodu podstatného jména, které rozvíjejí. Tomuto jevu se říká shoda.

Podívejme se na příklad skloňování tvrdého přídavného jména nový s podstatným jménem dům (rod mužský neživotný):

1. pád (kdo, co?): nový dům

2. pád (bez koho, čeho?): bez nového domu

3. pád (komu, čemu?): k novému domu

4. pád (vidím koho, co?): vidím nový dům

6. pád (o kom, o čem?): o novém domě

7. pád (s kým, s čím?): s novým domem

Přídavné jméno vždy přebírá pád, číslo a rod od svého řídícího podstatného jména.

Stupňování přídavných jmen

Většina přídavných jmen, která vyjadřují nějakou vlastnost, se dá stupňovat. Tím porovnáváme míru dané vlastnosti. Čeština má tři stupně:

1. stupeň (pozitiv)

• Základní tvar přídavného jména.
• Příklad: rychlý, chytrý, hezký

2. stupeň (komparativ)

• Vyjadřuje vyšší míru vlastnosti (porovnání dvou prvků).
• Tvoří se nejčastěji příponami -ejší, -ší nebo -í.
• Příklady:
  • rychlý -> rychlejší
  • chytrý -> chytřejší
  • hezký -> hezčí (zde dochází ke změně souhlásky)

3. stupeň (superlativ)

• Vyjadřuje nejvyšší míru vlastnosti.
• Tvoří se přidáním předpony nej- ke tvaru 2. stupně.
• Příklady:
  • rychlejší -> nejrychlejší
  • chytřejší -> nejchytřejší
  • hezčí -> nejhezčí

Nepravidelné stupňování

Některá velmi častá přídavná jména se stupňují nepravidelně. Je důležité si je zapamatovat:

• dobrý – lepší – nejlepší
• špatný – horší – nejhorší
• velký – větší – největší
• malý – menší – nejmenší
• dlouhý – delší – nejdelší
• blízký – bližší – nejbližší

Funkce ve větě

Přídavné jméno může ve větě plnit několik funkcí. Nejčastěji se setkáme s těmito dvěma:

1. Přívlastek shodný: Stojí obvykle před podstatným jménem a shoduje se s ním v pádě, čísle a rodě.
   • Červené auto zastavilo na křižovatce.
2. Jmenná část přísudku se sponou: Stojí za sponovým slovesem (např. být, stát se).
   • Ten dům je starý.
   • Počasí bylo krásné.

Článek Přídavná jména se nejdříve objevil na Bohemista.

Dělení číslovek

Číslovky můžeme dělit podle dvou hlavních kritérií: podle jejich druhu a podle určitosti.

1. Dělení podle druhu

Podle toho, co přesně vyjadřují, rozlišujeme několik základních druhů číslovek.

Číslovky základní (kardinální)

Vyjadřují počet a odpovídají na otázku Kolik?. Jsou to nejběžnější číslovky, se kterými se setkáváme každý den.

• Příklady: jeden, dva, tři, deset, sto, tisíc, milion
• Ve větě: Koupil jsem tři rohlíky. V sále sedělo sto padesát diváků.

Číslovky řadové (ordinální)

Vyjadřují pořadí a odpovídají na otázku Kolikátý?. Tvoří se obvykle od číslovek základních pomocí přípon.

• Příklady: první, druhý, třetí, desátý, stý, tisící
• Ve větě: Bydlíme ve třetím patře. Dnes slaví své dvacáté narozeniny.

Číslovky druhové (generické)

Vyjadřují počet druhů a odpovídají na otázku Kolikerý?. Používají se méně často, typicky u pomnožných podstatných jmen nebo pro zdůraznění rozmanitosti.

• Příklady: dvojí, trojí, patery, desatery
• Ve větě: Mám dvoje klíče. Na stole leželo patery nůžky.

Číslovky násobné (multiplikativní)

Vyjadřují, kolikrát se něco opakuje nebo o jak velký násobek se jedná. Odpovídají na otázky Kolikrát? a Kolikanásobný?.

• Příklady: dvakrát, třikrát, stokrát; dvojnásobný, trojnásobný, stonásobný
• Ve větě: Říkal jsem ti to už třikrát. Získal dvojnásobnou odměnu.

Číslovky podílné (distributivní)

Vyjadřují rozdělení na díly. Nejde o samostatná slova, ale o spojení předložky po se základní číslovkou. Odpovídají na otázku Po kolika?.

• Příklady: po jednom, po dvou, po pěti
• Ve větě: Každý dostal po dvou kusech ovoce.

2. Dělení podle určitosti

Toto dělení rozlišuje, zda číslovka vyjadřuje přesný, nebo jen přibližný počet.

Číslovky určité

Vyjadřují přesný, matematicky daný počet. Patří sem většina výše uvedených příkladů.

• Příklady: pět, osmý, desetkrát, trojí

Číslovky neurčité

Vyjadřují počet, který není přesně určen.

• Příklady: několik, mnoho, málo, několikátý, několikrát, pár
• Ve větě: Čekal jsem několik minut. Bylo tam mnoho lidí.

Pravopis číslovek

Psaní číslovek má svá specifická pravidla, na která je dobré pamatovat.

Psaní číslicí vs. slovem

• Slovem se obvykle píší nižší čísla (zhruba do deseti nebo dvaceti) v běžném textu pro lepší čitelnost. Příklad: Mám dva bratry.
• Číslicí se píší vyšší čísla, data, přesné údaje, telefonní čísla nebo čísla v odborných a administrativních textech. Příklad: Vlak odjíždí v 15:32. Město má 125 670 obyvatel.

Psaní složených číslovek

Základní číslovky od 21 do 99 můžeme psát dvěma způsoby:

1. Dohromady: pětadvacet, třicetšest, devadesátdevět
2. Zvlášť (s obráceným pořadím jednotek a desítek): dvacet pět, třicet šest, devadesát devět

U vyšších čísel se jednotlivé části (tisíce, sta, desítky, jednotky) oddělují mezerami.

• sto dvacet tři (123)
• dva tisíce pět set šedesát osm (2568)

Tečka za řadovými číslovkami

Velmi důležité pravidlo: za řadovou číslovkou psanou číslicí vždy píšeme tečku. Tečka nahrazuje koncovku a signalizuje, že nejde o počet, ale o pořadí.

• Správně: 21. století, narodil se 5. května
• Chybně: 21 století, narodil se 5 května

Za základní číslovkou se tečka nikdy nepíše (pokud nestojí na konci věty).

• Přečti si stranu 5. (Nikoliv 5.)
• Stalo se to roku 2023. (Nikoliv 2023.)

Skloňování číslovek

Skloňování číslovek patří k složitějším jevům české gramatiky. Zde je zjednodušený přehled:

• Jeden, jedna, jedno: Skloňuje se jako zájmeno ten, ta, to.
• Dva, oba: Mají specifické skloňování (dvou, dvěma, o dvou).
• Tři, čtyři: Mají vlastní skloňování (tří, třem, třemi).
• Pět až devadesát devět: Skloňují se podle vzoru kost (např. bez pěti, k pěti), ale v některých pádech mají tvary podle vzoru město (např. s pěti i s pěti sty).
• Sto, tisíc, milion: Skloňují se jako podstatná jména podle vzorů město, stroj, hrad.

Důležitá je také shoda s podstatným jménem:

• 1: jeden muž (shoda jako u přídavného jména)
• 2-4: dva muži, tři ženy, čtyři města (podstatné jméno je v nominativu množného čísla)
• 5 a více: pět mužů, deset žen, sto měst (podstatné jméno je v genitivu množného čísla)

Článek Číslovky se nejdříve objevil na Bohemista.

Mluvnické kategorie sloves

Slovesa se časují, to znamená, že mění svůj tvar podle různých mluvnických kategorií. Díky tomu dokážou vyjádřit velké množství informací. Mezi základní kategorie patří:

• Osoba a číslo: Určují, kdo je původcem děje. Rozlišujeme tři osoby v jednotném a množném čísle.
  •  
  1. osoba: já píšu (jednotné číslo), my píšeme (množné číslo)
  •  
  2. osoba: ty píšeš (jednotné číslo), vy píšete (množné číslo)
  •  
  3. osoba: on/ona/ono píše (jednotné číslo), oni/ony/ona píšou (množné číslo)
• Způsob: Vyjadřuje vztah děje ke skutečnosti.
  • Oznamovací (indikativ): Konstatuje, že děj reálně probíhá, proběhl nebo proběhne. (Petr čte knihu. Včera pršelo. Zítra pojedu k babičce.)
  • Rozkazovací (imperativ): Vyjadřuje rozkaz, přání nebo pokyn. (Čti! Napište to! Pomoz mi.)
  • Podmiňovací (kondicionál): Vyjadřuje děj, který by mohl nastat za určité podmínky. Tvoří se pomocí tvarů slovesa být (bych, bys, by…) a příčestí minulého. (Kdybych měl čas, četl bych si.)
• Čas: Zařazuje děj na časovou osu.
  • Přítomný: Děj probíhá v okamžiku promluvy. (Teď se dívám z okna.)
  • Minulý: Děj proběhl před okamžikem promluvy. Tvoří se pomocí příčestí minulého a pomocného slovesa být v přítomném čase (v 1. a 2. osobě). (Díval jsem se. Dívala ses. Díval se.)
  • Budoucí: Děj proběhne po okamžiku promluvy. Tvoří se dvěma způsoby:
    1. U nedokonavých sloves pomocí tvarů slovesa být v budoucím čase a infinitivu. (Budu se dívat.)
    2. U dokonavých sloves jednoduchým tvarem, který je formálně stejný jako tvar přítomného času. (Podívám se.)
• Slovesný rod: Vyjadřuje vztah mezi podmětem a dějem.
  • Činný (aktivum): Podmět je původcem děje. (Učitel chválí žáka.)
  • Trpný (pasivum): Podmět není původcem děje, ale je jím zasažen. (Žák je chválen učitelem. nebo Tato kniha se dobře čte.)
• Slovesný vid: Specifická kategorie pro slovanské jazyky, která rozlišuje, zda je děj vnímán jako ukončený, nebo probíhající.
  • Nedokonavý (imperfektivní): Vyjadřuje děj neohraničený, probíhající nebo opakovaný. (psal, četl, skákal)
  • Dokonavý (perfektivní): Vyjadřuje děj ohraničený, jednorázový a ukončený. (napsal, přečetl, skočil) Slovesa často tvoří vidové dvojice, např. kupovat (nedokonavé) a koupit (dokonavé).

Slovesné tvary

Slovesné tvary dělíme na dvě hlavní skupiny:

1. Určité (finitní): Tyto tvary vyjadřují osobu, číslo, způsob a čas. Mohou samostatně tvořit přísudek ve větě. Patří sem například tvary píšu, psal jsi, budeme číst, piš.
2. Neurčité (infinitní): Nevyjadřují mluvnické kategorie osoby a čísla. Nemohou být samy o sobě přísudkem.
   • Infinitiv: Základní tvar slovesa, zakončený na -t (dříve -ti). (psát, číst, dělat)
   • Příčestí minulé (činné): Tvar zakončený na -l, -la, -lo… Používá se k tvorbě minulého času. (psal, četla, dělalo)
   • Příčestí trpné: Tvar zakončený na -n nebo -t. Používá se k tvorbě trpného rodu. (chválen, koupen, vytištěn)
   • Přechodníky: Dnes již archaické tvary (přechodník přítomný a minulý), které se vyskytují především v historické a umělecké literatuře. (písa, napsav)

Slovesné třídy a vzory

Podobně jako podstatná a přídavná jména, i slovesa se časují podle určitých vzorů. V češtině se slovesa dělí do pěti tříd podle zakončení ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času.

• 1. třída: zakončení na -e (vzory: nese, bere, maže, peče, umře)
• 2. třída: zakončení na -ne (vzory: tiskne, mine, začne)
• 3. třída: zakončení na -je (vzory: kryje, kupuje)
• 4. třída: zakončení na -í (vzory: prosí, trpí, sází)
• 5. třída: zakončení na -á (vzor: dělá)

Článek Slovesa se nejdříve objevil na Bohemista.

Druhy příslovcí

Podle toho, jakou okolnost vyjadřují, je dělíme do několika základních skupin:

• Příslovce místa: Odpovídají na otázky kde?, kam?, odkud?, kudy?. Například: doma, venku, blízko, tam, nahoru, tudy.
• Příslovce času: Odpovídají na otázky kdy?, odkdy?, dokdy?, jak dlouho?. Například: dnes, zítra, večer, pozdě, někdy, navždy.
• Příslovce způsobu: Odpovídají na otázku jak? nebo jakým způsobem?. Například: rychle, pomalu, dobře, smutně, hlasitě, česky.
• Příslovce příčiny: Odpovídají na otázku proč? nebo z jakého důvodu?. Například: proto, schválně, náhodou, úmyslně.
• Příslovce míry: Odpovídají na otázku jak moc? nebo kolik?. Například: velmi, hodně, málo, trochu, příliš, úplně.

Tvoření a stupňování

Mnoho příslovcí, zejména příslovcí způsobu, je odvozeno od přídavných jmen. Nejčastěji se tvoří pomocí přípon -e, -ě nebo -o. Například z přídavného jména rychlý vznikne příslovce rychle, z pomalý vznikne pomalu.

Stejně jako přídavná jména můžeme i příslovce stupňovat. Mají tři stupně:

1. Základní tvar (pozitiv): rychle, dobře
2. Druhý stupeň (komparativ): rychleji, lépe
3. Třetí stupeň (superlativ): nejrychleji, nejlépe

Článek Příslovce se nejdříve objevil na Bohemista.

Dělení předložek

Předložky můžeme rozdělit do dvou základních skupin:

• Předložky vlastní (primární): Jsou to slova, která nemohou být jiným slovním druhem. Patří sem například: v, na, z, s, k, do, od, pro, bez, pod, nad, před, za.
• Předložky nevlastní (sekundární): Mohou vystupovat i jako jiný slovní druh, nejčastěji jako příslovce. Jsou to například slova: kolem, blízko, místo, díky, kvůli, během.
  • Příklad: Šel kolem domu. (předložka) vs. Šel jen tak kolem. (příslovce)

Spojení s pády

Klíčovou vlastností předložek je jejich vazba s pádem podstatného jména (nebo jiného jména), které po nich následuje. Každá předložka se pojí s jedním nebo více pády.

• 2. pád (genitiv): bez, do, od, z, u, kolem (např. bez cukru, do školy)
• 3. pád (dativ): k, proti, díky, vůči (např. k tobě, díky pomoci)
• 4. pád (akuzativ): pro, přes, na, o (např. pro maminku, přes ulici)
• 6. pád (lokál): na, o, v, po, při (např. na stole, o prázdninách)
• 7. pád (instrumentál): s, za, pod, nad, mezi (např. s kamarádem, za domem)

Některé předložky, jako na, v, pod nebo nad, se mohou pojit s více pády. Pád pak určuje význam:

• Položil knihu na stůl. (4. pád, směr)
• Kniha leží na stole. (6. pád, místo)

Vokalizace předložek

Pro snazší výslovnost se k některým jednoslabičným předložkám přidává samohláska e. Tento jev se nazývá vokalizace.

• s / se: s tebou / se mnou
• v / ve: v domě / ve škole
• k / ke: k bratrovi / ke mně
• z / ze: z okna / ze stolu

Článek Slovní druhy: Předložky se nejdříve objevil na Bohemista.

Funkce částic

Částice jsou malá, ale důležitá slova, která nám pomáhají upřesnit, co chceme říct. Můžeme je rozdělit podle jejich funkce do několika skupin:

• Tázací: Uvozují zjišťovací otázky. Patří sem slova jako zda, jestli, copak, že.
  • Příklad: Copak jsi to neslyšel?
• Přací: Vyjadřují přání nebo rozkaz. Jsou to například částice ať, kéž, nechť.
  • Příklad: Kéž by už bylo jaro!
• Vytýkací (zdůrazňovací): Zdůrazňují nebo vytýkají určitý větný člen. Mezi ně patří právě, teprve, až, jen, hlavně.
  • Příklad: Přišel až na poslední chvíli.
• Hodnotící a modální: Vyjadřují jistotu, nejistotu nebo pravděpodobnost. Jsou to slova jako jistě, určitě, snad, asi, pravděpodobně.
  • Příklad: Snad se brzy uvidíme.
• Záporné: Slouží k vyjádření záporu. Základními zápornými částicemi jsou ne a nikoli.
  • Příklad: Ne, to není správně.

Pozor na záměnu

Některá slova mohou vystupovat jako částice, ale v jiné větě mohou být jiným slovním druhem, například příslovcem nebo spojkou. Vždy záleží na kontextu a funkci slova ve větě. Například slovo asi může být příslovce (Stál asi metr daleko.) nebo částice (Asi bude pršet.).

Článek Částice: neohebný slovní druh se nejdříve objevil na Bohemista.