Libovůně

Představte si vůni čerstvě upečeného chleba, ranní kávy nebo letního deště. Místo slova „vůně“ nebo „aroma“ bychom mohli použít kouzelné slovo libovůně. Zní poeticky a přesně vystihuje ten příjemný pocit, který v nás hezká vůně vyvolává. „Ta libovůně z kuchyně mě přilákala dolů.“ Zní to skvěle, že?

Prostořeký

Znáte někoho, kdo říká věci na rovinu, bez obalu a někdy až trochu drze? Přesně takový člověk je prostořeký. Je to dokonalý výraz pro upřímnost, která se nebojí překročit hranice slušnosti. Místo dlouhého popisu „on ti prostě řekne všechno do očí“ stačí říct: „Byl to prostořeký komentář, ale pravdivý.“

Klevetit

Dneska „drbeme“ nebo „gossipujeme“. Dříve se ale klevetilo. Toto slovo má v sobě nádech starých časů a sousedských sešlostí na pavlači. Zní o něco méně zákeřně než pomlouvání a spíše evokuje nevinné sdílení společenských novinek. „Sousedky se sešly na dvorku, aby si trochu zaklevetily.“

Hbitý

Slovo hbitý sice ještě úplně nevymizelo, ale používá se čím dál méně. A to je škoda. Popisuje nejen fyzickou rychlost a mrštnost, ale i pohotovost mysli. Můžeme mít hbité prsty při psaní na klávesnici, ale také hbitý úsudek při řešení problému. Je to elegantní a všestranné přídavné jméno.

Oživení těchto slov by mohlo naši komunikaci obohatit. Nejde o to mluvit archaicky, ale spíše o využití krásy a přesnosti, kterou nám náš vlastní jazyk nabízí. Co myslíte, nedali byste některému z nich šanci?

Článek Zaniklá slova, která by se hodila i dnes se nejdříve objevil na Bohemista.

Zatímco dnes běžně používáme slova jako „selfie“, „podcast“ nebo „lajkovat“, naši předkové měli ve svém slovníku výrazy, kterým bychom dnes často už jen stěží rozuměli. Pojďme se podívat na to, proč slova mizí a jaké jazykové poklady se skrývají v hlubinách české historie.

Proč slova mizí?

Důvodů, proč se slovo přestane používat, je hned několik. Nejčastěji zanikne věc, jev nebo společenská realita, kterou dané slovo označovalo. Když se promění způsob života, změní se i slovník.

S ústupem starých řemesel, nástrojů, společenských funkcí nebo právních povinností mizí i slova, která k nim patřila. Některá slova nezmizí úplně, ale přestanou být součástí běžné mluvy a přesunou se do historických textů, odborných knih nebo nářečí.

Další příčinou je konkurence. Někdy jedno slovo jednoduše vytlačí jiné, protože je vnímáno jako modernější, kratší, přesnější nebo běžnější. Velkou roli v tom hraje i vliv cizích jazyků. Dříve češtinu výrazně ovlivňovala němčina a latina, dnes je to především angličtina.

Někdy slovo nezanikne, ale změní význam tak výrazně, že jeho původní smysl téměř zapomeneme. A někdy se do vývoje slovní zásoby promítne i cílená snaha jazykovědců, překladatelů nebo obrozenců, kteří se snažili vytvářet české náhrady za cizí výrazy.

Historické příčiny zániku slov

Historie českého jazyka je plná zvratů, které zanechaly výrazné stopy ve slovní zásobě.

Středověk a raný novověk

V této době byla čeština pod silným vlivem latiny, tedy jazyka církve, vzdělanosti a úředních textů, a také němčiny, která souvisela s obchodem, městským prostředím i správou. Mnohá slova z těchto jazyků byla přejata, počeštěna a stala se běžnou součástí češtiny.

Národní obrození

V 19. století se obrozenci snažili češtinu posílit, rozvíjet a v některých případech také „očistit“ od cizích vlivů. Vznikala nová slova tvořená z domácích nebo slovanských základů.

Některá se ujala a dnes nám připadají naprosto běžná, například vzduch, přesný nebo náměstí. Jiná se neprosadila nebo působí už jen archaicky. Typickým příkladem je lučba, tedy starší výraz pro chemii, nebo silozpyt, který se používal jako návrh pro fyziku.

20. století

Na slovní zásobu měly velký vliv i politické a společenské změny. Některá slova získala nové ideologické zabarvení, jiná byla potlačována nebo se po změně režimu přestala běžně používat.

Například slovo soudruh mělo původně obecnější význam blízký slovům „druh“, „společník“ nebo „kamarád“. Ve 20. století se ale silně spojilo s komunistickým režimem, a proto se po roce 1989 z běžné neutrální komunikace téměř vytratilo.

Příklady slov, která z běžné češtiny vymizela

Čacký

Slovo čacký znamenalo statný, pěkný, šikovný, udatný nebo zdatný. Dnes ho najdeme hlavně v historických textech, pohádkách nebo poezii. Typické je spojení čacký jinoch.

Dnes bychom řekli spíše:
statečný, šikovný, udatný, statný.

Hrdobec nebo hrdopýšek

Krásné starší výrazy pro pyšného, domýšlivého člověka. Dnes bychom použili spíše slova namyšlenec, nafoukanec nebo povýšenec.

Tato slova jsou zajímavá tím, že už svým zvukem působí lehce posměšně. Nejsou jen označením vlastnosti, ale zároveň nesou hodnotící odstín.

Lučba

Lučba je známý obrozenecký výraz pro chemii. V běžném jazyce se neudržel, protože ho postupně vytlačilo mezinárodní slovo chemie.

Dnes působí slovo lučba archaicky a používá se spíše jako příklad jazykových pokusů z období národního obrození.

Silozpyt

Slovo silozpyt mělo označovat fyziku. Je složené ze slov síla a zpytovat, tedy zkoumat. Doslova by se dalo chápat jako „zkoumání sil“.

Do běžného jazyka se ale neprosadilo. Dnes slouží hlavně jako ukázka toho, že ne každý uměle vytvořený český výraz má šanci přežít.

Jepice

Dnes slovem jepice označujeme křehký hmyz s velmi krátkým životem. Ve starší češtině se však podobné výrazy spojovaly i s nemocemi nebo tělesnými stavy, které dnes pojmenováváme jinak.

Tento příklad dobře ukazuje, že některá slova nezmizí úplně, ale jejich význam se promění natolik, že původní už běžný mluvčí nezná.

Kníhvedoucí

Výraz kníhvedoucí označoval člověka, který vedl účetní knihy. Šlo o doslovnější českou podobu výrazu pro profesi, které dnes říkáme jednoduše účetní.

Slovo působí dnes úsměvně, ale je velmi názorné. Přesně říká, co daný člověk dělal: vedl knihy.

Oděnek

Slovo oděnek označovalo člověka stejného oděvu, tedy například kolegu v úřadu nebo vojáka ve stejném pluku. Dnes by se podle kontextu řeklo spíše kolega, spolupracovník, druh nebo spolubojovník.

Je to typ slova, které zaniklo spolu s prostředím a způsobem vyjadřování, v němž dávalo smysl.

Jak se o zaniklých slovech dozvídáme?

Odkud vlastně víme, jaká slova naši předkové používali? Hlavním zdrojem jsou historické texty: kroniky, dopisy, literární díla, úřední záznamy, deníky nebo staré slovníky.

Lingvisté tyto prameny zkoumají a sestavují z nich historické a etymologické slovníky. Důležitou roli hraje také etymologie, tedy věda o původu slov. Díky ní můžeme sledovat, odkud slova přišla, jak se měnila a proč některá přežila, zatímco jiná zmizela.

Zajímavé je, že některá slova, která zmizela ze spisovné češtiny, mohou dál přežívat v nářečích. Tam fungují jako jazykové fosilie, které uchovávají starší vrstvy češtiny.

Článek Slova, která v češtině (už) neexistují se nejdříve objevil na Bohemista.