Antigona – rozbor díla

Autor

Sofokles a jeho doba

Sofokles (cca 496–406 př. n. l.) patří spolu s Aischylem a Euripidem mezi tři největší řecké tragické básníky. Žil v Athénách v období jejich největšího kulturního a politického rozkvětu, v tzv. „zlatém věku“ za vlády Perikla. Athény byly tehdy centrem demokracie, filozofie a umění. Sofokles nebyl jen dramatikem, ale také aktivním občanem – zastával vysoké politické i vojenské funkce.

Jeho přínos pro divadlo byl zásadní. Zavedl na scénu třetího herce, což umožnilo složitější dramatické interakce a prohloubilo psychologii postav. Omezil také roli sboru, který u jeho předchůdce Aischyla dominoval, a soustředil se více na dialogy a jednání hlavních hrdinů. Z jeho více než 120 her se dochovalo pouze sedm, mezi nimiž kromě Antigony vynikají Král Oidipus a Élektra.

Kontext řecké tragédie

Řecká tragédie se vyvinula z náboženských slavností na počest boha vína a nespoutaného veselí, Dionýsa. Hrála se ve velkých amfiteátrech pod širým nebem a byla součástí soutěží (tzv. Velké Dionýsie). Jejím cílem nebylo jen pobavit, ale především vychovávat a vést diváky k zamyšlení nad morálními a existenciálními otázkami. Klíčovým pojmem byla katarze (κάθαρσις) – emoční očištění diváka, který skrze soucit s hrdiny a strach z jejich osudu dospěl k hlubšímu pochopení lidského údělu.

Literární druh a žánr

Literární druh: Drama

Antigona je drama, tedy literární druh určený k jevištnímu provedení. Děj není vyprávěn, ale je předváděn prostřednictvím přímé řeči (dialogů a monologů) a jednání postav. Dílo je strukturováno do scén a jednání, přičemž autorovy poznámky (scénické pokyny) jsou minimální. Celý příběh se odvíjí před očima diváka v reálném čase.

Literární žánr: Tragédie

Žánrově se jedná o antickou tragédii. Tento žánr se vyznačuje několika klíčovými prvky, které jsou v Antigoně dokonale naplněny.

Charakteristické znaky tragédie v Antigoně

1. Tragický hrdina: Hrdina tragédie je obvykle výjimečná osobnost (často urozeného původu), která se však dopustí osudové chyby. V Antigoně lze za tragické hrdiny považovat hned dvě postavy:
   • Antigona: Je statečná, morálně pevná a odhodlaná. Její tragická vina (hamartia) spočívá v její neústupnosti a absolutní oddanosti jednomu principu, která ji izoluje od ostatních a vede ke zkáze.
   • Kreón: Jako král se snaží zajistit stabilitu státu, ale jeho tragickou chybou je hybris (pýcha, zpupnost). Povyšuje svůj zákon nad zákony bohů, odmítá naslouchat radám a jeho tvrdohlavost způsobí nejen smrt Antigony, ale i zkázu jeho vlastní rodiny. Právě jeho pád je v závěru hry nejpatrnější.
2. Tragický konflikt: Jádrem díla je nesmiřitelný střet dvou rovnocenných, ale protichůdných principů. V Antigoně je to konflikt mezi:
   • Zákonem božským (reprezentuje Antigona): Neporušitelná, věčná morální pravidla a rodinná povinnost pohřbít mrtvé.
   • Zákonem lidským (reprezentuje Kreón): Příkaz vládce, který má zajistit pořádek a stabilitu státu.
3. Jednota místa, času a děje (Aristotelova trojí jednota):
   • Jednota místa: Celý děj se odehrává na jediném místě – před královským palácem v Thébách.
   • Jednota času: Děj se odehraje během jednoho dne, od úsvitu do soumraku.
   • Jednota děje: Děj se soustředí na jednu hlavní zápletku – zákaz pohřbít Polyneika a Antigonin vzdor. Vedlejší motivy (např. láska Haimóna a Antigony) jsou přímo podřízeny hlavnímu konfliktu.
4. Neřešitelnost situace a nevyhnutelná katastrofa: Konflikt je od počátku nastaven tak, že nemůže skončit dobře. Každý ústupek by pro hlavního hrdinu znamenal ztrátu cti a identity. Děj nevyhnutelně směřuje k tragickému konci, který postihne většinu hlavních postav.
5. Katarze: Divák prožívá soucit s Antigonou a její obětí, ale i strach z následků Kreontovy pýchy. Na konci, když Kreón zůstává sám se svou vinou, dochází k emočnímu očištění a uvědomění si hlubších pravd o spravedlnosti, moci a lidském osudu.

Doba a místo děje

Starověké Théby

Děj je zasazen do mytického města Théby, jednoho z nejvýznamnějších center starověkého Řecka. Théby jsou v řecké mytologii často dějištěm tragických příběhů spojených s kletbou a osudem (např. příběh o Oidipovi, o Kadmovi). Město zde symbolizuje lidskou společnost a státní moc.

Mytologický kontext

Pro pochopení Antigony je klíčová znalost předcházejících událostí. Antigona je dcerou thébského krále Oidipa, jehož osud byl poznamenán kletbou – nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou. Když pravda vyšla najevo, Oidipus se oslepil a odešel do vyhnanství. Jeho synové, Eteoklés a Polyneikés, se měli v Thébách střídat na trůnu. Eteoklés však odmítl bratrovi vládu předat. Polyneikés proto přivedl cizí vojsko (tzv. výprava „sedmi proti Thébám“) a pokusil se město dobýt. V bratrovražedném souboji oba zahynuli. Na trůn nastoupil jejich strýc Kreón.

Postavy

Antigona

Hlavní hrdinka, dcera Oidipova. Je symbolem morální integrity a odvahy. Věří, že božské zákony stojí nad lidskými. Její jednání je motivováno sesterskou láskou a náboženskou povinností. Je však také tvrdohlavá, hrdá a neschopná kompromisu.

Kreón

Nový thébský král, Antigonin strýc. Je antagonistou příběhu. Reprezentuje státní moc, řád a pragmatismus. Jeho prvotní motivací je stabilita města po občanské válce. Jeho pýcha (hybris) a strach ze ztráty autority ho však zaslepí, stává se z něj tyran, který odmítá naslouchat rozumu i božským varováním.

Isména

Antigonina sestra. Je protipólem Antigony – je opatrná, bojácná a poddajná. Respektuje autoritu a bojí se následků vzpoury. Chápe Antigoniny motivy, ale nemá sílu se k ní přidat. Představuje hlas „obyčejného člověka“.

Haimón

Kreontův syn a Antigonin snoubenec. Miluje Antigonu, ale zároveň si váží svého otce. Snaží se být mostem mezi nimi, argumentuje logicky a rozumně. Jeho postava ukazuje, že Kreontův postoj není jediný možný a že moudrost může přijít i od mladších.

Teiresiás

Slepý věštec, který slouží jako posel bohů. Jeho slova mají obrovskou váhu. Přichází varovat Kreonta, že jeho činy rozhněvaly bohy a přinesou zkázu jemu i celému městu. Symbolizuje božskou pravdu a moudrost.

Eurydiké

Kreontova manželka a Haimónova matka. Vystupuje až na konci hry. Když se dozví o smrti svého syna, v tichosti odejde a spáchá sebevraždu, přičemž prokleje svého manžela jako viníka všeho neštěstí.

Sbor thébských starců

Sbor (chór) reprezentuje hlas veřejného mínění, obyvatel Théb. Jeho písně (stasima) komentují děj, uvažují nad obecnými tématy (lidský osud, moc zákonů) a často vyjadřují nerozhodnost – zpočátku se kloní ke Kreontovi, ale postupně si uvědomují jeho chybu.

Děj (stručný obsah)

Expozice a zápletka

Hra začíná po bitvě, v níž padli oba Antigonini bratři. Nový král Kreón nařídí, aby byl Eteoklés, obránce města, pohřben se všemi poctami, zatímco tělo zrádce Polyneika má být ponecháno napospas psům a ptákům. Kdo tento příkaz poruší, bude popraven. Antigona se v úvodním dialogu s Isménou rozhodne králův rozkaz neuposlechnout a bratra pohřbít.

Vyvrcholení konfliktu

Strážce přivádí Antigonu, kterou přistihl při symbolickém pohřbívání bratra (zasypání těla prstí). Následuje klíčový dialog mezi Antigonou a Kreontem, v němž se střetnou jejich dva nesmiřitelné světy. Antigona hrdě přiznává svůj čin a obhajuje ho vyššími, božskými zákony. Rozzuřený Kreón ji odsuzuje k smrti zazděním zaživa v jeskyni. Marně se ho snaží přemluvit jeho syn Haimón, který ho varuje před hněvem lidu i bohů.

Tragický konec

Na scénu přichází slepý věštec Teiresiás a oznamuje Kreontovi strašlivou věštbu: pokud své rozhodnutí nezmění, bohové potrestají Théby a on sám zaplatí za své činy smrtí vlastního syna. Kreón se konečně zalekne a spěchá Antigonu osvobodit. Přichází však pozdě. Antigona se v hrobce oběsila. Haimón, který ji našel mrtvou, se po neúspěšném útoku na otce probodne mečem. Zpráva o Haimónově smrti dožene k sebevraždě i Kreontovu manželku Eurydiku. Hra končí obrazem zlomeného Kreonta, který zůstal sám, oplakává své mrtvé a uznává svou vinu a pýchu.

Témata a motivy

• Konflikt božských a lidských zákonů: Ústřední téma. Je vyšší autoritou svědomí a věčný mravní řád, nebo nařízení pozemského vládce?
• Morální dilema a svědomí: Antigona čelí volbě mezi poslušností a smrtí, nebo neposlušností a životem v souladu se svým svědomím.
• Rodinná loajalita versus státní moc: Povinnost k rodině (pohřbít bratra) se střetává s povinností občana (poslouchat zákony státu).
• Pýcha (hybris) a její důsledky: Kreontova arogance a neochota naslouchat je hlavní příčinou tragédie. Je varováním před zneužitím moci.
• Osud a svobodná vůle: Postavy jsou sice zatíženy rodovou kletbou (osud), ale jejich vlastní rozhodnutí (svobodná vůle) určují, jak se jejich osud naplní.
• Spravedlnost a pomsta: Co je skutečná spravedlnost? Je Kreontův zákon spravedlivý, nebo je to jen akt pomsty vůči nepříteli státu?

Jazyk a styl

• Veršovaná forma: Celé drama je psáno ve verších, což mu dodává vznešenost a rytmus. Dialogy jsou psány v jambickém trimetru, který se blíží přirozené řeči.
• Dialogy a monology: Jazyk je patetický, vznešený a plný rétorických figur (metafory, přirovnání, antiteze). Dialogy jsou ostré a argumentačně vybroušené.
• Role sboru a jeho zpěvy: Sborové písně (stasima) jsou psány odlišným metrem a mají lyrický charakter. Oddělují jednotlivá jednání a nabízejí filozofické úvahy nad dějem. Slavná je například píseň o velikosti a zároveň zranitelnosti člověka.
• Patos a tragický tón: Celé dílo je prodchnuto vážností a osudovostí. Emoce jsou silné a jazyk je stylizován tak, aby v divákovi vyvolal soucit a hrůzu.

Kompozice díla

Struktura hry odpovídá klasickému schématu řecké tragédie:

1. Prolog: Úvodní dialog Antigony a Ismény, který představuje základní konflikt.
2. Parodos: Vstupní píseň sboru, který oslavuje vítězství Théb.
3. Epeisodia (jednání): Části hry, v nichž se prostřednictvím dialogů a monologů rozvíjí děj. V Antigoně je pět epeisodií.
4. Stasima (sborové písně): Písně sboru, které oddělují jednotlivá epeisodia a reflektují předchozí události.
5. Exodos: Závěrečná část hry po poslední sborové písni. Zahrnuje příchod posla se zprávou o katastrofě a závěrečné lkání Kreonta. Sbor pronáší závěrečné mravní ponaučení.

Význam díla a jeho odkaz

Nadčasovost a univerzálnost témat

Antigona je i po 2500 letech stále aktuální. Otázky, které klade – kde jsou hranice moci státu, co dlužíme svému svědomí, jakou cenu má morální postoj – jsou věčné. Příběh rezonuje v každé době, která zažívá střet mezi autoritářskou mocí a svobodou jednotlivce.

Vliv na pozdější literaturu a filozofii

Dílo ovlivnilo nespočet myslitelů a umělců. Filozof G. W. F. Hegel viděl v Antigoně dokonalé ztělesnění tragického konfliktu dvou oprávněných, ale protikladných principů (rodiny a státu). Hra inspirovala desítky dalších dramat, oper a románů.

Antigona v moderní interpretaci

V moderní době byla Antigona často adaptována jako symbol politického odporu. Francouzský dramatik Jean Anouilh napsal svou verzi za nacistické okupace Francie (1944), kde Antigona představovala odboj a Kreón kolaborantskou vládu. I dnes je hra uváděna v kontextech boje za lidská práva a proti totalitním režimům.