Ve světě kinematografie existuje speciální kategorie filmů. Nejsou to ani oscarové velkofilmy, ani nezávislé artové snímky. Jsou to filmy tak špatné, až jsou geniální. Snímky, jejichž technická neschopnost, herecká prkennost a scénáristická absurdita vytvářejí nezapomenutelný komediální zážitek. Králem této kategorie je bezpochyby The Room od Tommyho Wiseaua, ale hned v těsném závěsu za ním letí, či spíše se neohrabaně vznáší, mistrovské dílo nechtěné komedie: Birdemic: Shock and Terror.
Režisér James Nguyen, softwarový prodejce z vietnamské Silicon Valley, se nikdy netajil svou láskou k Alfredu Hitchcockovi, zejména k jeho klasice Ptáci (1963). Birdemic měl být jeho poctou, moderním romantickým thrillerem s ekologickým poselstvím. Výsledkem je však film, který se stal legendou z úplně jiných důvodů. Je to monument filmařské naivity a technické bezradnosti, který diváky zanechává v šoku a záchvatech smíchu.
Příběh: Romantika a apokalypsa
Film se dá rozdělit na dvě naprosto odlišné poloviny. První hodina je v podstatě neuvěřitelně nudná romantická drama. Sledujeme Roda (Alan Bagh), mladého a úspěšného softwarového prodejce, který právě uzavřel milionový obchod a jezdí ve svém Fordu Mustang (který je, jak několikrát zdůrazní, hybrid šetřící palivo). Rod jednoho dne potká svou bývalou spolužačku Nathalie (Whitney Moore), která se snaží prorazit jako modelka pro Victoria’s Secret.
Následuje série scén, které by se daly popsat jako nejméně vzrušující námluvy v historii filmu. Rod a Nathalie jdou na rande do špatně nasvícených restaurací, vedou toporné dialogy o svých kariérách a tleskají v poloprázdném klubu, kde kapela hraje jednu a tu samou píseň. Děj se nikam neposouvá. Sledujeme Roda, jak řídí. Sledujeme Roda, jak telefonuje. Sledujeme Roda, jak instaluje solární panely (slrpnls), což je pro něj zjevně velká vášeň. Tato první polovina je testem trpělivosti, který diváka dokonale připraví na absolutní chaos, jenž má přijít.
Zhruba v polovině filmu, bez jakéhokoliv varování, začne útok. Z nebe se snášejí digitální orli a supi, kteří z neznámých důvodů plivou kyselinu a při nárazu do země explodují. Rod, Nathalie a dvojice dětí, které náhodou zachrání, musí bojovat o přežití v malém přímořském městečku Half Moon Bay. A čím bojují? Věšáky na šaty. Ano, čtete správně. Naši hrdinové mávají ramínky, aby odrazili útoky smrtících CGI ptáků.
Technická (ne)dokonalost
Právě technické zpracování dělá z Birdemic nezapomenutelný zážitek.
Speciální efekty
Ptáci v tomto filmu jsou legendární. Vypadají jako animované GIFy nebo kliparty z devadesátých let, které někdo neuměle vložil do záběrů. Vznášejí se na místě, mávají křídly v nepřirozeném rytmu a nijak neinteragují s prostředím. Když útočí, prostě se jen nehybně posouvají po obrazovce. Jejich exploze jsou laciné, opakující se efekty ohně a kouře, které vypadají jako stažené z první volně dostupné databáze na internetu. Scény, kde ptáci plivou kyselinu, jsou vrcholem absurdity.
Zvukový design
Zvuk je kapitolou samou pro sebe. Dialogy jsou často přehlušeny šumem větru nebo okolním hlukem, protože štáb zjevně nepoužíval kvalitní mikrofony. Zvukové efekty jsou katastrofální. Ptáci vydávají jeden a ten samý, neustále se opakující zvukový soubor. V některých scénách jsou jejich skřeky nahrazeny zvukem pístového letadla, což jen přidává na surrealistickém dojmu. Hudba je generická a často se vůbec nehodí k dění na obrazovce.
Herectví a dialogy
Herecké výkony jsou prkenné a bez emocí. Herci pronášejí své repliky, jako by je četli poprvé v životě z papíru. Dialogy jsou nepřirozené, plné zbytečné expozice a opakování. Postavy neustále mluví o tom, jak je důležité mít solární panely, nebo si navzájem kladou otázky, na které už znají odpověď. Chemie mezi hlavními protagonisty je nulová, jejich romantické scény působí spíše jako setkání dvou robotů, kteří se snaží napodobit lidské chování.
Ekologické poselství ztracené v překladu
James Nguyen chtěl filmem předat vážné poselství o globálním oteplování a jeho dopadech na přírodu. Ptáci podle něj útočí, protože je lidstvo ničí. Tato myšlenka je ve filmu několikrát zmíněna, například postavou ornitologa, který se zjeví z ničeho nic, aby vysvětlil situaci.
Problém je, že provedení je tak komické, že jakékoliv vážné poselství je okamžitě pohřbeno pod nánosem smíchu. Místo aby film diváka donutil k zamyšlení nad ekologií, donutí ho k zamyšlení nad tím, jak je možné, že něco takového vůbec vzniklo. Birdemic se tak stává spíše varováním před amatérským filmařením než před klimatickou změnou.
Proč se z Birdemic stal kult?
Klíčem k úspěchu Birdemic je jeho naprostá upřímnost. Na rozdíl od filmů jako Sharknado, které jsou záměrně natočeny jako „špatné“ a parodické, James Nguyen se skutečně snažil natočit dobrý film. Věřil ve svůj scénář, ve své herce i ve své poselství. Právě tato bezelstná snaha, která vyústila v totální selhání na všech frontách, činí film tak zábavným a sympatickým.
Je to filmový ekvivalent dopravní nehody, od které nemůžete odtrhnout oči. Každá scéna přináší nový moment nechtěné geniality, ať už je to nekonečná jízda autem, dialog o slevě na akcie, nebo hrdina mávající ramínkem proti digitálnímu orlovi.
Závěrečné zhodnocení
Birdemic: Shock and Terror není dobrý film. Není to ani průměrný film. Je to film, který selhává v každém myslitelném filmovém aspektu. Přesto, nebo možná právě proto, je to zážitek, který si nesmí nechat ujít žádný fanoušek „so-bad-it’s-good“ kinematografie.
Pokud hledáte film, u kterého se budete smát od začátku do konce, u kterého budete nevěřícně kroutit hlavou a který si budete pamatovat ještě dlouho po zhlédnutí, Birdemic je tou správnou volbou. Je to dokonalý film pro sledování s přáteli, kde společné komentování a smích jsou nedílnou součástí zážitku. Je to oslava filmařské vášně, která daleko předčila talent. A v tom je jeho kouzlo.