Karel Poláček – autor a jeho doba
Život a tvorba Karla Poláčka
Karel Poláček (1892–1945) patří mezi nejvýznamnější české spisovatele, humoristy a novináře meziválečného období. Narodil se v Rychnově nad Kněžnou v rodině židovského obchodníka, což hluboce ovlivnilo jeho vnímání maloměstského prostředí, které se stalo ústředním motivem jeho tvorby. Po studiích práv, která nedokončil, se plně věnoval žurnalistice. Proslul především jako sloupkař a soudničkář v Lidových novinách, kde pracoval po boku Karla Čapka a dalších velikánů české kultury.
Jeho literární dílo je rozsáhlé a žánrově pestré. Vedle humoristických románů, jako jsou Muži v ofsajdu nebo Hostinec U kamenného stolu, je autorem monumentální pentalogie (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno), která satiricky a kriticky zobrazuje život na českém maloměstě před první světovou válkou a během ní. Poláčkův styl se vyznačuje brilantní prací s jazykem, psychologickou propracovaností postav a schopností odhalovat lidskou malost a přetvářku.
Vliv doby na Poláčkovo dílo
Román Bylo nás pět vznikal za zcela mimořádných a tragických okolností. Poláček jej psal v roce 1943, v době nacistické okupace, kdy byl kvůli svému židovskému původu perzekvován. Nesměl publikovat, byl vyhozen z redakce a žil v neustálém strachu. Právě v této atmosféře beznaděje se uchýlil do světa svého dětství. Dílo se tak stalo jakýmsi únikem, idealizovanou vzpomínkou na svět, který se řídil jednoduchými a srozumitelnými pravidly – světem bezpečí, přátelství a drobných radostí. Kontrast mezi idylickým obsahem knihy a krutou realitou jejího vzniku dodává románu další, hlubší rozměr. Je to svědectví o nezdolnosti lidského ducha a síle humoru a fantazie tváří v tvář zlu. Kniha vyšla až posmrtně v roce 1946, autor se jejího fenomenálního úspěchu nedožil. Zahynul na pochodu smrti mezi koncentračními tábory v lednu 1945.
Děj a kompozice díla
Stručný přehled děje
Děj románu nemá pevnou, lineární zápletku. Je tvořen řetězcem volně navazujících epizod ze života pětice kamarádů v malém městě, které je inspirováno Poláčkovým rodným Rychnovem. Vypravěčem je malý Petr Bajza, syn majitele koloniálu, který čtenáře provází svými každodenními dobrodružstvími.
Sledujeme klukovské hry, lumpárny a plány. Parta se snaží vydělat peníze vybíráním starého papíru, organizuje cirkusové představení pro dospělé, chodí se koupat k rybníku, kde svádí boje s nepřátelskou partou „Habrováků“, nebo podniká výpravu do „prahorního lesa“. Důležitou součástí vyprávění jsou i Petrovy postřehy o světě dospělých, zejména o jeho rodině – starostlivé mamince, šetrném tatínkovi a služce Kristýně, přezdívané Rampepurda.
Zlom v realistickém vyprávění nastává v závěru knihy, kdy Petr onemocní spálou. V horečnatých snech prožívá fantastické dobrodružství v Indii, kde se svými kamarády zachrání dceru mahárádži a je za to bohatě odměněn. Tento snový únik do exotického světa je symbolickým vyvrcholením dětské fantazie a touhy po hrdinských činech. Po uzdravení se Petr vrací zpět do reality maloměstského života.
Kompoziční principy a struktura
Román je komponován jako ich-forma (vyprávění v 1. osobě) z pohledu dítěte. Tato perspektiva je klíčová pro celkové vyznění díla. Struktura je epizodická a chronologická, sleduje běh jednoho roku, od jara do zimy. Jednotlivé kapitoly fungují jako samostatné příběhy či mikropovídky, které jsou volně spojeny postavami a prostředím.
Tento způsob kompozice věrně napodobuje fungování dětské paměti, která si nevybavuje souvislý příběh, ale spíše sérii výrazných zážitků a dojmů. Jediným prvkem, který narušuje realistický rámec, je již zmíněná snová pasáž o Indii. Ta tvoří jakýsi „román v románu“ a představuje vrcholné dílo chlapecké představivosti, neomezené logikou dospělého světa.
Postavy a jejich charakteristika
Síla románu spočívá především v dokonale vykreslených postavách, a to jak dětských, tak dospělých.
Petr Bajza a jeho kamarádi
Partu tvoří pětice kluků s odlišnými charaktery, které se vzájemně doplňují.
- Petr Bajza: Vypravěč a ústřední postava. Je to syn obchodníka, což mu dává jisté postavení. Snaží se být „správným klukem“ a zároveň se chce zalíbit dospělým. Jeho nejvýraznějším rysem je snaha používat spisovný a knižní jazyk, který odposlouchal ve škole a v knihách. Tím se snaží působit dospěle a inteligentně, což v kontrastu s jeho dětským myšlením a jednáním vytváří základní komický prvek celého vyprávění.
- Antonín Bejval: Syn majitele povoznictví. Je to chvástoun a silák, jehož oblíbeným citoslovcem je „Hrome!“. Rád se předvádí, ale v jádru je to dobrý kamarád. Reprezentuje pragmatický a poněkud hrubší element party.
- Čeněk Jirsák: Je z nábožensky založené rodiny, neustále se modlí a odkazuje na Boha. Ostatní ho často peskují za jeho „pobožnost“. Je to takový mravokárce party, který se snaží ostatní usměrňovat, i když většinou neúspěšně.
- Éda Kemlink: Syn mistra krejčího. Je považován za nejchytřejšího a nejvzdělanějšího člena party. Často přichází s různými vynálezy a nápady, které jsou však většinou nepraktické. Je to intelektuál a teoretik skupiny.
- Josef Zilvar: Pochází z chudých poměrů, žije v obecním chudobinci. Je to nejstarší, nejzkušenější a nejotrlejší kluk z party. Často používá drsnější výrazy a má cynický pohled na svět. Jeho postava vnáší do idylického světa dětství sociální rozměr a připomíná, že ne všichni žijí v blahobytu jako Bajzovi.
Dospělí a jejich role
Svět dospělých je v románu zobrazen z dětské perspektivy – je často nepochopitelný, plný podivných pravidel a starostí o peníze a společenské postavení.
- Otec Bajza (pan Bajza): Majitel koloniálu. Je přísný, šetrný až lakomý a často na Petra hubuje. Jeho věčné napomínání („Aby tě houser nekop!“) a stesky nad Petrovými lumpárnami jsou zdrojem mnoha komických situací. Pod drsnou slupkou se však skrývá starostlivý otec.
- Maminka Bajzová: Je ztělesněním lásky, péče a bezpečí. Neustále se o Petra bojí, omlouvá ho u tatínka a je jeho citovou oporou.
- Služka Kristýna (Rampepurda): Mladá služebná, která má s Petrem neustálé šarvátky. Jejich vzájemné popichování a hádky jsou plné lidového humoru.
- Pan Fajst: Pokrytecký a moralizující soused, který si na Petra neustále stěžuje. Je typickým představitelem maloměšťácké úzkoprsosti a Poláček si z něj s chutí utahuje.
Tematické okruhy a motivy
Dětství a jeho idealizace
Hlavním tématem je oslava dětství. Poláček nevytváří realistický obraz, ale spíše idealizovanou vzpomínku. Svět Bylo nás pět je světem bezpečí, kde největšími problémy jsou rozbité koleno, hádka s kamarádem nebo poznámka ve škole. Je to svět, kde fantazie vítězí nad realitou a kde každé dobrodružství dobře dopadne.
Kontrast světa dětí a dospělých
Román je postaven na neustálém střetu dvou světů. Svět dětí je plný her, fantazie, přímého jednání a jednoduché logiky. Svět dospělých je naopak svázán společenskými konvencemi, starostí o peníze, přetvářkou a pokrytectvím. Tento kontrast je hlavním zdrojem humoru, protože Petr se snaží svět dospělých napodobovat, ale nerozumí mu, a tím odhaluje jeho absurditu.
Humor a satira
Humor v knize je především jazykový a situační. Vzniká z komických situací (cirkus, koupání), z charakterů postav (tatínkova šetrnost, Jirsákova pobožnost) a především z jazyka vypravěče. Satira je zde velmi jemná a laskavá. Míří na typické maloměšťácké vlastnosti – snobství (snaha být „lepšími lidmi“), pokrytectví (pan Fajst), lakotu a omezenost. Poláček se však svým postavám nevysmívá z pozice nadřazenosti, ale zobrazuje je s chápavým úsměvem.
Motiv maloměsta a jeho specifika
Maloměsto je zde vykresleno jako uzavřený mikrokosmos, kde se všichni znají, všechno se ví a život plyne v pravidelném rytmu. Má svou vlastní hierarchii, své „lepší rodiny“ (Vařekovi) i své chudáky (Zilvar). Je to prostředí, které poskytuje pocit sounáležitosti a bezpečí, ale zároveň může být svazující a omezující.
Jazyk a styl
Specifika Poláčkova vyprávění
Jazyková stránka je naprosto klíčová a geniální. Celý vtip románu spočívá v kontrastu mezi formou a obsahem sdělení. Vypravěč Petr Bajza se snaží psát jako dospělý spisovatel. Používá složité větné konstrukce, knižní výrazy a spisovnou češtinu, kterou se učí ve škole. Obsahem jeho vyprávění jsou však ryze klukovské zážitky, myšlenky a postřehy.
Příklad: Místo aby řekl „Dostal jsem pětku,“ napíše: „Pročež jsem obdržel známku v chování nedostatečnou.“ Tato stylistická stylizace do „vznešeného slohu“ v kombinaci s dětským pohledem na svět vytváří jedinečný a neopakovatelný humor.
Použití hovorového jazyka a dialektu
Poláček mistrně mísí různé vrstvy jazyka. Vedle Petrovy knižní stylizace slyšíme hovorovou češtinu dospělých, klukovský slang a také prvky východočeského nářečí (např. v mluvě služky Kristýny). Tato jazyková pestrost dodává vyprávění na autentičnosti a životnosti.
Adaptace díla
Nejznámější a nejúspěšnější adaptací románu je bezpochyby šestidílný televizní seriál z roku 1994 v režii Karla Smyczka. Seriál se velmi věrně drží knižní předlohy, skvěle vystihl její atmosféru a humor a díky vynikajícím hereckým výkonům (dětských i dospělých představitelů) se stal televizní klasikou. Pro mnoho lidí je dnes vizuální podoba seriálu neoddělitelně spjata s představou Poláčkova světa.