Tuto větu slyšel snad každý cizinec, který se v Česku pokusil objednat si pivo nebo se zeptat na cestu. Češi jsou na složitost svého jazyka patřičně hrdí a rádi ji zmiňují jako důkaz jeho jedinečnosti. Ale je toto tvrzení, které se traduje z generace na generaci, skutečně pravdivé? Nebo jde spíše o sympatický národní mýtus, kterým si dodáváme na důležitosti? Podívejme se na argumenty pro a proti.
Argumenty pro: Proč je čeština pro cizince noční můrou?
Když se podíváme na strukturu češtiny z pohledu člověka, jehož mateřským jazykem je například angličtina, němčina nebo španělština, narazíme na několik zásadních překážek.
1. Skloňování a sedm pádů
Toto je pravděpodobně největší strašák. Zatímco angličtina si vystačí s minimálními změnami slov, čeština ohýbá podstatná jména, přídavná jména, zájmena i číslovky podle sedmi pádů v jednotném i množném čísle. Pro cizince to znamená naučit se desítky různých koncovek pro jediné slovo v závislosti na jeho rodu, vzoru a funkci ve větě. Věta „vidím mladého muže“ se zcela liší od „mluvím s mladým mužem“ nebo „jdu bez mladého muže“.
2. Slovesný vid a časování
Česká slovesa mají nejen složité časování podle osoby a čísla, ale také rozlišují dokonavý a nedokonavý vid. Koncept, že slovesa jako „kupovat“ a „koupit“ nejsou jen varianty, ale dva odlišné systémy s vlastním časováním, je pro mnoho studentů matoucí. Správné použití vidu vyžaduje pochopení kontextu a záměru mluvčího, což je mnohem složitější než pouhé naučení se časů.
3. Zrádná výslovnost
Ikonické písmeno „ř“ je proslulé po celém světě. Zvládnout jeho správnou výslovnost je pro většinu cizinců téměř nemožné. K tomu se přidávají další specifické hlásky jako „ch“ nebo „ň“. A aby toho nebylo málo, čeština miluje shluky souhlásek, které lámou jazyk i rodilým mluvčím v dětství. Slova jako „čtvrtek“, „vzkaz“ nebo legendární jazykolam „strč prst skrz krk“ jsou toho jasným důkazem.
4. Volný, ale ne libovolný slovosled
Na první pohled se může zdát, že volný slovosled je výhodou. Větu „Petr dal včera Aničce knihu“ můžete říct několika způsoby a gramaticky bude stále správně. Tato volnost má ale svá pravidla. Pořadí slov určuje důraz a kontext (tzv. aktuální členění větné). Nesprávným slovosledem sice neuděláte gramatickou chybu, ale budete znít nepřirozeně a vaše sdělení může být pochopeno jinak, než jste zamýšleli.
5. Gramatické rody
Tři gramatické rody (mužský, ženský, střední) jsou pro studenty z jazyků, které rody nemají (angličtina) nebo mají jen dva (francouzština), velkou výzvou. Logika zde často chybí. Proč je „hrad“ mužského rodu, „zeď“ ženského a „město“ středního? Nezbývá než se vše naučit nazpaměť.
Argumenty proti: V čem je čeština naopak jednoduchá?
Přes všechny zmíněné obtíže má čeština i několik vlastností, které její studium usnadňují.
1. Obtížnost je relativní
Nejdůležitější argument je, že žádný jazyk není objektivně „nejtěžší“. Vše záleží na tom, jaký je váš mateřský jazyk. Pro Slováka je čeština velmi snadná. Pro Poláka nebo Rusa bude také mnohem jednodušší než pro Angličana. Slovanské jazyky sdílejí podobnou gramatiku, slovní zásobu i systém pádů.
2. Fonetický pravopis
Zásada „piš, jak slyšíš“ je obrovskou výhodou. Jakmile se naučíte výslovnost jednotlivých písmen, dokážete přečíst (a většinou i napsat) jakékoliv slovo. V porovnání s chaotickým pravopisem angličtiny nebo francouzštiny, kde stejná skupina písmen může mít několik různých výslovností, je čeština přehledná a konzistentní.
3. Žádné členy
Studenti češtiny se nemusí trápit s určitými a neurčitými členy (jako „a/an/the“ v angličtině nebo „der/die/das“ v němčině). To je jedna velká oblast gramatiky, kterou mohou zcela ignorovat.
4. Jednoduchý systém časů
Oproti románským nebo germánským jazykům má čeština relativně jednoduchý systém časů. V zásadě používáme jen minulý, přítomný a budoucí čas. Složité časy jako předpřítomný, předminulý nebo různé průběhové formy v češtině prakticky neexistují. Složitost je, jak bylo zmíněno, přenesena na slovesný vid.
Verdikt: Mýtus, nebo pravda?
Tak jak to tedy je? Pravda leží někde uprostřed, ale kloní se spíše k tomu, že pro většinu světa je čeština skutečně velmi obtížný jazyk.
Americký Foreign Service Institute (FSI), který školí diplomaty, řadí jazyky do kategorií podle toho, jak dlouho trvá anglicky mluvícímu studentovi dosáhnout plynulosti. Čeština se nachází v Kategorii IV spolu s jazyky jako finština, maďarština nebo vietnamština. To znamená, že je považována za „jazyk s významnými lingvistickými a/nebo kulturními rozdíly oproti angličtině“. Nejtěžší Kategorie V je vyhrazena pro arabštinu, kantonštinu, mandarínštinu, japonštinu a korejštinu.
Tvrzení, že je čeština jeden z nejtěžších jazyků světa, je tedy do značné míry pravdivé, pokud se na to díváme z perspektivy mluvčího angličtiny nebo jiného neslovanského jazyka. Není to však absolutní pravda pro každého.
Můžeme tedy říci, že hrdost Čechů na složitost jejich jazyka je oprávněná. Je to komplexní a bohatý systém, jehož zvládnutí vyžaduje značné úsilí. Zároveň je to ale i trochu národní mýtus, protože existují jazyky, které jsou pro stejného studenta ještě náročnější. Ať tak či onak, každý cizinec, který se do studia češtiny pustí a vytrvá, si zaslouží náš obdiv a respekt.