Leto 2023 se do filmové historie zapsalo fenoménem „Barbenheimer“. Dva naprosto odlišné filmy, růžová komedie a tříhodinové životopisné drama, ovládly kina a staly se kulturní událostí. Zatímco Barbie bavila svou satirou a vizuální hravostí, Oppenheimer Christophera Nolana sliboval intelektuální a emocionální ponor do mysli muže, který stvořil zbraň schopnou zničit svět. Otázka, která visela ve vzduchu od prvních trailerů, je jednoduchá: Je Oppenheimer skutečně mistrovským dílem, jakým se zdá být, nebo jen další velkolepý, ale v jádru prázdný projekt, poháněný masivním marketingem? Po zhlédnutí je odpověď mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát. Ale jedno je jisté, Nolan opět natočil film, o kterém se bude mluvit ještě dlouho.
Nolanův rukopis v plné síle
Kdo zná filmy Christophera Nolana, ví, co očekávat: nelineární vyprávění, posedlost časem, ohromující praktické efekty, dunivou hudbu a technickou preciznost, která bere dech. Oppenheimer obsahuje všechny tyto prvky, ale používá je s dosud nevídanou zralostí.
Film se odvíjí ve dvou hlavních časových rovinách, které Nolan symbolicky odlišil barvou. První, barevná linie nazvaná „Štěpení“ (Fission), sleduje subjektivní pohled J. Roberta Oppenheimera (Cillian Murphy) od jeho studií až po nechvalně proslulé bezpečnostní slyšení v roce 1954. Druhá, černobílá linie „Fúze“ (Fusion), se zaměřuje na slyšení Lewise Strausse (Robert Downey Jr.) před senátním výborem v roce 1959 a nabízí objektivnější, politicky motivovaný pohled na události.
Tento přístup není samoúčelný. Neustálé přeskakování mezi rovinami buduje nesmírné napětí. Divák skládá dohromady mozaiku Oppenheimerova života, jeho triumfů i selhání, a postupně odhaluje politické intriky, které vedly k jeho pádu. Není to jen životopis, je to thriller, soudní drama a psychologická studie v jednom.
Technická stránka je, jak je u Nolana zvykem, naprosto bezchybná. Kamera Hoyte van Hoytemy, snímající na velkoformátový film IMAX, dodává obrazu neuvěřitelnou hloubku a detail. Scény v poušti Los Alamos jsou hmatatelné, interiéry plné cigaretového kouře klaustrofobické. A pak je tu samozřejmě test Trinity. Nolanova posedlost praktickými efekty zde dosáhla vrcholu. Místo digitálního triku vytvořil skutečnou, kontrolovanou explozi, a výsledek je jedním z nejintenzivnějších momentů v historii kinematografie. Ticho před výbuchem, následované oslepujícím světlem a opožděnou zvukovou vlnou, je zážitek, který se vryje pod kůži.
K tomu všemu přispívá geniální hudba Ludwiga Göranssona. Jeho soundtrack není jen doprovod, je to další postava. Neustále pulzující housle a gradující rytmy zrcadlí Oppenheimerovu horečnatou mysl a neúprosný běh času směřující k nevyhnutelné katastrofě.
Portrét muže, který změnil svět
Technická brilantnost by byla k ničemu bez silného lidského příběhu. A tady Oppenheimer skutečně exceluje. Film není oslavou „otce atomové bomby“, ale komplexním portrétem rozervaného génia.
Cillian Murphy v hlavní roli podává životní výkon. Po letech vedlejších rolí v Nolanových filmech konečně dostal prostor, který si zaslouží, a využil ho na maximum. Jeho Oppenheimer je charismatický, arogantní, naivní i nesmírně křehký. Murphy dokáže pouhým pohledem svých pronikavých modrých očí vyjádřit tíhu celého světa, kterou na sebe Oppenheimer uvalil. Scény, kde ho pronásledují vize apokalypsy, jsou mrazivé právě díky jeho niternému herectví.
Oporou mu je neuvěřitelně hvězdné obsazení. Robert Downey Jr. jako Lewis Strauss je k nepoznání a jeho výkon je strhující. Ztvárnil muže plného zášti a politických ambicí, který se stává Oppenheimerovým hlavním protivníkem. Emily Blunt jako jeho manželka Kitty je silná, inteligentní, ale také zlomená žena bojující s alkoholismem a rolí matky. Její výstup během slyšení patří k vrcholům filmu. A pak jsou tu desítky dalších známých tváří (Matt Damon, Florence Pugh, Rami Malek, Gary Oldman), které i na malém prostoru zanechávají výraznou stopu.
Jádrem filmu jsou morální dilemata. Oppenheimer se neptá, jestli bylo svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki správné. Místo toho zkoumá psychologii vědců, kteří v teoretické rovině stvořili monstrum, a teprve poté si plně uvědomili jeho hrůzné důsledky. Slavná věta „Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů,“ zde nezní jako prázdné klišé, ale jako mrazivé přiznání muže, který navždy změnil běh dějin.
Kde to možná trochu skřípe
Byl by Oppenheimer dokonalý film? Pravděpodobně ne. Jeho největší síla je zároveň i jeho potenciální slabinou. Film je extrémně hustý. Dialogy jsou rychlé, plné vědeckých termínů a jmen historických postav. Nolan po divákovi vyžaduje stoprocentní pozornost. Kdo se na chvíli ztratí, může mít problém se znovu chytit. Tříhodinová stopáž plná mluvících hlav v uzavřených místnostech může být pro někoho vyčerpávající.
Nolan je často kritizován za určitou chladnost a intelektuální odstup. I zde se občas zdá, že ho více zajímá proces, politika a věda než hluboké emoce postav. Ženské postavy, ač skvěle zahrané Florence Pugh a Emily Blunt, slouží primárně jako katalyzátory pro Oppenheimerův vývoj a jejich vlastní příběhy zůstávají v pozadí. Toto není popcornový film. Je to náročné, konverzační drama pro dospělého diváka, který je ochoten přemýšlet. Kdo čeká akční podívanou o výrobě bomby, bude zklamán.
Závěrečné zhodnocení
Je tedy Oppenheimer skutečný triumf, nebo jen velký humbuk? Odpověď je jednoznačná: je to skutečný triumf.
Ano, film je náročný a není bez chyb. Jeho tempo a hustota informací mohou některé diváky odradit. Přesto se jedná o monumentální dílo, které dokazuje, že i v době komiksových blockbusterů lze natočit inteligentní, dospělý a komerčně úspěšný film. Nolan je na vrcholu svých sil, kombinuje velkolepou podívanou s intimním portrétem a klade nepříjemné otázky o zodpovědnosti, moci a lidské schopnosti sebezničení.
Je to film, který ve vás zůstane ještě dlouho po odchodu z kina. Nutí vás přemýšlet a diskutovat. A to je v dnešní době možná ta největší pochvala. Není to jen film o historii, je to mrazivě aktuální varování.
Hodnocení: 95 %
Proč? Oppenheimer je vrcholné filmařské řemeslo, které posouvá hranice životopisného žánru. Technická stránka je bezchybná, herecké výkony (zejména Cilliana Murphyho a Roberta Downeyho Jr.) jsou fenomenální a morální přesah díla je drtivý. Těch pět procent dolů je za jeho obrovskou hustotu, která ho činí na první zhlédnutí místy až zahlcujícím, a za mírně upozaděné ženské postavy. Jsou to však jen drobné vady na kráse jinak mistrovského a nesmírně důležitého filmu.