Autorství a doba vzniku
Otázka autorství a hypotézy
Autor kroniky je anonymní. Jméno Dalimil Meziříčský, pod kterým je dílo všeobecně známé, mu bylo mylně připsáno až v 16. století kronikářem Václavem Hájkem z Libočan. Tento omyl se však natolik vžil, že se jméno „Dalimil“ používá dodnes jako konvenční označení.
Z textu samotného můžeme o autorovi vyvodit několik klíčových informací:
- Původ: Byl to s největší pravděpodobností příslušník nižší šlechty (zeman). Znal dokonale šlechtické zvyklosti, heraldiku a projevoval hluboký zájem o majetkové a politické zájmy tohoto stavu.
- Vzdělání: Autor byl bezpochyby vzdělaný člověk. Znal latinsky psanou Kosmovu kroniku, kterou používal jako hlavní pramen, a pravděpodobně i další cizojazyčné kroniky (např. německé). Jeho rozhodnutí psát česky však bylo programové.
- Postoje: Byl to zapálený vlastenec s vyhraněným, až xenofobním postojem vůči cizincům, především Němcům. Jeho cílem bylo varovat českou šlechtu před cizími vlivy a posílit její národní uvědomění.
- Lokalizace: Na základě jazykových a obsahových indicií se badatelé domnívají, že mohl pocházet ze severovýchodních Čech (Boleslavsko nebo Litoměřicko).
V průběhu let se objevilo několik hypotéz o jeho skutečné identitě (např. Jindřich z Varnsdorfu, Petr z Žitavy), žádná z nich však nebyla spolehlivě prokázána. Autor tak pro nás zůstává neznámým, ale jeho názory a záměry jsou z díla zcela zřejmé.
Historický a společenský kontext 14. století
Kronika vznikala přibližně mezi lety 1308 a 1314, tedy v jedné z nejbouřlivějších epoch českých dějin. Tento kontext je pro pochopení díla naprosto klíčový:
- Vymření Přemyslovců: V roce 1306 byl v Olomouci zavražděn poslední Přemyslovec na českém trůně, Václav III. Tím skončila více než čtyřsetletá vláda domácí dynastie.
- Období nestability: Následovalo období bojů o trůn, kdy se o českou korunu ucházeli různí kandidáti (Jindřich Korutanský, Rudolf Habsburský). Země byla sužována vnitřními rozbroji a vnějšími zásahy.
- Nástup Lucemburků: V roce 1310 na český trůn usedl Jan Lucemburský, čtrnáctiletý syn římského císaře. S jeho příchodem přišla do země i silná vlna cizí šlechty a německého vlivu, což vyvolávalo odpor u domácí aristokracie.
Právě v této atmosféře ohrožení národní identity a politické suverenity píše „Dalimil“ svou kroniku. Jeho dílo je přímou reakcí na rostoucí moc cizinců a na chování části české šlechty, která podle něj zapomínala na své kořeny a povinnosti vůči vlasti.
Obsah a struktura kroniky
Chronologické uspořádání a rozsah
Kronika je koncipována jako chronologický přehled českých dějin. Skládá se ze 106 kapitol (v nejznámějších verzích) a dějově pokrývá období od mytických počátků až po současnost autora.
- Začátek: Vyprávění začíná stavbou babylonské věže, rozchodem národů a příchodem praotce Čecha na horu Říp.
- Konec: Kronika končí rokem 1314, tedy krátce po nástupu Jana Lucemburského na trůn. Závěrečné kapitoly jsou již popisem autorovy současnosti.
Autor čerpal z mnoha pramenů, především z latinské Kosmovy kroniky, ale také z ústní tradice, legend a zřejmě i z německých kronik. Důležité je, že historická fakta si často upravoval tak, aby podpořil svůj vlastenecký a didaktický záměr.
Klíčové události a postavy
„Dalimil“ se nezaměřuje na suchý výčet dat, ale na poutavé příběhy, které mají čtenáře (či spíše posluchače) poučit a inspirovat. Mezi nejznámější pasáže patří:
- Libuše a Přemysl Oráč: Příběh o moudré kněžně a povolání Přemysla z Oráčova pole na knížecí stolec. Autor zde zdůrazňuje ideál českého panovníka vzešlého z lidu, který je spjat s půdou a národem.
- Oldřich a Božena: Kněz Oldřich si místo německé šlechtičny vybere za ženu prostou českou dívku Boženu. Tento příběh slouží jako exemplární příklad správné volby – upřednostnění českého původu před cizím bohatstvím a postavením.
- Břetislav a Jitka: Únos Jitky z kláštera je líčen jako hrdinský čin, který zajistil pokračování přemyslovského rodu.
- Dívčí válka: Legendární pověst o vzpouře žen pod vedením Vlasty po smrti kněžny Libuše.
Tyto a další příběhy nejsou jen historickými záznamy, ale morálními apely, které ilustrují hlavní myšlenky kroniky.
Národní a vlastenecký tón vyprávění
Celá kronika je prodchnuta silným vlasteneckým cítěním. Autor soustavně straní českému národu a české šlechtě. Jeho postoj je jasně protiněmecký.
- Chvála a kritika panovníků: Panovníci jsou hodnoceni podle toho, jak hájili zájmy českého království. Ti, kteří upřednostňovali Čechy a český jazyk (jako Přemysl Otakar I.), jsou chváleni. Naopak ti, kteří se obklopovali cizinci a přijímali cizí mravy (jako Václav I.), jsou kritizováni.
- Varování před cizinci: Němci jsou líčeni jako chamtiví, proradní a nebezpeční pro českou svébytnost. Autor varuje před sňatky s cizinkami a předáváním majetku do cizích rukou.
- Apel na šlechtu: Kronika je primárně určena české šlechtě, kterou autor vyzývá k jednotě, statečnosti a obraně vlasti.
Jazyk a stylistika
Stará čeština a její rysy v kronice
Kronika je psána starou češtinou počátku 14. století. Jazyk je poměrně jednoduchý, živý a srozumitelný, což odpovídá záměru oslovit širší šlechtické publikum, které nemuselo ovládat latinu. Mezi typické rysy patří:
- Používání dnes již zaniklých slovesných časů (aorist, imperfektum).
- Jednoduchá větná stavba, často parataktická (souřadné spojování vět).
- Bohatá slovní zásoba, včetně lidových výrazů, přísloví a pořekadel.
Básnické prostředky a rétorika
Dílo je psáno ve verších, což usnadňovalo jeho zapamatování a ústní přednes.
- Verš: Použitý verš je tzv. bezrozměrný verš – má kolísavý počet slabik, ale je spojen sdruženým rýmem (AABB). Tento jednoduchý veršový útvar je typický pro epickou, vyprávěcí poezii.
- Stylistické prostředky: Autor hojně využívá přímou řeč, dialogy, řečnické otázky a zvolání, čímž vtahuje čtenáře do děje. Častá jsou také přirovnání a personifikace. Styl je spíše věcný a epický než lyrický.
Žánrové zařazení a specifika
Žánrově se jedná o veršovanou historickou kroniku. Svým obsahem navazuje na Kosmovu kroniku, ale zásadně se od ní liší v několika bodech:
- Jazyk: Je psána česky, nikoli latinsky.
- Autor: Autorem je šlechtic, nikoli kněz.
- Záměr: Není jen historickým záznamem, ale především politickým a agitačním spisem.
Dalimilova kronika tak stojí na pomezí historiografie, politické literatury a epické poezie.
Hlavní témata a motivy
Vlastenectví a národní identita
Toto je ústřední téma celého díla. Autor definuje českou identitu skrze jazyk, původ a oddanost zemi. Vlastenectví pro něj znamená aktivní obranu českých zájmů proti cizím vlivům. Klíčovým symbolem je český jazyk, jehož ochrana je povinností každého pravého Čecha.
Morální a didaktický rozměr
Kronika má silný didaktický (poučný) charakter. Historické události slouží jako příklady správného a špatného jednání. Autor předkládá šlechtě jasný morální kodex: statečnost, věrnost panovníkovi (pokud je to dobrý Čech) a především věrnost vlasti. Z díla pochází slavná (i když ne doslovně citovaná) myšlenka, že pro českou zemi je lepší domácí sedlák než cizí král.
Kritika šlechty a cizinců
Autor nešetří kritikou. Ostře se vymezuje vůči cizincům, zejména Němcům, které považuje za hlavní hrozbu. Stejně tak ale kritizuje i tu část české šlechty, která se přiklání k cizím mravům, učí se německy a zapomíná na své kořeny. Jeho kritika je tedy namířena jak ven, tak do vlastních řad.
Historický a kulturní význam
Pramen pro poznání středověku
Ačkoliv Dalimilova kronika není vždy historicky přesná, je neocenitelným pramenem pro poznání myšlení, ideologie a mentality české šlechty na počátku 14. století. Ukazuje nám, jak tato společenská vrstva vnímala svou minulost, jaké hodnoty vyznávala a čeho se obávala. Je to okno do duše středověkého českého patriota.
Vliv na pozdější literaturu a národní obrození
Kronika byla ve své době nesmírně populární, o čemž svědčí velké množství dochovaných rukopisů a překladů (do němčiny a latiny). Její skutečná renesance však přišla v 19. století během národního obrození. Obrozenci v ní spatřovali ryzí a nefalšovaný projev českého ducha a vlastenectví. Stala se pro ně důkazem starobylosti a vyspělosti české kultury a jazyka. Inspirovala řadu umělců, spisovatelů i politiků a stala se jedním z ideových pilířů moderního českého národa.
Recepce díla v průběhu staletí
Od středověké popularity přes obrozeneckou idealizaci se pohled na kroniku v moderní době stal kritičtějším. Dnes si plně uvědomujeme její historické nepřesnosti a problematický, silně xenofobní podtón. Přesto jí nelze upřít její obrovský kulturní a historický význam jako díla, které zásadním způsobem formovalo české národní povědomí.