Psaní o emocích je jako chůze po laně. Na jedné straně je upřímnost, která čtenáře zasáhne, na druhé straně propast patosu a klišé. Jak tedy vyjádřit hluboké city, aniž by text působil lacině nebo přehnaně?
Problém patosu často vzniká, když se snažíme emoci čtenáři vnutit. Používáme velká slova („nekonečný žal“, „srdcervoucí bolest“), nadbytečné vykřičníky a přehnaná přirovnání. Výsledek je ale paradoxně neosobní a nevěrohodný. Místo soucitu vyvoláme spíše pocit trapnosti.
Ukazujte, nepopisujte
Zlaté pravidlo zní: neříkejte čtenáři, co postava cítí, ale ukažte mu to skrze její činy a vnímání.
- Místo: „Byl zoufalý.“
- Zkuste: „Už hodinu přecházel po místnosti a prsty si zajížděl do vlasů.“