Lingvistika jako věda o jazyce zkoumá jeho strukturu, vývoj a fungování ve společnosti. Aby bylo možné tento složitý fenomén uchopit, dělí se na několik klíčových oblastí, které se zaměřují na různé jazykové roviny:
- Fonetika a fonologie: Zkoumají zvukovou rovinu jazyka.
- Morfologie: Zabývá se strukturou slov a jejich nejmenšími významovými částmi (morfémy).
- Syntax: Analyzuje pravidla, podle kterých se slova spojují do vět.
- Sémantika: Studuje význam slov a vět.
- Pragmatika: Zkoumá, jak je jazyk používán v konkrétních komunikačních situacích.
Fonetika a fonologie stojí na samém počátku tohoto řetězce. Bez porozumění tomu, jak zvuky tvoříme, vnímáme a jak v daném jazyce fungují, bychom nemohli analyzovat slova, věty ani jejich významy.
Fonetika: Předmět a metody zkoumání
Fonetika je věda, která zkoumá materiální, fyzickou podstatu zvuků lidské řeči, takzvaných hlásek. Nezajímá ji, jakou funkci má daný zvuk v konkrétním jazyce, ale jak je reálně vytvořen, jaké má fyzikální vlastnosti a jak ho vnímáme. Je to disciplína s přesahem do přírodních věd, jako je anatomie, fyziologie a fyzika.
Fonetiku můžeme rozdělit na tři hlavní oblasti:
- Artikulační fonetika: Zkoumá, jakým způsobem jsou hlásky tvořeny pomocí mluvidel (plíce, hrtan, hlasivky, jazyk, rty, zuby, patro). Popisuje přesnou polohu a pohyb těchto orgánů při produkci konkrétního zvuku. Například popisuje hlásku [p] jako neznělou bilabiální (obouretnou) plozivu, což znamená, že je tvořena krátkým přerušením a následným uvolněním proudu vzduchu pomocí sevřených rtů bez vibrace hlasivek.
- Akustická fonetika: Zabývá se fyzikálními vlastnostmi zvukového signálu, který se šíří vzduchem od mluvčího k posluchači. Pomocí přístrojů, jako je spektrograf, analyzuje frekvenci, intenzitu a trvání zvukových vln. Díky akustické fonetice můžeme objektivně měřit a vizualizovat rozdíly mezi hláskami, například mezi samohláskami [a] a [i].
- Percepční (auditivní) fonetika: Studuje proces vnímání zvuků řeči. Zkoumá, jak ucho a mozek posluchače zpracovávají příchozí zvukový signál a interpretují ho jako konkrétní hlásky.
Předmětem zkoumání fonetiky je tedy konkrétní řečový akt, parole. Jejím cílem je popsat veškeré zvuky, které je člověk schopen vytvořit a použít v řeči, bez ohledu na jazyk.
Fonologie: Předmět a metody zkoumání
Na rozdíl od fonetiky se fonologie nezabývá fyzickou podstatou zvuků, ale jejich funkcí v systému konkrétního jazyka. Zkoumá, jak jsou zvuky v daném jazyce organizovány, jaké vztahy mezi nimi panují a jak slouží k rozlišování významu. Fonologie je abstraktnější a systémovější disciplína.
Základní jednotkou fonologie je foném. Foném není konkrétní zvuk, ale abstraktní myšlenková jednotka, která v mysli mluvčího reprezentuje celou skupinu podobných zvuků (hlásek). Klíčovou vlastností fonému je jeho distinktivní (rozlišovací) funkce. To znamená, že záměnou jednoho fonému za jiný se změní význam slova.
Například v češtině jsou /p/ a /b/ dva různé fonémy, protože rozlišují význam slov jako pít a bít. Tato dvojice slov se nazývá minimální pár. Právě vyhledávání minimálních párů je jednou z hlavních metod, jak fonologové identifikují fonémy daného jazyka.
Fonologie se dále zabývá:
- Distinktivními rysy: Vlastnostmi, které od sebe fonémy odlišují (např. znělost, místo artikulace).
- Alofony: Konkrétními variantami výslovnosti jednoho fonému v různých pozicích ve slově. Například český foném /n/ se vyslovuje jinak ve slově rána (kde je zubodásňové [n]) a jinak ve slově banka (kde je zadopatrové [ŋ]). Tyto dvě hlásky, [n] a [ŋ], jsou alofony jednoho fonému /n/, protože jejich záměna by nezměnila význam slova.
- Fonologickými pravidly: Pravidly, která řídí kombinaci fonémů a jejich výslovnost v různých kontextech, například pravidlem o asimilaci znělosti na konci slov (slovo led se vyslovuje jako [lɛt]).
Předmětem zkoumání fonologie je abstraktní jazykový systém, langue. Jejím cílem je popsat zvukový inventář a pravidla fungování jednoho konkrétního jazyka.
Základní terminologie fonetiky
- Hláska: Nejmenší konkrétní zvuková jednotka řeči. V textu se zapisuje do hranatých závorek, např. [p], [a], [ŋ].
- Mluvidla: Orgány, které se podílejí na tvorbě řeči (plíce, hrtan, jazyk, rty atd.).
- Artikulace: Proces tvorby hlásek pomocí mluvidel.
- Místo artikulace: Místo v ústní dutině, kde dochází k modifikaci vzdušného proudu (např. rty, zuby, tvrdé patro).
- Způsob artikulace: Způsob, jakým je vzdušný proud modifikován (např. úplným přerušením u ploziv, zúžením u frikativ).
- Vokál (samohláska): Hláska tvořená volným průchodem vzduchu ústní dutinou.
- Konsonant (souhláska): Hláska tvořená přerušením nebo zúžením vzdušného proudu v ústní dutině.
- Znělost: Vlastnost hlásky daná vibrací (znělé) nebo absencí vibrace (neznělé) hlasivek.
Základní terminologie fonologie
- Foném: Nejmenší abstraktní zvuková jednotka s významotvornou funkcí. V textu se zapisuje do lomítek, např. /p/, /a/, /n/.
- Alofon: Konkrétní realizační varianta fonému, jejíž výskyt je podmíněn pozicí ve slově.
- Minimální pár: Dvojice slov, která se liší pouze v jednom fonému a mají odlišný význam (např. hrad / had).
- Distinktivní rys: Fonologická vlastnost, která odlišuje jeden foném od druhého (např. rys znělosti odlišuje /d/ od /t/).
- Fonologická opozice: Vztah mezi dvěma fonémy, které se liší v jednom či více distinktivních rysech.
- Neutralizace: Zánik fonologické opozice v určité pozici. V češtině se například na konci slov neutralizuje opozice znělosti (výslovnost slov dub a dup je stejná: [dup]).
Vztah fonetiky a fonologie k dalším lingvistickým disciplínám
Fonetika a fonologie netvoří izolované ostrovy, ale jsou úzce propojeny s ostatními jazykovědnými obory.
- Morfologie: Fonologická pravidla často ovlivňují tvar morfémů. Například v angličtině se koncovka pro množné číslo vyslovuje jako [s] (cats), [z] (dogs) nebo [ɪz] (buses) v závislosti na hlásce, která jí předchází. Tento pomezní obor se nazývá morfofonologie.
- Syntax: Intonace, přízvuk a tempo řeči, které patří do oblasti fonetiky (tzv. suprasegmentální jevy), mohou měnit význam celé věty. Věta „Přijdeš?“ se od oznamovací věty „Přijdeš.“ liší pouze intonační melodií.
- Sociolingvistika: Výslovnost (fonetická realizace) je jedním z nejvýraznějších znaků regionálních dialektů a sociálních skupin.
- Historická lingvistika: Zkoumání zvukových změn v průběhu historie jazyka je klíčové pro pochopení jeho vývoje. Fonetika a fonologie poskytují nástroje pro popis těchto změn.