Když v roce 2018 vstoupil do kin celovečerní debut režiséra a scenáristy Ariho Astera, málokdo tušil, jak hlubokou a trvalou jizvu zanechá v žánru moderního hororu. Snímek Hereditary, v české distribuci uváděný jako Děsivé dědictví, není jen dalším filmem o strašidelném domě nebo posedlosti. Je to především precizně vystavěné psychologické drama o rozkladu jedné rodiny, které se pomalu a neodvratně propadá do čiré, existenciální hrůzy.
Portrét truchlící rodiny
Vše začíná pohřbem. Umělkyně Annie Graham (v naprosto strhujícím podání Toni Collette) se loučí se svou matkou Ellen, ženou tajemnou a komplikovanou, se kterou měla přinejlepším chladný vztah. Spolu s ní truchlí i zbytek rodiny: její racionální a trpělivý manžel Steve (Gabriel Byrne), dospívající syn Peter (Alex Wolff), který se snaží žít normální život teenagera, a mladší, podivínská dcera Charlie (Milly Shapiro), která byla babiččinou favoritkou.
Už od prvních minut je jasné, že v rodině Grahamových není něco v pořádku. Vzduch je prosycen nevyřčenými výčitkami, potlačovaným hněvem a hluboce zakořeněným smutkem. Annie se snaží se svými pocity vyrovnat tvorbou miniaturních dioram, ve kterých s mrazivou přesností rekonstruuje scény ze svého života. Je to její způsob, jak získat kontrolu nad realitou, která se jí stále více vymyká z rukou. Právě tato metafora kontroly a manipulace se stává jedním z ústředních motivů filmu. Jsme pány svých osudů, nebo jen loutkami v něčí zvrácené hře?
Zlom, po kterém není cesty zpět
Aster si dává načas. První polovina filmu je mistrovskou studií rodinné dysfunkce a truchlení. Buduje atmosféru tísně a neklidu tak pomalu a metodicky, že si divák téměř nevšimne, jak se mu smyčka kolem krku utahuje. A pak přijde zlom. Náhlá, šokující tragédie, která rodinu neopravitelně rozbije a otevře dveře temnotě, jež dosud jen tiše číhala ve stínech.
Od tohoto momentu se rodinné drama začíná přelévat do čistokrevné noční můry. Zármutkem zničená Annie hledá útěchu ve spiritualismu a nevědomky pozve do svého domova sílu, která je mnohem starší a zlovolnější, než si kdokoli dokáže představit. Film přestává být jen o psychologii smutku a stává se příběhem o děsivém dědictví, které se předává z generace na generaci. Dědictví, které není jen genetické, ale i osudové.
Režisérská preciznost a herecký koncert
Síla Hereditary spočívá v Asterově nekompromisní vizi. Jeho režie je chladná, precizní a neúprosná. Kamera Pawła Pogorzelského často pozoruje dění z odtažitých, téměř voyeurských úhlů, což posiluje pocit, že rodina je jen exponátem v jednom z Anniiných modelů. Film se vyhýbá laciným lekačkám. Místo nich sází na plíživý děs, který se rodí z detailů: znepokojivého zvuku v pozadí, postavy stojící v temném koutě místnosti nebo pohledu, který trvá o vteřinu déle, než by měl.
Kapitolou samou pro sebe jsou herecké výkony. Toni Collette předvádí výkon, který se bez přehánění zapsal do historie žánru. Její proměna z truchlící matky v hysterickou, hrůzou posedlou ženu je tak intenzivní a syrová, že je téměř fyzicky nepříjemné ji sledovat. Legendární scéna u večeře, kde se veškerá potlačovaná bolest a vztek vyvalí na povrch, je hereckým mistrovským dílem. Skvěle jí sekunduje i Alex Wolff v roli Petera, jehož psychický a fyzický rozklad je ztvárněn s mrazivou autentičností.
Závěrečné zhodnocení
Hereditary není film pro každého. Je to emocionálně vyčerpávající, psychologicky náročná a hluboce znepokojivá podívaná, která ve vás bude rezonovat ještě dlouho po závěrečných titulcích. Není to horor, u kterého se budete smát s přáteli. Je to horor, který vás donutí přemýšlet o rodině, traumatu a nevyhnutelnosti osudu.
Ari Aster stvořil moderní klasiku, která dokazuje, že největší hrůza se často neskrývá v monstrech pod postelí, ale v lidech, které milujeme, a v tajemstvích, která po generace otravují krevní linii. Je to dokonalé spojení artového dramatu a nadpřirozeného teroru. Film, který bolí, ale který zároveň fascinuje svou řemeslnou dokonalostí a uměleckou odvahou.
Hodnocení: 95 %