Klobouk, bič a ta nezaměnitelná znělka Johna Williamse. Tři symboly, které definovaly dobrodružný žánr na několik generací. Indiana Jones není jen filmová postava, je to kulturní fenomén. Archeolog, který tráví více času útěkem před obřími balvany než oprašováním střepů v muzeu, se stal synonymem pro dobrodružství s velkým D. Po patnácti letech od rozporuplně přijatého Království křišťálové lebky se Harrison Ford vrací, aby si naposledy nasadil svůj ikonický klobouk. Otázka, která visela ve vzduchu od prvního oznámení, je prostá: Je Indiana Jones a nástroj osudu důstojným rozloučením, nebo jen dalším zklamáním?
Stáří není pro sraby
Píše se rok 1969. Svět je posedlý dobýváním vesmíru a přistáním na Měsíci. Staromódní hledači pokladů a záhad na Zemi už nikoho nezajímají. V tomto světě žije i doktor Henry Jones Jr., nyní už jen stín své bývalé slávy. Je starý, unavený, čerstvě v důchodu a trápí ho osobní ztráty. Hluk z ulice oslavující astronauty mu jen připomíná, že jeho čas pominul.
Právě v tuto chvíli do jeho života vtrhne jeho kmotřenka Helena Shaw (Phoebe Waller-Bridge), dcera jeho starého kolegy Basila. Hledá artefakt, po kterém kdysi pátral i její otec s Indym, legendární Antikythéru, mechanismus údajně sestrojený samotným Archimédem. Nehledá ho však z čistě akademických důvodů. A co hůř, nejsou jediní. V patách je jim Jürgen Voller (Mads Mikkelsen), bývalý nacistický vědec, nyní pracující pro NASA, který věří, že s pomocí tohoto „nástroje osudu“ může napravit chyby minulosti a změnit výsledek druhé světové války.
A tak se roztáčí klasická Indyho honička přes půl světa. Z New Yorku do Maroka, přes Řecko až do starověkých jeskyní. Recept je známý, ale funguje i po tolika letech?
Mangold místo Spielberga
Největší změnou oproti předchozím dílům je absence Stevena Spielberga na režisérské stoličce. Nahradil ho James Mangold, tvůrce filmů jako Logan: Wolverine nebo Le Mans ’66. A jeho rukopis je znát. Mangold se nesnaží otrocky kopírovat Spielbergův styl plný hravosti a téměř komiksové nadsázky. Jeho přístup je o něco uzemněnější, vážnější a zaměřený více na postavu stárnoucího hrdiny.
To je největší síla filmu. Harrison Ford nepředstírá, že je mu stále čtyřicet. Jeho Indy je zranitelný, bolí ho každá rána a každý pád. Už to není nezastavitelný superhrdina, ale člověk, který se musí spolehnout spíše na zkušenosti a důvtip než na fyzickou sílu. Ford podává skvělý, místy až dojemný výkon. V jeho očích vidíte celou tu tíhu prožitého života, ztráty i lítost. Je to Indy, který se musí vyrovnat s tím, že svět, který znal a kterému rozuměl, už neexistuje.
Jeho protipólem je Helena v podání Phoebe Waller-Bridge. Její postava je energická, cynická a morálně nejednoznačná. Funguje jako svěží vítr a její špičkování s Indym patří k nejlepším momentům filmu. Není to jen další dáma v nesnázích, ale plnohodnotná partnerka, která se o sebe umí postarat. Pro někoho může být její postava až příliš moderní a prostořeká, ale do dynamiky filmu zapadá dobře.
Záporák Madse Mikkelsena je pak sázkou na jistotu. Voller je chladný, vypočítavý a naprosto přesvědčený o své pravdě. Je to klasický nacistický padouch, jakého v sérii chceme, a Mikkelsen si ho viditelně užívá, aniž by sklouzával ke karikatuře.
Digitální dobrodružství
Film začíná velkolepou dvacetiminutovou sekvencí z konce druhé světové války, kde vidíme digitálně omlazeného Harrisona Forda v plné síle. A zde se projevuje první problém. Technologie je sice působivá, ale stále ne dokonalá. Obličej mladého Indyho působí v některých momentech nepřirozeně, jako by byl z videohry. Přesto je úvodní akce na jedoucím vlaku strhující a navozuje tu správnou atmosféru starých dílů.
Bohužel, spoléhání na digitální efekty prostupuje celým filmem. Zatímco původní trilogie byla oslavou praktických efektů, kaskadérských kousků a poctivé filmařiny, Nástroj osudu se často uchyluje k zelenému plátnu. Akční scény, jako je honička s tuk-tuky v Tangeru, jsou sice zábavné, ale postrádají onu fyzickou uvěřitelnost a napětí, které zdobily například honičku s náklaďákem v Dobyvatelích ztracené archy.
Co naopak funguje bezchybně, je hudba Johna Williamse. Legendární skladatel se ve svých 91 letech vrátil, aby složil svůj poslední soundtrack, a je to opět mistrovské dílo. Známé motivy se mísí s novými a hudba je stále duší celého dobrodružství. Každý tón vyvolává vlnu nostalgie a dokonale podkresluje dění na plátně.
Finále, které rozděluje (POZOR, NÁSLEDUJÍ SPOILERY)
Nejdiskutovanější částí filmu je bezpochyby jeho závěrečný akt. Pokud jste film neviděli, doporučujeme tuto část přeskočit.
Když se Vollerovi podaří zkompletovat Antikythéru, použije ji k nalezení časové trhliny, kterou chce odcestovat do roku 1939 a zabít Hitlera, aby mohl vést Třetí říši k vítězství. Jenže Archimédes ve svých výpočtech neznal kontinentální drift. Místo nacistického Německa se celá skupina ocitne uprostřed obléhání Syrakus v roce 212 před naším letopočtem.
Ano, Indiana Jones se setká se skutečnou historií. A je to moment, který diváky naprosto rozdělí. Pro někoho to bude geniální a odvážné završení cesty archeologa, který celý život studoval minulost a nyní má šanci ji na vlastní oči vidět. Pro jiné to bude skok přes žraloka, který překračuje hranice i na poměry této série (a to už jsme tu měli mimozemšťany).
Ať už se přikloníte na jakoukoliv stranu, nelze tomuto finále upřít tematickou sílu. Zraněný Indy, který v moderním světě ztratil smysl života, chce v minulosti zůstat. Cítí, že sem patří. Je to dojemný a logický oblouk pro postavu, která byla vždy spíše mužem z jiné doby. Právě Helena ho musí přesvědčit, že jeho místo je stále v přítomnosti. Tento moment dává jejich vztahu hlubší smysl a uzavírá Indyho cestu s nečekanou emocionální rezonancí.
Důstojné sbohem
Je Indiana Jones a nástroj osudu dokonalý film? Není. Nedosahuje geniality Dobyvatelů ani emocionální hloubky Poslední křížové výpravy. Je příliš dlouhý, místy se až moc spoléhá na digitální triky a jeho finále bude pro mnohé kontroverzní.
Přesto je to mnohem lepší rozloučení, než jakým bylo Království křišťálové lebky. Je to film, který chápe podstatu své hlavní postavy. Dává Harrisonu Fordovi prostor zazářit a rozloučit se se svou životní rolí s grácií a důstojností. Je to film o stárnutí, o ztrátách a o hledání svého místa ve světě, který se změnil k nepoznání.
Je to tedy konec jedné legendy? Jako filmová série pravděpodobně ano. A je to tak správně. Nástroj osudu dává Indymu uspokojivé a emocionálně zasloužené zakončení. Není to ohňostroj, ale spíše tichý, melancholický západ slunce. A po všech těch letech plných nebezpečí a dobrodružství si ho doktor Jones zaslouží. Klobouk dolů.
Závěrečné zhodnocení: 75 %