Ironie (z řec. eirōneía = předstíraná nevědomost, zastírání) je rétorická a stylistická figura založená na rozporu mezi doslovným zněním výpovědi a jejím skutečným, zamýšleným významem. Mluvčí říká něco jiného, než co ve skutečnosti myslí, přičemž adresát má tento rozdíl rozpoznat z kontextu, tónu, situace nebo širších souvislostí. Nejčastěji ironie vyjadřuje kritiku, odstup, výsměch, nesouhlas nebo zlehčení.
Ironie neznamená prosté lhaní ani náhodné nedorozumění. Je založena na vědomé dvojznačnosti: povrchový význam výpovědi se liší od významu skutečného. Například věta „To se ti opravdu povedlo“ může být v určité situaci pochvalou, ale pokud je pronesena po zjevném neúspěchu, nabývá ironického významu: nepovedlo se ti to.
Charakteristika a funkce
Ironie pracuje s významovým převrácením nebo s napětím mezi řečeným a míněným. Její účinek závisí na tom, zda adresát dokáže rozpoznat skrytý význam. K tomu slouží intonace, mimika, kontext, znalost situace, kulturní zkušenost nebo předchozí informace.
Příklady ironie:
Skvělé, zase prší.
To byl opravdu geniální nápad.
Děkuji za tu úžasnou pomoc.
Jistě, ty nikdy nic nezapomeneš.
Výborně, přišli jsme právě včas — na konec.
Ironie může být jemná a hravá, ale také ostrá, zraňující nebo satirická. Vždy však předpokládá určitý odstup mluvčího od doslovného významu výpovědi.
Mezi hlavní funkce ironie patří:
Kritická funkce – ironie umožňuje nepřímo vyjádřit nesouhlas, výtku nebo odmítnutí.
Humoristická funkce – vytváří komický účinek prostřednictvím významového obratu.
Satirická funkce – slouží ke kritice společenských, politických nebo mravních jevů.
Odstupová funkce – vyjadřuje nadhled mluvčího nad situací, sebou samým nebo okolím.
Maskovací funkce – umožňuje sdělit kritický postoj nepřímo, méně otevřeně nebo méně konfliktně.
Charakterizační funkce – v literatuře pomáhá vykreslit povahu postavy, její inteligenci, cynismus, humor, nejistotu nebo obranný postoj.
Typy ironie
Podle rozsahu a způsobu uplatnění lze rozlišit několik základních typů ironie:
Slovní ironie je založena na tom, že jednotlivá výpověď znamená opak nebo odlišný význam, než doslova říká.
Příklad:
To je ale nádherné počasí!
proneseno za prudkého deště.
Situační ironie vzniká tehdy, když se skutečný vývoj událostí dostane do rozporu s očekáváním. Není založena pouze na jedné větě, ale na samotné situaci.
Příklad:
Hasičská zbrojnice vyhoří při požáru.
Dramatická ironie nastává tehdy, když čtenář nebo divák ví více než postava. Význam jednání nebo slov postavy je proto pro publikum jiný než pro samotnou postavu.
Příklad:
Postava důvěřuje člověku, o němž divák ví, že je zrádcem.
Sokratovská ironie spočívá v předstírané nevědomosti. Mluvčí se tváří, že neví nebo nerozumí, aby otázkami odhalil rozpory v myšlení druhého člověka. Tento typ je spojen se způsobem dialogu připisovaným Sókratovi.
Romantická ironie je typická pro romantickou literaturu. Autor nebo vypravěč dává najevo odstup od vlastního díla, narušuje iluzi vyprávění a upozorňuje na jeho umělost.
Sebeironie je ironie obrácená vůči sobě samému. Mluvčí zlehčuje vlastní chyby, slabosti nebo neúspěchy a vytváří dojem nadhledu.
Příklad:
Jako obvykle jsem přišel s dokonalým plánem — zapomněl jsem, proč jsem přišel.
Ironie v literatuře a publicistice
V literatuře je ironie významným prostředkem významové mnohovrstevnatosti. Autor ji může využít k charakterizaci postav, k narušení jednoznačného výkladu, ke kritice společenských poměrů nebo k vytvoření odstupu mezi vypravěčem a zobrazovaným světem.
V satirické literatuře je ironie jedním ze základních prostředků kritiky. Umožňuje zesměšnit lidské slabosti, společenské nešvary, politickou moc nebo ideologická klišé. Často se spojuje s hyperbolou, parodií, groteskou a sarkasmem.
V publicistice se ironie objevuje zejména v komentářích, fejetonech, glosách a polemikách. Její účinek spočívá v tom, že nepřímo vyjadřuje autorův postoj a zároveň aktivizuje čtenáře, který musí skrytý význam rozpoznat. V mediálním jazyce však může být ironie problematická, pokud není jasně rozpoznatelná a vede k nedorozumění.
Rozlišení od příbuzných jevů
Sarkasmus je ostřejší, útočnější a zraňující forma ironie. Zatímco ironie může být jemná nebo hravá, sarkasmus má obvykle výrazně kritický, posměšný nebo urážlivý účinek.
Satira je širší literární nebo publicistický postup, který kritizuje společenské jevy prostřednictvím humoru, nadsázky, karikatury a ironie. Ironie bývá jedním z prostředků satiry.
Parodie napodobuje určitý styl, žánr, autora nebo dílo za účelem komického nebo kritického účinku. Ironie se v parodii často uplatňuje, ale není s ní totožná.
Hyperbola je nadsázka založená na zveličení. Může sloužit ironii, pokud přehánění odhaluje absurditu nebo směšnost určité situace.
Litotes vyjadřuje význam oslabeně, často pomocí záporu opaku, například „není to špatné“. Může mít ironický účinek, ale jeho hlavním principem je zmírnění výrazu.