Jazyk je nástroj, který používáme každý den tak samozřejmě, že se jen zřídka zastavíme a zamyslíme se nad jeho podstatou. Není to však jen soubor slov a gramatických pravidel. V hlubším smyslu je jazyk komplexní a fascinující znakový systém, jehož studiem se zabývají obory jako sémiotika a sémantika. Pochopení jazyka jako systému znaků nám otevírá dveře k hlubšímu poznání lidské komunikace, myšlení a kultury.
Jazyk jako základní znakový systém
Každá forma komunikace, ať už lidská nebo zvířecí, se opírá o znaky. Znak je zjednodušeně řečeno „něco, co zastupuje něco jiného“. Kouř je znakem ohně, horečka je znakem nemoci a červená na semaforu je znakem pro „stůj“. Lidský jazyk je však ze všech znakových systémů ten nejpropracovanější a nejmocnější.
Na rozdíl od jednodušších systémů nám jazyk umožňuje vyjadřovat nejen konkrétní, přítomné jevy, ale také abstraktní myšlenky, emoce, minulé události, budoucí plány či fiktivní světy. Právě tato schopnost dělá z jazyka základní pilíř lidské společnosti a kultury.
Znakové teorie a jejich vývoj
Úvahy o povaze jazykových znaků sahají až do antiky. Již Platón a Aristoteles se zabývali vztahem mezi slovem, myšlenkou a skutečností. Systematické studium znaků, jak ho známe dnes, se však začalo formovat až na přelomu 19. a 20. století díky práci dvou klíčových myslitelů, kteří, ač pracovali nezávisle na sobě, položili základy moderní sémiotiky: švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussura a amerického filozofa Charlese Sanderse Peirce.
Ferdinand de Saussure a jeho pojetí znaku
Ferdinand de Saussure, považovaný za otce moderní lingvistiky, přišel s revolučním pohledem na jazykový znak. Ve svém Kurzu obecné lingvistiky definoval znak jako dvoudílnou (dyadickou) entitu skládající se z:
- Označujícího (signifiant): Akustický obraz neboli „zvuková podoba“ slova (např. zvuková sekvence
s-t-r-o-m) nebo jeho psaná forma. - Označovaného (signifié): Myšlenkový koncept, představa nebo idea, kterou označující vyvolává v naší mysli (představa stromu jako rostliny s kmenem, větvemi a listy).
Klíčovým rysem Saussurova pojetí je arbitrárnost (libovolnost) znaku. To znamená, že vztah mezi označujícím a označovaným není přirozený ani logický, ale je založen na společenské konvenci. Neexistuje žádný vnitřní důvod, proč by zrovna zvuková podoba s-t-r-o-m měla označovat koncept stromu. V angličtině je to tree, v němčině Baum a v ruštině дерево. Všechny tyto formy odkazují ke stejnému konceptu, ale jejich podoba je čistě věcí dohody v daném jazykovém společenství.
Charles Sanders Peirce a triáda znaku
Zatímco Saussure se soustředil primárně na jazyk, Charles Sanders Peirce vyvinul obecnější, filozofickou teorii znaků, která je aplikovatelná na jakýkoli znakový systém. Jeho model je trojčlenný (triadický) a skládá se z:
- Reprezentamen: Samotná forma znaku (podobné Saussurovu označujícímu).
- Objekt: To, co znak zastupuje nebo k čemu odkazuje.
- Interpretant: Myšlenkový účinek nebo význam, který znak vytváří v mysli pozorovatele. Není to tedy osoba, ale mentální koncept.
Peirce dále znaky rozdělil do tří základních kategorií podle povahy vztahu mezi znakem a jeho objektem:
- Ikona: Znak se podobá svému objektu (např. portrét, mapa, piktogram toalety).
- Index: Znak je s objektem v přímém, příčinném nebo fyzickém spojení (kouř je indexem ohně, stopa ve sněhu je indexem přítomnosti zvířete).
- Symbol: Vztah mezi znakem a objektem je arbitrární, založený na konvenci (většina slov v jazyce, dopravní značky, státní vlajka).
Jazyk je podle Peirce primárně symbolickým systémem, i když může obsahovat i ikonické (citoslovce jako „haf“) a indexické prvky.
Sémiotika: Věda o znacích
Sémiotika (v Saussurově tradici také nazývaná sémiologie) je vědní disciplína, která se zabývá studiem znaků a znakových systémů v nejširším slova smyslu. Jejím předmětem není pouze jazyk, ale jakákoli forma komunikace a reprezentace. Sémiotická analýza může zkoumat:
- Vizuální komunikaci: Reklamy, filmy, fotografie, umění, módu.
- Neverbální komunikaci: Gesta, mimiku, řeč těla.
- Kulturní kódy: Rituály, mýty, společenské zvyklosti.
- Prostorové systémy: Architekturu, design měst.
Sémiotika nám pomáhá odhalovat skryté významy a ideologie v kulturních produktech a pochopit, jakým způsobem společnost prostřednictvím znaků konstruuje svou realitu.
Sémantika: Věda o významu
Sémantika je oproti sémiotice užší disciplína. Jedná se o odvětví lingvistiky (a také filozofie a logiky), které se specializuje na studium významu v jazyce. Sémantika se ptá: Co slova a věty znamenají? Jak je význam vytvářen, chápán a interpretován?
Zabývá se například:
- Lexikální sémantikou: Významem jednotlivých slov (např. rozdíl mezi slovy dům a domov).
- Větnou sémantikou: Jak se významy slov skládají do významu celých vět.
- Denotací a konotací: Denotace je základní, slovníkový význam slova, zatímco konotace zahrnuje vedlejší, emocionální a kulturní asociace (slovo liška denotuje psovitou šelmu, ale konotuje chytrost a lstivost).
Vztah mezi sémiotikou a sémantikou
Vztah mezi těmito dvěma obory lze popsat jako vztah obecného a specifického. Sémiotika je zastřešující věda o všech znacích, zatímco sémantika je její specializovanou součástí, která se zaměřuje výhradně na význam v rámci jazykového znakového systému.
Jinými slovy, každá sémantická analýza je zároveň analýzou sémiotickou, ale ne každá sémiotická analýza je sémantická. Sémiotik může analyzovat význam barev na semaforu nebo střih filmové scény, což jsou témata, kterými se lingvistická sémantika nezabývá.