Josef Kajetán Tyl je jméno, které v české paměti přežívá hlavně díky jediné písni. Verše „Kde domov můj“ se staly symbolem národa – a přitom jejich autor prožil závěr života tak, že by to znělo jako melodrama z jeho vlastních her: nemoc, dluhy, neustálé cestování, hlad a vyčerpání. Zemřel 11. července 1856 v Plzni, pouhých 48letý, po krátkém pobytu ve městě, kam dorazil už jako zlomený člověk.
Od gymnaziálního nadšence k muži divadla
Tyl se narodil 4. února 1808 v Kutné Hoře, ale jeho životní dráha se brzy propojila s Plzní i Prahou. Už jako mladík mířil k divadlu: přitahovalo ho jako živá laboratoř češtiny, emocí i politických narážek. V době, kdy byla čeština v městském prostředí často vytlačovaná, působilo divadlo jako jeden z nejúčinnějších „zesilovačů“ národní identity – a Tyl to chápal instinktivně.
Začínal v prostředí kočovných souborů a ochotnických scén, kde se herectví mísilo s organizací, improvizací a neustálým bojem o publikum. Byla to škola tvrdé reality: jednou vyprodaný sál, podruhé prázdno, někdy nocleh, jindy jen sláma ve stodole. Právě odsud si Tyl odnesl cit pro diváka – věděl, že text musí „chytit“ hned, a že humor je často nejrychlejší cesta k vážné myšlence.
Fidlovačka: Hymna se narodila na jevišti
„Kde domov můj“ nevzniklo jako státní ceremonie ani jako programový manifest. Původně šlo o píseň vloženou do Tylovy divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, která měla premiéru 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Ve hře ji zpívá postava slepého houslisty Mareše a hudbu složil František Škroup. To je jedna z největších kuriozit českých symbolů: nejznámější vlastenecká píseň začínala jako součást běžného divadelního večera.
Paradox pokračuje: samotná Fidlovačka prý nedosáhla očekávaného úspěchu, ale píseň žila vlastním životem. Zlidověla a postupně se z ní stala česká vlastenecká hymna – a nakonec hymna státní. Tyl tak vstoupil do dějin jedním textem, který dávno přerostl jeho původní kontext: místo divadelní situace si ho lidé začali spojovat s představou krajiny, domova a „našeho“ světa.
Novinář, dramatik, organizátor: Tyl nebyl jen „autor hymny“
Občas se na Tyla pohlíží zúženě: jako by napsal hymnu a tím to končilo. Ve skutečnosti byl výraznou osobností českého kulturního provozu – psal hry, překládal, režíroval, hrál a také působil jako novinář a redaktor. V jeho tvorbě se potkává několik vrstev: snaha o „velké“ národní příběhy, ale i chuť zobrazovat každodennost, měšťanské slabosti, drobné radosti a konflikty.
Jeho texty často nesou jasné poselství: čeština má znít sebevědomě, lidé mají držet při sobě, společnost se má vzdělávat. Z dnešního pohledu to může působit školometsky, ale tehdy šlo o praktickou strategii. Divadlo bylo masové médium – a Tyl to uměl využít.
Revoluční roky 1848–1849: politika jako zlom
V revolučním období 1848–1849 se Tyl politicky angažoval a stal se mimo jiné poslancem říšského sněmu. Zní to jako kariérní vrchol, jenže politika měla i druhou stranu: po utahování poměrů a změnách v divadelním provozu přišel nucený odchod z pražské scény. Podle divadelních encyklopedických údajů odešel v důsledku zrušení českého souboru ve Stavovském divadle; od roku 1851 pak setrval u kočujících společností až do smrti.
Člověk, který pomáhal budovat české divadlo, se tak ocitl zpět na cestách. Kočování navíc v 50. letech 19. století už nebylo romantickým dobrodružstvím – spíš únavným přežíváním. Cesty po venkově, nevyhovující ubytování, proměnlivé publikum a neustálé finanční napětí ničily zdraví i vztahy uvnitř souboru.
Soukromí, které by samo vydalo na hru
Tylův osobní život byl složitý a ve své době zároveň pečlivě „nepojmenovávaný“. Oženil se s herečkou a operní zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou, ale matkou jeho dětí byla její sestra Anna Forchheimová-Rajská (známá pod uměleckým jménem Rajská). Vznikl tak neobvyklý rodinný trojúhelník, který fungoval v prostředí divadla možná snáz než v usedlé měšťanské domácnosti – přesto to muselo být lidsky náročné pro všechny zúčastněné.
Kuriozní je i to, jak se v Tylově příběhu stále vrací motiv „společnosti“: divadelní soubor byl práce, rodina i sociální síť. Když se souboru dařilo, držel pohromadě. Když se nedařilo, přicházely konflikty, hlad a tlak, který se často obracel proti vedoucím osobnostem – tedy i proti Tylovi.
Poslední týdny: Plzeň jako zastávka na konci sil
Na sklonku života dorazil Tyl do Plzně už velmi nemocný. Podle plzeňských městských materiálů zde pobýval pouhých 21 dnů. Ubytování mu měl narychlo zajistit doktor filozofie Josef František Smetana, a to u krejčího Václava Heřmana v tehdejší Říšské ulici (dnes Prešovská). V Plzni pak 11. července 1856 zemřel.
Z vyprávění a pozdějších připomínek vyplývá obraz, který bolí: kočovná společnost se potýkala s nouzí a hladověla, zatímco Tyl fyzicky odcházel. Není to jen romantický mýtus „chudého umělce“, ale konkrétní důsledek doby, kdy kulturní práce často znamenala život bez jistot. Autor slov, která dnes zní při státních aktech, byl na konci odkázán na pomoc přátel a provizorium.
Proč jeho příběh pořád rezonuje
Tylův osud je znepokojivě aktuální v jedné věci: ukazuje, jak snadno se společnost naučí používat symbol, ale zapomene na člověka. Hymna přežila, protože se stala společným jazykem emocí. Tyl jako konkrétní živý autor však v závěru života ztratil oporu v institucích i v publiku, které se měnilo s politickým klimatem.
A přesto – nebo právě proto – stojí za to dívat se na něj v celé šíři. Ne jako na „jednoho řádku z učebnice“, ale jako na pracanta kultury, který nesl na bedrech několik profesí najednou, budoval české divadlo v nelehkých podmínkách a zanechal dílo, které dokázalo promluvit k masám. Možná je to největší Tylova kuriozita: napsal text, který zlidověl, a přitom jeho vlastní život se zlidověl jen málo – protože byl příliš komplikovaný, příliš lidský a na konci příliš smutný.