Líčení je jedním z nejkrásnějších, ale zároveň i nejnáročnějších slohových útvarů. Jeho cílem není jen popsat nějakou věc, místo nebo děj, ale především přenést na čtenáře atmosféru, náladu a smyslové vjemy. Chce, aby čtenář nejen viděl, ale i slyšel, cítil a vnímal popisovanou scénu, jako by byl její součástí. Téma „Západ slunce u jezera“ je pro líčení jako stvořené. Nabízí nekonečnou paletu barev, zvuků, vůní a pocitů, které čekají na to, až je zachytíte slovy.
Jak na to? Klíčové prvky dobrého líčení
Než se pustíme do samotného vzorového textu, pojďme si shrnout, na co se při psaní zaměřit.
- Zapojte všechny smysly: Nesoustřeďte se jen na to, co vidíte.
- Zrak: Jaké barvy má obloha? Jak se mění? Jak vypadá slunce? Jak se světlo odráží na hladině? Jaké jsou stíny?
- Sluch: Slyšíte šplouchání vln? Šumění rákosí ve větru? Zpěv ptáků, kteří se ukládají ke spánku? Nebo je všude naprosté ticho?
- Čich: Cítíte vůni vody, vlhké země, blízkého lesa nebo posečené trávy?
- Hmat: Cítíte na kůži poslední teplé paprsky slunce, nebo už chladný večerní vánek? Jaký je na dotek kámen, na kterém sedíte?
- Pocity: Jakou náladu ve vás scéna vyvolává? Klid, mír, melancholii, úžas, pokoru?
- Používejte obrazná pojmenování: Metafory, přirovnání a personifikace oživí váš text.
- Přirovnání: Hladina je klidná jako zrcadlo. Slunce se noří do vody jako žhavý pomeranč.
- Metafora: Obloha je hořící plátno. Voda je tekuté stříbro.
- Personifikace: Vítr si šeptá v rákosí. Unavené slunce klesá k odpočinku.
- Pracujte s dynamikou: Západ slunce není statický obraz. Je to proces. Popište jeho proměnu – od prvních náznaků zlatavé barvy až po poslední paprsek a nástup soumraku. Stupňujte napětí a dojem.
- Bohatá slovní zásoba: Hledejte synonyma a přesná slova. Místo „červená“ zkuste použít karmínová, purpurová, krvavá, rudá. Místo „svítí“ zkuste plane, žhne, jiskří, třpytí se.
Vzorová slohová práce: Západ slunce u jezera
Den se pomalu a líně přehoupl přes svůj vrchol a teď, v podvečer, se zdá, jako by se čas zpomalil. Sedím na omšelém dřevěném molu, nohy mi visí těsně nad chladnou, tmavou hladinou jezera. Vzduch, ještě před chvílí prohřátý letním odpolednem, začíná svěže vonět vodou, tlejícím listím a vlhkou hlínou z nedalekého břehu. Je to vůně klidu, vůně konce dne.
Slunce, ten velký zlatý kotouč, který nás celý den neúnavně provázel, je teď unavené. Pomalu a s důstojností starého krále klesá k západnímu obzoru, který lemují siluety borovic, temné a ostré jako vystřižené z černého papíru. Obloha, dosud jasně modrá, se začíná měnit. Nejprve jen nesměle, jako by se styděla. Pár jemných růžových a oranžových šmouh, podobných tahům malířského štětce na obrovském plátně.
Ticho, které tu panuje, je téměř hmatatelné. Jen občas ho prořízne tiché šplouchnutí, když se pod hladinou mihne ryba, nebo jemný šelest rákosí, které se pohupuje v rytmu sotva znatelného vánku. Ptáci, kteří ještě před chvílí vesele štěbetali, utichli. I oni zřejmě s posvátnou úctou sledují to nebeské divadlo.
A pak to přijde. Okamžik, na který všechno čekalo. Slunce se dotkne horizontu. Zprvu jen lehce, ale pak se začne nořit do krajiny jako obří, žhavý pomeranč. A obloha exploduje. Barvy, které se na ní objeví, popírají veškerou logiku. Oranžová přechází v sytě rudou, karmínovou a fialovou. Mraky, které byly dosud jen bílými beránky, se mění v ohnivé draky a purpurové ostrovy plující v moři zlata.
Hladina jezera se stává dokonalým zrcadlem. Celá ta nebeská nádhera se v ní odráží, zdvojená, roztřesená jemnými vlnkami, a snad ještě krásnější než originál. Vypadá to, jako by se pod vodou skrýval druhý, hořící svět. Každý záhyb vlnky na okamžik zachytí kousek ohně a promění jej v jiskřící drahokam. Cítím, jak mi po tváři přejel chladnější závan větru. Přináší s sebou příslib noci.
Slunce mizí rychle. Poslední oslnivý paprsek probleskne mezi stromy a pak je pryč. Drama skončilo. Zůstala jen ozvěna barev, která pomalu bledne. Sytá červeň se mění v jemnou růžovou, fialová v šedomodrou. Je to chvíle tiché melancholie, okamžik přechodu mezi dnem a nocí.
Na obloze, která teď má barvu inkoustu zředěného vodou, se objeví první hvězda. Nesmělá, ale jasná. Pak druhá a třetí. Ticho je nyní absolutní. Svět se ponořil do klidu a tmy, připraven k odpočinku. A já, tichý svědek této každodenní, a přesto tak výjimečné podívané, cítím hluboký mír. Den skončil. Noc přebírá svou tichou vládu.