Fonetický zápis se snaží co nejpřesněji zachytit skutečnou, fyzickou podobu zvuků řeči. Nezajímá ho pravopis ani to, jaké hlásky si mluvčí myslí, že vyslovuje. Jeho cílem je zaznamenat, co bylo reálně řečeno, se všemi nuancemi a odchylkami.
Mezinárodní fonetická abeceda (IPA)
Nejrozšířenějším a nejdůležitějším systémem pro fonetický zápis je Mezinárodní fonetická abeceda, známá pod zkratkou IPA (International Phonetic Alphabet). Byla vytvořena na konci 19. století a od té doby je neustále zdokonalována lingvisty z celého světa.
Struktura a principy IPA
Základním principem IPA je jednoznačnost: jeden symbol odpovídá jednomu konkrétnímu zvuku (hlásce) a jeden zvuk je vždy reprezentován stejným symbolem. Tím se liší od běžných abeced, kde jedno písmeno může označovat více zvuků (např. české y a i znějí stejně) nebo jeden zvuk může být zapsán více způsoby (např. anglický zvuk /k/ ve slovech cat, kitchen, unique).
Tabulka IPA obsahuje symboly pro všechny známé souhlásky a samohlásky lidských jazyků. Je organizována podle toho, kde a jak se zvuky v mluvícím ústrojí tvoří. Kromě základních symbolů obsahuje také diakritická znaménka, která umožňují zaznamenat jemné detaily výslovnosti, jako je přídech (aspirace), nosovost (nazalizace) nebo zaokrouhlení rtů.
Využití fonetického zápisu
Fonetický zápis je nepostradatelným nástrojem v mnoha oborech:
- Lingvistika: Pro terénní výzkum a popis dosud neznámých jazyků.
- Výuka jazyků: Pomáhá studentům pochopit a naučit se správnou výslovnost cizích hlásek.
- Logopedie: Slouží k přesné diagnostice a terapii řečových vad.
- Lexikografie: Slovníky často uvádějí výslovnost slov v IPA (např. anglické slovo knight se zapíše jako [naɪt]).
Fonologický zápis
Zatímco fonetický zápis se soustředí na fyzickou realitu zvuků, fonologický zápis se zabývá jejich funkcí v konkrétním jazykovém systému. Pracuje s takzvanými fonémy, což jsou nejmenší zvukové jednotky schopné rozlišit význam slov.
Rozdíl mezi fonetickým a fonologickým zápisem
Nejlépe lze rozdíl ukázat na příkladu. V češtině existuje několik variant výslovnosti hlásky /r/. Někdo ji vyslovuje jako kmitavé alveolární [r] (špičkou jazyka za horními zuby), jiný jako uvulární [ʀ] (tzv. „ráčkování“). Z pohledu fonetiky jde o dva různé zvuky, a proto by se zapsaly dvěma různými symboly.
Z pohledu fonologie je to však jedno. Ať už řeknete [praha] nebo [pʀaha], každý Čech bude rozumět slovu Praha. Obě varianty jsou realizací jednoho jediného fonému /r/. Fonologický zápis proto použije pouze jeden symbol a zapíše slovo jako /praha/. Fonologický zápis se konvenčně píše mezi lomítka (/ /), zatímco fonetický do hranatých závorek ([ ]).
Fonologický zápis tedy abstrahuje od nedůležitých detailů výslovnosti a zaměřuje se na to, co je podstatné pro význam v daném jazyce.
Využití fonologického zápisu
Fonologický zápis je klíčový pro:
- Popis zvukového systému jazyka: Umožňuje lingvistům vytvořit přehledný inventář fonémů daného jazyka.
- Srovnávací lingvistiku: Pomáhá sledovat historický vývoj zvuků v příbuzných jazycích.
- Tvorbu písma: Při vytváření nového písma pro jazyk je nutné nejprve identifikovat jeho fonémy.
Ortografické systémy
Ortografie neboli pravopis je standardizovaný systém zápisu jazyka používaný v každodenní komunikaci. Na rozdíl od fonetických a fonologických systémů nemusí být vztah mezi písmenem a zvukem vždy jednoznačný. Často odráží historický vývoj jazyka.
Existují tři hlavní typy ortografických systémů:
Abecední systémy
Symboly (písmena) reprezentují jednotlivé hlásky, tedy souhlásky a samohlásky. Příkladem je latinka, cyrilice nebo řecká alfabeta. Některé abecedy, jako arabská nebo hebrejská, primárně zapisují pouze souhlásky (jedná se o tzv. abdžady).
Slabičné systémy
Symboly (slabičná písmena) reprezentují celé slabiky. Příkladem jsou japonské systémy hiragana a katakana, kde symbol か (ka) představuje celou slabiku, nikoli oddělené hlásky k a a.
Logografické systémy
Symboly (logogramy) reprezentují celá slova nebo morfémy (nejmenší významové části slova). Nejznámějším příkladem je čínské písmo, kde znak 木 znamená „strom“ a znak 人 znamená „člověk“.
Výzvy a standardizace ortografie
Pravopis často čelí výzvám. Může být konzervativní a zachovávat historickou podobu slov, i když se výslovnost dávno změnila (typicky angličtina nebo francouzština). Standardizace pravopisu je složitý společenský a politický proces, který musí brát v úvahu dialekty, srozumitelnost a tradici.
Transkripce
Transkripce je obecný termín pro systematický přepis mluvené řeči do psané podoby. Jejím cílem je zachytit, co a jak bylo řečeno.
Typy transkripce
Podle míry detailu rozlišujeme několik typů:
- Úzká fonetická transkripce: Zaznamenává co nejvíce fonetických detailů, včetně drobných odchylek ve výslovnosti. Používá velké množství diakritických znamének z IPA.
- Široká fonetická transkripce: Zaznamenává pouze základní zvukové charakteristiky, bez jemných nuancí.
- Fonologická transkripce: Jak bylo popsáno výše, zapisuje pouze fonémy daného jazyka.
Kromě toho existují i ortografické transkripce, které přepisují mluvenou řeč do standardního pravopisu, často doplněné o značky pro pauzy, smích, přeřeknutí a další jevy typické pro mluvený projev.
Problémy a konvence při transkripci
Přepis mluvené řeči je náročný. Mluvčí se často přeříkávají, váhají, mluví jeden přes druhého. Kvalitní transkripce vyžaduje jasně daná pravidla (konvence), jak tyto jevy zaznamenat, aby byl výsledný text srozumitelný a použitelný pro další analýzu.
Transliterace
Transliterace je na první pohled podobná transkripci, ale její cíl je zcela odlišný. Nejde o přepis zvuků, ale o převod textu z jednoho písma do druhého, a to písmeno za písmenem.
Definice a účel transliterace
Cílem transliterace je co nejvěrněji reprezentovat původní pravopis. Ideální transliterace je plně reverzibilní, to znamená, že z transliterovaného textu můžeme jednoznačně zrekonstruovat původní zápis.
Standardy transliterace
Aby byl převod konzistentní, existují mezinárodní standardy, například normy ISO pro převod z cyrilice, arabštiny, řečtiny a dalších písem do latinky. Díky nim je jméno Александр Сергеевич Пушкин vždy transliterováno jako Aleksandr Sergeevič Puškin, bez ohledu na to, kdo převod provádí.
Transliterace versus transkripce
Rozdíl je zásadní:
- Transkripce se řídí výslovností. Ruské jméno Ельцин by se foneticky přepsalo přibližně jako
[ˈjelʲtsɨn]. - Transliterace se řídí písmeny. Podle normy se stejné jméno přepíše jako El’cin.
Transliterace nám tedy neříká, jak se slovo čte, ale jak se píše v původním písmu.
Praktické aplikace transliterace
Transliterace je nezbytná v knihovnictví, databázích, geografii (přepis názvů na mapách) a při vydávání osobních dokladů (jména v pasech). Zajišťuje, že cizí jména a názvy jsou indexovány a vyhledávány jednotným způsobem.
Vztah a rozdíly mezi metodami zápisu
Jednotlivé metody zápisu netvoří oddělené světy, ale spíše spektrum možností, jak převést jazyk do vizuální podoby.
Kontinuum zápisových metod
Na jednom konci tohoto spektra stojí úzká fonetická transkripce, která se snaží co nejvěrněji zachytit fyzickou realitu zvuku. Na opačném konci je transliterace, která zvuk zcela ignoruje a soustředí se pouze na původní písmena. Mezi těmito póly se nachází fonologická transkripce (abstraktní zvukový systém) a standardní ortografie (kombinace fonologických, morfologických a historických principů).
Kdy kterou metodu použít
Volba správné metody závisí na účelu:
- Chcete analyzovat řečovou vadu? Použijte úzkou fonetickou transkripci.
- Chcete popsat zvukový systém neznámého jazyka? Začněte fonologickou transkripcí.
- Chcete napsat dopis? Použijte standardní ortografii.
- Chcete zařadit ruskou knihu do katalogu? Použijte standardizovanou transliteraci.