Český pravopis se může zdát na první pohled složitý a plný výjimek. Proč píšeme led, když slyšíme [let]? Proč se v koncovce minulého času sloves píše někdy -i a jindy -y, i když obě písmena znějí stejně? Odpověď na tyto a mnohé další otázky leží v jednom ze základních stavebních kamenů naší gramatiky – v morfologickém principu pravopisu.
Co je morfologický pravopis?
Morfologický pravopis (někdy nazývaný také morfonologický) je systém psaní, jehož hlavním cílem je zachovat stejnou psanou podobu morfémů – nejmenších významových částí slova (kořenů, předpon, přípon a koncovek). Tento princip upřednostňuje gramatickou a slovotvornou srozumitelnost před doslovným přepisem výslovnosti.
Jednoduše řečeno, morfologický pravopis se řídí heslem: „Piš slova tak, aby byly vidět jejich stavební části a vztahy mezi nimi, i když se jejich výslovnost mění.“
Základní principy morfologického pravopisu
Základní myšlenkou je vizuální stálost. Pokud kořen slova, předpona nebo přípona vypadají v psané podobě stejně v různých slovech a tvarech, čtenář je snadněji a rychleji rozpozná. To usnadňuje orientaci v textu a pochopení významu.
Tento princip tedy záměrně ignoruje některé fonetické jevy, které se objevují v mluvené řeči, jako je například asimilace znělosti. Důležitější je udržet vizuální spojení mezi příbuznými slovy (dub, dubu, dubový) nebo různými tvary téhož slova (hrad, hradu, pod hradem).
Morfologický pravopis v češtině
Čeština je typickým příkladem jazyka, kde morfologický princip hraje klíčovou roli. Ačkoli náš pravopis obsahuje i prvky fonologické (píšeme, co slyšíme, např. ve většině slova) a historické (např. vyjmenovaná slova), morfologická zásada je dominantní v mnoha klíčových oblastech gramatiky.
Díky ní je psaná čeština přehledná a logicky strukturovaná. Umožňuje nám na první pohled odlišit slova, která by při fonetickém přepisu mohla vypadat stejně, a zároveň nám poskytuje důležité gramatické informace, které v mluvené řeči často zanikají.
Příklady uplatnění
Morfologický princip se v češtině projevuje v několika zásadních jevech:
1. Spodoba znělosti (asimilace)
Toto je nejčastější a nejzřetelnější příklad. V mluvené řeči se párové souhlásky (např. b/p, d/t, z/s, v/f, h/ch) přizpůsobují znělosti souhlásky následující nebo na konci slova zaniká jejich znělost. Pravopis však tyto změny ignoruje a zachovává původní podobu morfému.
- **Slovo *led: Na konci slova vyslovujeme [let], ale píšeme d, protože v jiných tvarech (např. 2. pád ledu) se znělé d jasně ozývá. Pravopis tak zachovává jednotnou podobu kořene led-.
- **Slovo *dub: Vyslovujeme [dup], ale píšeme b (srov. 2. pád dubu).
- Předložky a předpony:
- Předložka před ve spojení před domem zní [přet domem], ale píšeme d, abychom zachovali tvar předložky.
- Předpona s- ve slově sbírat zní [zbírat], ale píšeme s, protože se jedná o předponu značící směr dohromady.
- Předpona roz- ve slově rozsekat zní [rosekat], ale píšeme z, abychom zachovali podobu předpony.
2. Psaní -i/-y v koncovkách
Rozlišování mezi měkkým a tvrdým i/y je jedním z pilířů českého morfologického pravopisu. Výslovnost obou hlásek je dnes stejná, ale jejich psaná podoba nese klíčové gramatické informace.
- Shoda přísudku s podmětem: V minulém čase je koncovka slovesa určena rodem podmětu. Tato informace je patrná pouze v psaném textu.
- Muž*i psali.* (rod mužský životný → -i)
- Stroj*e psaly.* (rod mužský neživotný → -y)
- Žen*y psaly.* (rod ženský → -y)
- Měst*a psala.* (rod střední → -a)
- Koncovky podstatných a přídavných jmen: Volba -i/-y v koncovkách závisí na skloňovacím vzoru a pádu, nikoli na výslovnosti.
- vidím mlad*é pány* (vzor pán → měkká koncovka v 1. p. mn. č. páni, ale tvrdá ve 4. p. mn. č. pány)
- vidím krásn*é hrady* (vzor hrad → tvrdá koncovka hrady)
- o mlad*ých ženách* (vzor mladý → tvrdá koncovka)
- o jarn*ích prázdninách* (vzor jarní → měkká koncovka)
Rozdíl od fonologického a historického pravopisu
Pro lepší pochopení je užitečné porovnat morfologický princip s ostatními.
- Fonologický (fonetický) pravopis: Řídí se zásadou „piš, jak slyšíš“. Každý zvuk (foném) má svůj jednoznačný grafický zápis (grafém). Kdyby čeština používala čistě fonologický pravopis, psali bychom let, ledu, dup, dubu, přet domem, zbírat. Tento systém je jednoduchý na naučení, ale ztrácí se v něm gramatická a slovotvorná struktura. Příkladem jazyka s převážně fonologickým pravopisem je srbština.
- Historický (etymologický) pravopis: Zachovává psanou podobu slov tak, jak se psala v minulosti, i když se výslovnost dramaticky změnila. Často odráží dávno zaniklou výslovnost. Typickým příkladem je angličtina (např. slova knight, daughter, through) nebo francouzština. V češtině se tento princip projevuje například u vyjmenovaných slov, kde psaní y odráží historický vývoj jazyka. Morfologický a historický princip se často prolínají, protože zachování podoby morfému často znamená zachování jeho historické podoby.