Onomatopoie, česky zvukomalba, je jazykový a literární prostředek založený na napodobení skutečných zvuků pomocí slov. Výraz se snaží svým zněním připomenout zvuk, který označuje nebo s ním významově souvisí. Typickými příklady jsou slova jako bum, cink, haf, mňau, šplouch, ťuk, vrz, bzz nebo slovesa jako šumět, hučet, cinkat, syčet, praskat a klapat.
Onomatopoie patří mezi prostředky, které výrazně pracují se zvukovou stránkou jazyka. Nejde pouze o význam slova, ale také o jeho znění. Slovo má působit tak, aby čtenář nebo posluchač mohl určitý zvuk téměř slyšet. V literatuře se proto onomatopoie často používá k oživení popisu, zesílení atmosféry a větší názornosti vyjádření.
Charakteristika a funkce
Základem onomatopoie je vztah mezi zvukem slova a zvukem skutečnosti. Jazyk zde nepojmenovává pouze věc, děj nebo situaci, ale pokouší se je napodobit zvukově. Proto se onomatopoie často objevuje v popisech přírody, zvířecích hlasů, pohybu, nárazů, kroků, strojů, deště, větru nebo různých ruchů.
Příklady onomatopoie:
- bum
- cink
- haf
- mňau
- šplouch
- ťuk ťuk
- bzz
- vrz
- klap klap
- prásk
Onomatopoie může mít několik funkcí. V uměleckém textu především zvyšuje názornost a smyslovost vyjádření. Čtenář si díky ní snadněji představí prostředí, náladu nebo průběh děje. V básni může pomáhat vytvářet rytmus a hudebnost verše. V próze může dodat scéně živost, napětí, dramatičnost nebo komický účinek.
Mezi hlavní funkce onomatopoie patří:
- Zvuková funkce – napodobuje konkrétní zvuk nebo ruch.
- Názorná funkce – pomáhá čtenáři představit si situaci živěji.
- Atmosférická funkce – dotváří náladu prostředí, například klid lesa, bouři, ruch města nebo napětí v ději.
- Rytmická funkce – podporuje rytmus textu, zejména v poezii a říkadlech.
- Expresivní funkce – zesiluje citové působení výpovědi.
- Komická funkce – může vyvolat humorný nebo hravý účinek.
Typy onomatopoie
Podle toho, jaký zvuk napodobuje, lze rozlišit několik základních typů onomatopoie.
Napodobení zvířecích hlasů patří k nejznámějším podobám onomatopoie. Jde o slova nebo výrazy, které připomínají zvuky vydávané zvířaty.
Příklady:
- Pes dělá haf haf.
- Kočka mňouká: mňau.
- Kohout kokrhá: kykyryký.
- Včela bzučí: bzz.
- Žába kváká: kvák kvák.
Napodobení přírodních zvuků se objevuje v popisech větru, vody, deště, bouře, lesa nebo ohně.
Příklady:
- Potok tiše šuměl.
- Déšť bubnoval na střechu.
- Vítr hučel v korunách stromů.
- Oheň praskal v kamnech.
- Vlny šplouchaly o břeh.
Napodobení lidských zvuků se týká smíchu, pláče, kašle, chrápání, výkřiků nebo jiných hlasových projevů.
Příklady:
- Zasmál se: haha.
- Dítě plakalo: bé.
- Stařec hlasitě chrápal.
- Nemocný muž kašlal.
- Z davu se ozvalo hlasité hurá.
Napodobení zvuků věcí a pohybu se používá při popisu nárazů, kroků, strojů, dveří, hodin, zbraní nebo předmětů.
Příklady:
- Dveře hlasitě vrzly.
- Hodiny dělaly tik tak.
- Sklenice cinkla o talíř.
- Boty klapaly po chodbě.
- Ozvalo se prudké prásk.
Onomatopoie v literatuře
V literatuře se onomatopoie uplatňuje zejména tam, kde autor chce působit na smysly čtenáře. Často se objevuje v poezii, dětské literatuře, pohádkách, komiksu, bajkách, říkadlech, písních, próze s výrazným popisem prostředí i v dramatických scénách.
V poezii může onomatopoie posilovat hudebnost básně. Slova napodobující šumění, hučení, zvonění nebo praskání se podílejí na rytmu a zvukové stavbě verše. Básník tak nevytváří pouze obraz, ale také zvukový dojem.
V epice pomáhá onomatopoie zpřítomnit děj. Když autor napíše, že dveře vrzly, sklo třesklo nebo déšť bubnoval na okna, čtenář scénu vnímá živěji a konkrétněji. Zvukomalba tak zvyšuje napětí, dramatičnost nebo naopak poklidnou atmosféru.
V dětské literatuře má onomatopoie často hravou a názornou funkci. Děti si snadno zapamatují výrazy jako haf, mňau, bum, ťuk nebo cink, protože spojují význam se zvukem. Proto se zvukomalebná slova často objevují v říkadlech, leporelech a básničkách pro malé děti.
V komiksu je onomatopoie velmi výrazným prostředkem. Zvuky jako bum, prásk, třesk, švih nebo plác bývají často graficky zvýrazněny a pomáhají nahradit zvuk, který v tištěném obrazu skutečně slyšet nelze.
Onomatopoie v běžné komunikaci
Onomatopoie se nepoužívá jen v literatuře. Velmi běžná je i v každodenní řeči. Lidé ji používají, když chtějí živě převyprávět událost, napodobit zvuk nebo dodat vyprávění větší názornost.
Příklady z běžné komunikace:
- Najednou se ozvalo bum a všechno spadlo.
- Auto udělalo brm brm a rozjelo se.
- Někdo zaklepal na dveře: ťuk ťuk.
- Telefon jen cink a přišla zpráva.
- V hlavě mi z toho dělá úplné bzz.
V mluvené řeči bývá onomatopoie často doprovázena gestem, mimikou nebo intonací. Právě proto může působit velmi živě, spontánně a expresivně.
Rozlišení od příbuzných jevů
Citoslovce jsou slova vyjadřující zvuky, pocity, výzvy nebo reakce. Některá citoslovce jsou onomatopoická, například bum, cink, haf nebo mňau. Ne každé citoslovce je ale onomatopoie. Například ach, au nebo fuj vyjadřují spíše citový postoj nebo reakci.
Zvukomalba je české označení pro onomatopoii. Někdy se však používá i v širším smyslu pro celkové zvukové působení textu, nejen pro jednotlivá slova napodobující zvuk.
Aliterace je opakování stejných nebo podobných hlásek na začátku slov. Může vytvářet zvukový efekt, ale nemusí přímo napodobovat konkrétní zvuk. Například spojení potichu plynul potok pracuje se zvukem hlásek, ale není nutně onomatopoií.
Asonance je opakování stejných nebo podobných samohlásek. Stejně jako aliterace může podporovat hudebnost textu, ale sama o sobě neznamená napodobení zvuku.
Eufonie označuje libozvučnost, tedy příjemné zvukové uspořádání řeči. Onomatopoie může být eufonická, ale nemusí. Například slova napodobující praskání, skřípání nebo třesk mohou působit záměrně drsně.
Kakofonie je nelibozvučnost nebo drsné zvukové uspořádání textu. Onomatopoie může kakofonii využívat například tehdy, když napodobuje nepříjemné zvuky, hluk, nárazy nebo chaos.