Příběh největšího intelektuála 12. století, jehož ego bylo větší než pařížská katedrála, a jehož láska k Héloïse se stala legendou, která přežila staletí.
Pierre Abélard
- Narozen: 1079, Le Pallet, Bretaň
- Zemřel: 21. dubna 1142, Klášter Saint-Marcel
- Povolání: Filozof, teolog, skladatel, logik
- Partnerka: Héloïse d’Argenteuil
- Nejznámější díla: Sic et Non, Historia Calamitatum
- Úhlavní nepřítel: Bernard z Clairvaux
Pokud byste hledali „rockovou hvězdu“ 12. století, nebyl by to král ani vojevůdce. Byl by to mnich. Pierre Abélard (latinsky Petrus Abaelardus) byl mužem, který do temného středověku vnesl světlo rozumu tak ostře, až to mnohé oslepilo. Byl brilantní, nesnesitelně arogantní, revoluční a tragický.
Jeho životní příběh má parametry antické tragédie i moderního thrilleru: blesková akademická kariéra, zakázaná láska, brutální mrzačení, pálení knih a doživotní pronásledování ze strany církevních autorit. Přesto, nebo právě proto, položil základy západní logiky a etiky.
1. Rytíř, který vyměnil meč za slova
Abélard se narodil roku 1079 v malé vesnici Le Pallet v Bretani, asi 20 kilometrů od Nantes. Jeho otec byl nižší šlechtic a rytíř, který pro svého prvorozeného syna plánoval vojenskou kariéru. Pierre měl zdědit panství a tituly. On však udělal něco, co bylo v té době neslýchané.
„Zřekl jsem se Martova dvora, abych mohl být vychován v lůně Minervině,“ napsal později ve své slavné autobiografii Historia Calamitatum (Příběh mých útrap). Vzdal se svého dědictví ve prospěch mladších bratrů a stal se „toulavým učencem“ (peripatetikem). Cestoval od školy ke škole, vyhledával mistry rétoriky a logiky, jen aby je v veřejných disputacích porážel.
Konflikt generací: Realismus vs. Nominalismus
Mladý Abélard dorazil do Paříže kolem roku 1100 a okamžitě se zaměřil na největšího myslitele té doby, Viléma z Champeaux. Vilém učil tzv. realismus – myšlenku, že obecné pojmy (jako „člověk“ nebo „červeň“) jsou skutečné, reálné entity.
Abélard, tehdy sotva dvacetiletý, se v přednáškovém sále postavil a Viléma logicky rozcupoval. Přišel s teorií, která stála někde uprostřed (později známá jako konceptualismus). Tvrdil, že obecné pojmy existují pouze v našem rozumu jako koncepty, nikoliv jako nezávislé věci ve světě. Pro Viléma to byla potupa. Pro studenty to byla senzace. Abélard se stal miláčkem pařížské mládeže.
„Byl jsem tak plný pýchy, že jsem se považoval za jediného filozofa na světě.“
– Pierre Abélard, o svém mládí
2. Mistr Paříže a metoda pochybování
Abélard si záhy založil vlastní školy (v Melunu, Corbeil a nakonec na kopci svaté Geneviève v Paříži). Jeho přednášky praskaly ve švech. Byl vtipný, pohotový, nebál se kontroverze a údajně byl i velmi pohledný. Ženy po něm toužily, muži chtěli být jako on.
Sic et Non: Revoluce v myšlení
Jeho největším přínosem pro vědu bylo dílo Sic et Non (Ano a Ne). Do té doby se teologie dělala tak, že se citovali „Církevní otcové“ a to, co řekli, byla pravda. Abélard ale shromáždil 158 teologických otázek a k nim přiřadil protichůdné citáty z Bible a od církevních autorit.
- Je Bůh původcem zla? (Ano/Ne)
- Je hřích v činu nebo v úmyslu? (Ano/Ne)
Neřešil je. Nechal je tam viset v rozporu. Cílem bylo donutit čtenáře myslet. „Pochybováním totiž dospíváme k hledání a hledáním poznáváme pravdu,“ tvrdil. To byl zrod scholastické metody, která později definovala středověké univerzity. Pro konzervativní církev to však znělo jako nebezpečné zahrávání si s dogmaty.
3. Osudová láska: Héloïse
V roce 1115, na vrcholu své slávy (bylo mu kolem 36 let), se Abélard stal kanovníkem u katedrály Notre-Dame. Zde žil také kanovník Fulbert, který měl v péči svou neobyčejně nadanou neteř Héloïse. Bylo jí pravděpodobně kolem 17 let (některé zdroje uvádějí o něco více), uměla latinsky, řecky i hebrejsky a její intelekt se vyrovnal Abélardovu.
Abélard se rozhodl, že ji svede. Nebyla to náhoda, byl to kalkul, který sám přiznal. Nabídl Fulbertovi, že bude Héloïse učit výměnou za bydlení. Fulbert, nadšený, že jeho neteř bude učit nejslavnější filozof Francie, souhlasil. Abélard později napsal: „Svěřil mi ji tak bezvýhradně, jako by svěřil ovečku vlkovi.“
Knihy zůstaly otevřené, ale nečetlo se z nich
Lekce filozofie se rychle změnily v lekce lásky. „Více bylo polibků než slov, ruce častěji bloudily k ňadrům než ke knihám,“ vzpomínal Abélard. Celá Paříž si o tom šuškala, jen strýc Fulbert nic netušil. Dokud Héloïse neotěhotněla.
Kuriozita: Dítě jménem Astroláb
Aby unikli skandálu, Abélard unesl Héloïse do Bretaně ke své sestře. Zde porodila syna. Dali mu jméno Astroláb (Astrolabius). Ano, pojmenovali dítě po vědeckém navigačním přístroji. Bylo to, jako by dnes někdo pojmenoval dítě „Iphone“ nebo „Kompas“. O osudu Astrolába víme málo, pravděpodobně se stal klerikem, ale jméno samotné svědčí o excentričnosti obou rodičů.
Abélard chtěl situaci napravit a nabídl Fulbertovi tajný sňatek. Héloïse byla ostře proti. Argumentovala, že manželství zničí Abélardovu kariéru (filozofové by měli žít v celibátu, ačkoliv to tehdy nebylo pro kleriky nižšího svěcení striktně vyžadováno, bylo to očekáváno). Nakonec svolila. Vzali se tajně v Paříži.
4. Tragédie a kastrace
Fulbert však slib mlčenlivosti porušil a o manželství začal mluvit, aby očistil jméno své rodiny. Abélard v reakci na to poslal Héloïse do kláštera v Argenteuil, aby ji ochránil před hněvem jejího strýce. Fulbert si to však vyložil jinak – myslel si, že se Abélard chce Héloïse zbavit a udělat z ní jeptišku, aby mohl manželství anulovat.
Pomsta byla strašlivá a v dějinách filozofie nemá obdoby. Fulbert najal hrdlořezy, podplatil Abélardova sluhu a jedné noci vnikli do jeho ložnice.
„Usekli mi ty části těla, kterými jsem spáchal to, na co si stěžovali,“ popsal událost stroze Abélard. Byl vykastrován. Ráno se celá Paříž sběhla k jeho domu. Abélard později napsal, že ho více než fyzická bolest bolel posměch a soucit davu.
5. Mnich, kterého nešlo umlčet
Ponížený Abélard vstoupil do kláštera Saint-Denis. Héloïse, ač nerada a stále milující, přijala závoj v Argenteuil. Tím by příběh mohl skončit, ale Abélardova povaha to nedovolila.
V klášteře Saint-Denis se stal nesnesitelným. Kritizoval mnichy za jejich laxní morálku a dokonce historickými argumenty dokázal, že jejich patron, svatý Denis, není totožný s Dionýsiem Areopagitou z Bible, jak věřili. To mnichy rozzuřilo k nepříčetnosti – bral jim jejich legendu a tím i příjmy z poutí. Abélard musel uprchnout.
Kacířství a pálení knihy
V roce 1121 byl předvolán na koncil v Soissons. Jeho kniha o svaté Trojici (kde se snažil logicky vysvětlit vztah Otce, Syna a Ducha) byla označena za kacířskou. Bez možnosti obhajoby byl donucen vlastní rukou vhodit svou knihu do ohně. Byla to pro něj největší intelektuální potupa.
6. Paracletus a dopisy, které přežily staletí
Po mnoha útrapách získal povolení žít jako poustevník. Na opuštěném místě u řeky Ardusson postavil z rákosu a hlíny oratoř, kterou zasvětil Paracletovi (Duchu svatému Utěšiteli). Když se to dozvěděli studenti, opustili pohodlí Paříže a stěhovali se do divočiny, jen aby ho mohli poslouchat. Z chatrče se stalo opatství.
Když byla Héloïse a její sestry vyhnány z jejich kláštera, Abélard jim velkoryse daroval Paracletus. Sám odešel dělat opata do divokého kláštera St. Gildas v Bretani (kde se ho tamní mniši pokusili několikrát otrávit – jednou dokonce jedem v kalichu při mši).
V té době začíná jejich slavná korespondence. Héloïsiny dopisy jsou dodnes šokující svou otevřeností. Zatímco Abélard píše o duchovním vedení a smíření s Bohem, Héloïse píše o spalující touze, o snech, ve kterých se jí zjevuje, a o tom, že by raději byla Abélardovou „děvkou“ než císařovnou světa. Její láska zůstala tělesná a absolutní, zatímco Abélard se (snad upřímně, snad z nutnosti) obrátil k askesi.
7. Souboj titánů: Abélard vs. Bernard z Clairvaux
Na sklonku života čekal Abélarda nejtěžší soupeř. Svatý Bernard z Clairvaux. Byl to mystik, fanatický zastánce víry, který nenáviděl logiku v teologii. Pro Bernarda byla víra prožitkem, pro Abélarda pochopením.
- Abélard: „Musím rozumět, abych mohl věřit.“
- Bernard: „Víra se nediskutuje, víra se přijímá.“
Bernard zorganizoval proti Abélardovi kampaň, která vyvrcholila koncilem v Sens (1140). Abélard očekával disputaci, kde Bernarda porazí logikou. Místo toho Bernard přečetl seznam „bludů“ vytržených z kontextu a nechal biskupy, aby Abélarda odsoudili dříve, než mohl promluvit. Abélard se odvolal k papeži a odešel z jednání. Papež Inocenc II., pod vlivem Bernarda, však Abélarda odsoudil k „věčnému mlčení“.
8. Smíření a smrt
Zlomený, nemocný a starý (na tehdejší dobu, bylo mu přes 60 let), cestoval Abélard do Říma, ale zastavil se v klášteře Cluny. Zde se ho ujal laskavý opat Petr Ctihodný. Ten dokázal zázrak – sjednal osobní smíření mezi Abélardem a Bernardem z Clairvaux.
Poslední měsíce života strávil Abélard v modlitbách a tichém studiu. Zemřel 21. dubna 1142. Petr Ctihodný napsal Héloïse dopis, ve kterém Abélarda nazval „Sókratem Gallie“ a tajně nechal jeho tělo převézt do Paracletu, aby mohl být pohřben u ní.
Héloïse přežila Abélarda o 21 let. Když zemřela, byla uložena do hrobu k němu. Legenda praví, že když otevírali kryptu, aby ji tam vložili, Abélardovy kosti se rozevřely, aby ji objaly.
9. Odkaz a moderní pohled
Dnes jsou Pierre a Héloïse pohřbeni na hřbitově Père-Lachaise v Paříži (jejich ostatky tam byly přeneseny v 19. století jako symboly romantické lásky). Ale Abélardův odkaz je mnohem hlubší než jen romantický příběh.
Proč je Abélard důležitý i dnes?
- Etika úmyslu: Byl prvním, kdo jasně formuloval, že hřích není v činu samotném, ale v úmyslu (intentio). Pokud zabijete omylem, není to stejný hřích jako vražda. To je základ moderního práva.
- Kritické myšlení: Jeho metoda Sic et Non naučila Evropu, že autority si mohou odporovat a že pravdu je třeba hledat rozumem.
- Pojmenování univerzálií: Jeho řešení sporu o univerzálie (že slova mají význam díky konceptům v naší hlavě) je dodnes relevantní v lingvistice a filozofii jazyka.
Pierre Abélard byl člověkem, který předběhl svou dobu o několik století. Byl příliš hlasitý, příliš chytrý a příliš vášnivý pro svět 12. století, který vyžadoval poslušnost a pokoru. Zaplatil za to svým tělem i kariérou. Ale v souboji s časem nakonec vyhrál – zatímco jména jeho soudců a inkvizitorů zná jen hrstka historiků, jména Abélard a Héloïse zná celý svět.