Psaní čárek v souvětí:

Než se ponoříme do složitějších souvětí, připomeňme si absolutní základ: Čárkou se v souvětí oddělují jednotlivé věty. Větou rozumíme celek, který obsahuje určitý slovesný tvar (např. píšu, četl, bude spát, kdybychom věděli). Pokud tedy v jednom celku najdete dva a více takových slovesných tvarů, jedná se o souvětí a je velmi pravděpodobné, že budete potřebovat čárku.

Klíčové je rozlišit dva základní typy souvětí: souřadné a podřadné. Pravidla pro psaní čárek se u nich totiž liší.

Čárky v souvětí souřadném

Souvětí souřadné se skládá ze dvou a více vět hlavních, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé. Mohly by stát samostatně. Jsou spojeny souřadicími spojkami nebo jsou k sobě přiřazeny bez spojky.

Vztah mezi větami rozhoduje o tom, zda čárku napíšeme, či nikoliv.

Kdy čárku píšeme VŽDY:

1. Poměr odporovací: Věty si navzájem odporují.
   • Spojky: ale, avšak, však, leč, nýbrž, naopak, jenže
   • Příklad: Chtěl jsem jít ven, ale začalo pršet.
   • Příklad: Snažil se, avšak výsledek se nedostavil.
2. Poměr stupňovací: Druhá věta stupňuje, zesiluje obsah první.
   • Spojky: ba, ba i, dokonce, dokonce i, nejen – ale i, nejen – nýbrž i
   • Příklad: Nejenže přišel pozdě, ale i zapomněl domácí úkol.
   • Příklad: Byl unavený, dokonce usnul u stolu.
3. Poměr vylučovací: Obsahy vět se navzájem vylučují. Pokud platí jedna, neplatí druhá.
   • Spojky: nebo, anebo, buď – anebo, buď – nebo
   • Příklad: Buď** mi pomůžeš, nebo to budu muset zvládnout sám.*
   • Příklad: Rychle odejdi, nebo tě někdo uvidí. (Zde má „nebo“ význam výhrůžky, proto píšeme čárku.)
4. Poměr důsledkový: Druhá věta vyjadřuje důsledek první.
   • Spojky: proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, a tak
   • Příklad: Zaspal jsem, proto jsem přišel pozdě do práce.
   • Příklad: Hodně trénoval, a tak vyhrál závod.
5. Poměr příčinný (vysvětlovací): Druhá věta udává příčinu nebo vysvětlení první.
   • Spojky: neboť, vždyť, totiž
   • Příklad: Vzal si deštník, neboť předpověď hlásila déšť.

Kdy čárku obvykle nepíšeme:

Jedná se o poměr slučovací, kdy jsou obsahy vět prostě kladeny vedle sebe.

• Spojky: a, i, ani, nebo (ve významu prosté volby)
• Příklad: Tatínek čte noviny a maminka vaří večeři.
• Příklad: Nezavolal ani nenapsal zprávu.
• Příklad: Dáš si čaj nebo kávu?

Pozor na spojku „a“! Pokud spojka „a“ nespojuje věty v poměru slučovacím, ale v jiném (nejčastěji důsledkovém nebo odporovacím), čárka se před ní píše!

• Příklad (důsledek): Pršelo celou noc, a proto jsou teď všude kaluže. (Zde je spojka „a proto“, čárka se píše.)
• Příklad (odporování): Sliboval hory doly, a skutek utek. (Význam je podobný jako u „ale“.)

Čárky v souvětí podřadném

Souvětí podřadné se skládá z jedné věty hlavní (VH) a jedné nebo více vět vedlejších (VV). Věta vedlejší je mluvnicky závislá na větě hlavní (nebo na jiné větě vedlejší) a rozvíjí některý její větný člen.

Zde je pravidlo jednoduché a univerzální: Větu vedlejší od věty řídící oddělujeme čárkou VŽDY.

Větu vedlejší poznáme tak, že je připojena podřadicí spojkou nebo vztažným zájmenem.

• Podřadicí spojky: že, aby, kdyby, jestliže, protože, přestože, ačkoliv, i když, jakmile, zatímco…
• Vztažná zájmena a příslovce: kdo, co, jaký, který, čí, jenž, kde, kam, kdy, jak…

Příklady:

1. Věta vedlejší stojí za větou hlavní:
   • Řekl mi, že dnes nepřijde.
   • Půjdu tam, i když se mi nechce.
   • To je ten film, který jsme včera viděli v kině.
2. Věta vedlejší stojí před větou hlavní:
   • Protože pršelo, zůstali jsme doma.
   • Kdo se bojí, nesmí do lesa.
   • Jakmile dokončíš úkol, můžeš jít ven.
3. Věta vedlejší je vložena do věty hlavní: V tomto případě se odděluje čárkami z obou stran.
   • Ten dům, který stojí na kopci, patří mému strýci.
   • Slib, že mi pomůžeš, musíš dodržet.

Specifické případy a výjimky

• Vsuvky: Jde o volně vložené výrazy, které nejsou součástí větné stavby. Oddělují se čárkami z obou stran.
  • Příklad: Tento postup je, upřímně řečeno, poněkud zdlouhavý.
  • Příklad: Zítra, doufám, bude hezké počasí.
• Srovnání se spojkami než, jako, jak: Zde je třeba dávat pozor.
  • Čárku píšeme, pokud za spojkou následuje celá věta (s přísudkem).
    • Je chytřejší, než jsem si myslel.
    • Vypadalo to, jako by se blížila bouře.
  • Čárku nepíšeme, pokud za spojkou následuje jen větný člen (podstatné jméno, zájmeno, příslovce…).
    • Je chytřejší než jeho bratr.
    • Běhá rychle jako vítr.
• Infinitivní konstrukce: Čárkou oddělujeme infinitiv pouze tehdy, pokud je součástí věty vedlejší.
  • Nevěděl, co dělat. (Vedlejší věta předmětná)
  • Neměl čas přemýšlet. (Zde je infinitiv jen větným členem, nikoli větou, čárku nepíšeme.)

Kdy čárku nepíšeme

Pro přehlednost si shrňme nejdůležitější případy, kdy se čárka v souvětí nepíše:

• Mezi větami v poměru slučovacím spojenými spojkami a, i, ani, nebo (ve významu prosté volby).
  • Přečtu si knihu a půjdu spát.
• Před srovnávacími spojkami než, jako, jak, pokud za nimi nenásleduje celá věta.
  • Jsi vyšší než já.

Nejčastější chyby

1. Chybějící čárka před ale, protože, který: Jedna z nejběžnějších chyb. Před těmito a podobnými spojkami je čárka téměř vždy nutná.
2. Nadbytečná čárka před a: Mnoho lidí píše čárku před každým „a“ ze zvyku. Je třeba vždy zvážit, zda jde o poměr slučovací (bez čárky), nebo jiný (s čárkou).
3. Chyby u než a jako: Nerozlišování, zda za spojkou následuje věta, nebo jen větný člen.
4. Zapomenutá druhá čárka: U vložené věty vedlejší nebo vsuvky je nutné ji oddělit čárkami z obou stran. Často se na tu druhou zapomíná.
   • Špatně: Auto, které stálo před domem patřilo sousedovi.
   • Správně: Auto, které stálo před domem, patřilo sousedovi.