Každý z nás má v srdci ukryté místo, kam se v myšlenkách utíká, když svět kolem ztěžkne a zrychlí. Místo, které je synonymem klidu, bezpečí a radosti. Pro někoho je to babiččina kuchyně vonící skořicí, pro jiného rušná lavička v parku, kde může pozorovat život. Moje útočiště, můj malý soukromý ráj, se nachází hluboko v lese, nedaleko chalupy mých prarodičů. Je to malá mýtina, o které ví jen málokdo, a právě v její tiché samotě nacházím vše, co mi v běžném životě chybí.
Cesta k ní není značená. Vede úzkou, sotva znatelnou pěšinou, kterou vyšlapala lesní zvěř a pár zasvěcených. Klenba vysokých smrků a borovic propouští na zem jen tančící sloupce světla, ve kterých víří zlatavý prach a drobný hmyz. Půda pod nohama je měkká, pokrytá vrstvou jehličí a tlejícího listí. Po pár minutách chůze se les náhle rozestoupí a přede mnou se otevře malý, téměř dokonalý kruh zalitý sluncem. Mýtina není velká, člověk by ji přešel pár kroky. Uprostřed stojí mohutný pařez porostlý sametovým, smaragdově zeleným mechem, který slouží jako dokonalé křeslo. Okraje mýtiny lemují husté keře lesních malin a ostružin, mezi kterými na jaře vykukují fialové hlavičky violky a v létě se na tenkých stoncích pohupují bílé zvonky konvalinek.
První, co člověka po příchodu ohromí, je ticho. Nejedná se však o ticho prázdné a tíživé, ale o ticho živé, naplněné tisíci drobných zvuků. Je to symfonie lesa. Slyším uklidňující šumění větru v korunách stromů, které zní jako vzdálený příboj moře. Odevšad se ozývá cvrlikání ptáků – veselé štěbetání sýkorek, melancholické houkání holuba a občas i ostré zaklepání datla do kůry stromu. V parném létě se k tomuto koncertu přidává monotónní bzučení včel a čmeláků, kteří pilně opylují květy. Není tu slyšet žádný hluk civilizace – žádná auta, žádné sirény, jen čisté zvuky přírody, které mají moc uklidnit rozbouřenou mysl.
Stejně jako zvuky, i vůně jsou zde intenzivní a čisté. Vzduch je prosycen těžkou, balzámovou vůní pryskyřice, která se mísí se svěžím aroma vlhké země a hub. Po dešti je cítit ozon a čistota, jako by se celý les zhluboka nadechl. Když se posadím na mechový pařez, cítím jeho měkkost a chlad. Sluneční paprsky, které sem proniknou, mě hřejí na tváři a zavřených víčkách. Prsty přejíždím po drsné kůře okolních stromů nebo po hebkých lístcích kapradin. A když je správný čas, utrhnu si z keře zralou, sluncem prohřátou malinu. Její sladkokyselá chuť je explozí léta a dokonalým ztělesněním tohoto místa.
Tato mýtina je pro mě však víc než jen souborem smyslových vjemů. Je pevně spjata s mými nejkrásnějšími vzpomínkami na dětství. Právě sem mě brával dědeček, abychom „poslouchali, co si les povídá“. Na starém pařezu jsem přečetla své první dobrodružné knížky, jejichž hrdinové prožívali svá dobrodružství v podobně divoké přírodě. Stavěla jsem si tu domečky z větviček a mechu pro lesní skřítky a snila o budoucnosti. Je to místo, kde se cítím naprosto svobodná a sama sebou. Starosti všedních dnů se tu rozplynou jako ranní mlha. Je to můj azyl, kde mohu přemýšlet, snít nebo prostě jen být, aniž bych musela cokoliv dělat nebo komukoliv něco dokazovat.
Moje oblíbené místo není žádná exotická destinace ani velkolepá památka. Je to jen malý, nenápadný kousek lesa. Přesto je pro mě tím nejcennějším pokladem. Je to chrám ticha, galerie přírodních krás a přístav klidu v rozbouřeném moři života. Vracím se sem, abych načerpala sílu, našla ztracenou rovnováhu a připomněla si, co je v životě skutečně důležité. A vím, že dokud bude tato malá mýtina existovat, budu mít vždy kam utéct, abych znovu našla sama sebe.