V létě 1897 odplouval z Kalifornie jednadvacetiletý Jack London s vidinou zbohatnutí. O necelý rok později se vracel nemocný. Zlato mu Klondike nevydal, ale zkušenost ze severu se později proměnila v příběhy, díky nimž jeho jméno poznal svět.

Na zpáteční cestu si vydělával přikládáním uhlí na parníku. Tak skončila Londonova výprava za bohatstvím: prací v lodním podpalubí a návratem z kraje, kde se kvůli kurdějím nemohl dál zdržovat.

Bylo mu dvaadvacet. Autor Volání divočiny z něj měl teprve vyrůst.

Když zpráva o zlatě dorazila, dobrá místa už měla majitele

Zlato se u Klondiku našlo v srpnu 1896. Zpráva, která rozhýbala přístavy na západním pobřeží, ale přišla do okolního světa až s odstupem. Místní prospektoři mezitím obsazovali slibná naleziště. Pro opozdilce zůstala dlouhá cesta a nejistota, co na jejím konci zbude.

Přesto se na sever vydaly desetitisíce lidí. Národní parková služba USA uvádí zhruba sto tisíc zájemců o zlatokopecké štěstí. Ne všichni dorazili do Dawsonu. Vyrazit z domova a dostat se na zlatá pole byly dvě velmi rozdílné věci.

Ani samotný Klondike neležel na Aljašce, přestože přes ni vedly známé přístupové trasy. Cílem byl kanadský Yukon. Loď k aljašskému pobřeží dopravila člověka teprve na začátek obtížnější části výpravy.

Hory se nepřecházely jen jednou

London odplul ze San Franciska 25. července 1897. V srpnu vystoupil na břeh v Dyea. Se společníky nejprve přepravoval zásoby člunem po řece Taiya, pak je nesl přes průsmyk Chilkoot.

Na dobových fotografiích se po svahu táhne řada drobných postav. Z dálky připomíná cestu k nalezišti. Ve skutečnosti snímky zachycují hlavně stěhování nákladu. Každý pytel musel někdo dostat nahoru a jedna cesta obvykle nestačila.

Přesun výbavy mohl zabrat měsíce. Vzdálenost mezi pobřežím a jezery vypadala na mapě zvládnutelně, ale lidé ji opakovanými pochody násobili. Nahoru s nákladem, zpátky pro další. Kdo překonal hory, stále ještě nebyl u cíle. Zbývala dlouhá plavba do vnitrozemí.

Londonova skupina postavila dva čluny a v září vyrazila od jezera Lindeman. V říjnu dorazil k ústí řeky Stewart do Yukonu. Tam strávil zimu.

Zásoby na rok nezaručovaly zdraví

Kanadská jízdní policie požadovala, aby příchozí měli zásoby a výbavu přibližně na rok. Celý náklad mohl vážit kolem dvou tisíc liber, tedy zhruba devět set kilogramů. Opatření mělo zabránit tomu, aby do odlehlého kraje přicházeli lidé bez prostředků k přežití zimy.

Velké množství jídla ale ještě neznamenalo vhodnou stravu. Trvanlivé zásoby se dobře přepravovaly a skladovaly. Jejich jednotvárnost se projevovala později, daleko od obchodů s čerstvými potravinami.

Mezi zlatokopy se objevovaly kurděje způsobené nedostatkem vitaminu C. Nemoc nesouvisela s tím, zda měl člověk dost odvahy nebo jak těžký náklad dokázal unést. Rozhodovalo také to, co dlouhé týdny jedl.

Kurděje nebyly jediným zdravotním nebezpečím zlaté horečky. Špatná hygiena a závadná voda přispívaly k šíření břišního tyfu. Dawson rychle rostl, ale jeho zázemí náporu lidí nestačilo. Vedle příběhů o nalezeném zlatě existovala méně přitažlivá skutečnost nemocných táborů.

Na jaře musel pryč

Kurděje dostihly i Londona. Na jaře 1898 se nemocný vydal na cestu ven ze severu přes St. Michael. Do Kalifornie se vracel bez očekávaného bohatství. Cestu po moři si odpracoval u lodních kotlů.

Při zpětném pohledu svádí jeho pozdější sláva k představě, že výprava vlastně dopadla dobře. Pro nemocného mladíka ale budoucí úspěch nebyl jistota. Zkušenost z Yukonu ještě nebyla vydanou knihou ani zaplaceným honorářem.

Sever mu poskytl prostředí a lidské situace, ke kterým se mohl při psaní vracet. Aby z nich vznikla literatura, musel po návratu znovu pracovat. Samotné přežití zimy z člověka spisovatele neudělalo.

Volání divočiny přišlo až po návratu

Volání divočiny vyšlo v roce 1903, několik let po klondické výpravě. London už nevyprávěl vlastní cestu v podobě deníkového záznamu. Zkušenost se severem vstoupila do beletrie a dostala jinou podobu, než jakou měl jeho osobní neúspěch při hledání zlata.

Dobrodružství se stalo také prací u psacího stolu. Mezi lety 1900 a 1916 dokončil přes padesát knih a psal množství povídek i článků. Úspěch nelze vysvětlit jedinou výpravou, přestože Yukon patřil k jeho nejdůležitějším zkušenostem.

Na Klondike odjížděl neznámý jednadvacetiletý muž. Zpátky vezl nemoc a vzpomínky, jejichž cenu tehdy nemohl znát. Zlato, pro které vyrazil, zůstalo nenaplněným očekáváním. Příběhy ze severu začaly vydělávat až později, když je napsal a někdo je vydal.

Zdroje

National Park Service: Gold Rush Writers

National Park Service: What Was the Klondike Gold Rush?

National Park Service: Rushing to the Grave

Jack London State Historic Park: A Brief Biography

Článek Jack London vyrazil na Klondike za zlatem. Domů ho vyhnaly kurděje se nejdříve objevil na Bohemista.