V létě 1897 odplouval z Kalifornie jednadvacetiletý Jack London s vidinou zbohatnutí. O necelý rok později se vracel nemocný. Zlato mu Klondike nevydal, ale zkušenost ze severu se později proměnila v příběhy, díky nimž jeho jméno poznal svět.
Na zpáteční cestu si vydělával přikládáním uhlí na parníku. Tak skončila Londonova výprava za bohatstvím: prací v lodním podpalubí a návratem z kraje, kde se kvůli kurdějím nemohl dál zdržovat.
Bylo mu dvaadvacet. Autor Volání divočiny z něj měl teprve vyrůst.
Když zpráva o zlatě dorazila, dobrá místa už měla majitele
Zlato se u Klondiku našlo v srpnu 1896. Zpráva, která rozhýbala přístavy na západním pobřeží, ale přišla do okolního světa až s odstupem. Místní prospektoři mezitím obsazovali slibná naleziště. Pro opozdilce zůstala dlouhá cesta a nejistota, co na jejím konci zbude.
Přesto se na sever vydaly desetitisíce lidí. Národní parková služba USA uvádí zhruba sto tisíc zájemců o zlatokopecké štěstí. Ne všichni dorazili do Dawsonu. Vyrazit z domova a dostat se na zlatá pole byly dvě velmi rozdílné věci.
Ani samotný Klondike neležel na Aljašce, přestože přes ni vedly známé přístupové trasy. Cílem byl kanadský Yukon. Loď k aljašskému pobřeží dopravila člověka teprve na začátek obtížnější části výpravy.
Hory se nepřecházely jen jednou
London odplul ze San Franciska 25. července 1897. V srpnu vystoupil na břeh v Dyea. Se společníky nejprve přepravoval zásoby člunem po řece Taiya, pak je nesl přes průsmyk Chilkoot.
Na dobových fotografiích se po svahu táhne řada drobných postav. Z dálky připomíná cestu k nalezišti. Ve skutečnosti snímky zachycují hlavně stěhování nákladu. Každý pytel musel někdo dostat nahoru a jedna cesta obvykle nestačila.
Přesun výbavy mohl zabrat měsíce. Vzdálenost mezi pobřežím a jezery vypadala na mapě zvládnutelně, ale lidé ji opakovanými pochody násobili. Nahoru s nákladem, zpátky pro další. Kdo překonal hory, stále ještě nebyl u cíle. Zbývala dlouhá plavba do vnitrozemí.
Londonova skupina postavila dva čluny a v září vyrazila od jezera Lindeman. V říjnu dorazil k ústí řeky Stewart do Yukonu. Tam strávil zimu.
Zásoby na rok nezaručovaly zdraví
Kanadská jízdní policie požadovala, aby příchozí měli zásoby a výbavu přibližně na rok. Celý náklad mohl vážit kolem dvou tisíc liber, tedy zhruba devět set kilogramů. Opatření mělo zabránit tomu, aby do odlehlého kraje přicházeli lidé bez prostředků k přežití zimy.
Velké množství jídla ale ještě neznamenalo vhodnou stravu. Trvanlivé zásoby se dobře přepravovaly a skladovaly. Jejich jednotvárnost se projevovala později, daleko od obchodů s čerstvými potravinami.
Mezi zlatokopy se objevovaly kurděje způsobené nedostatkem vitaminu C. Nemoc nesouvisela s tím, zda měl člověk dost odvahy nebo jak těžký náklad dokázal unést. Rozhodovalo také to, co dlouhé týdny jedl.
Kurděje nebyly jediným zdravotním nebezpečím zlaté horečky. Špatná hygiena a závadná voda přispívaly k šíření břišního tyfu. Dawson rychle rostl, ale jeho zázemí náporu lidí nestačilo. Vedle příběhů o nalezeném zlatě existovala méně přitažlivá skutečnost nemocných táborů.
Na jaře musel pryč
Kurděje dostihly i Londona. Na jaře 1898 se nemocný vydal na cestu ven ze severu přes St. Michael. Do Kalifornie se vracel bez očekávaného bohatství. Cestu po moři si odpracoval u lodních kotlů.
Při zpětném pohledu svádí jeho pozdější sláva k představě, že výprava vlastně dopadla dobře. Pro nemocného mladíka ale budoucí úspěch nebyl jistota. Zkušenost z Yukonu ještě nebyla vydanou knihou ani zaplaceným honorářem.
Sever mu poskytl prostředí a lidské situace, ke kterým se mohl při psaní vracet. Aby z nich vznikla literatura, musel po návratu znovu pracovat. Samotné přežití zimy z člověka spisovatele neudělalo.
Volání divočiny přišlo až po návratu
Volání divočiny vyšlo v roce 1903, několik let po klondické výpravě. London už nevyprávěl vlastní cestu v podobě deníkového záznamu. Zkušenost se severem vstoupila do beletrie a dostala jinou podobu, než jakou měl jeho osobní neúspěch při hledání zlata.
Dobrodružství se stalo také prací u psacího stolu. Mezi lety 1900 a 1916 dokončil přes padesát knih a psal množství povídek i článků. Úspěch nelze vysvětlit jedinou výpravou, přestože Yukon patřil k jeho nejdůležitějším zkušenostem.
Na Klondike odjížděl neznámý jednadvacetiletý muž. Zpátky vezl nemoc a vzpomínky, jejichž cenu tehdy nemohl znát. Zlato, pro které vyrazil, zůstalo nenaplněným očekáváním. Příběhy ze severu začaly vydělávat až později, když je napsal a někdo je vydal.
Zdroje
National Park Service: Gold Rush Writers
National Park Service: What Was the Klondike Gold Rush?
admin