Franz Kafka zanechal příteli pokyn, který se nedal snadno přeslechnout: rukopisy měly shořet, pokud možno bez čtení. Max Brod je místo toho připravil k vydání. V roce 1925 tak vyšel Proces. Jeho vydání ale otevřelo otázku, kde končí péče o literární dílo a začíná porušení autorovy vůle.
V červenci 1924 vyšly v časopise Die Weltbühne dva Kafkovy vzkazy Maxu Brodovi. Autor byl několik týdnů po smrti. V obou žádal, aby Brod zničil jeho písemnou pozůstalost.
Už jejich zveřejněním ho Brod neposlechl.
Je v tom skoro nepříjemná názornost. Soukromé přání, aby se určité texty nedostaly ke čtenářům, se samo stalo četbou. O rok později následoval Proces, román, který Kafka za života nedokončil a k vydání nepřipravil. Vydavatelem byl berlínský podnik Die Schmiede. O podobě knihy rozhodoval muž, jemuž Kafka svěřil opačný úkol.
Nebyl to vzkaz nad hromadou hořícího papíru
Představa posledních slov na smrtelné posteli se k takovému příběhu hodí. Tady ale mate. Dochovaly se dva samostatné pokyny z let 1921 a 1922. Kafka zemřel až 3. června 1924, bylo mu čtyřicet.
V prvním vzkazu myslel i na docela obyčejná místa, kde po člověku zůstávají papíry. Vyjmenoval knihovnu a prádelník, psací stůl doma i v kanceláři. Brod měl dohledat také písemnosti u dalších lidí a požádat o jejich zničení. Nešlo tedy jen o několik rozepsaných povídek, které by autor v návalu nespokojenosti odložil.
Druhý pokyn připouštěl výjimky pro několik již vydaných děl, mezi nimi Proměnu a Ortel. Ani u nich Kafka neprojevoval nadšení z budoucích dotisků. Dovoloval, aby existující texty zůstaly zachovány; ostatní dostupné psaní mělo být spáleno.
Oba vzkazy obsahují výslovný požadavek na zničení písemností. Neurčují Broda jako člověka, který má podle vlastního úsudku vybrat, co vydá.
Brod v něm viděl spisovatele dávno před ostatními
Znali se od roku 1902. V Praze se z nich stali blízcí přátelé, přestože měli rozdílné povahy. Brod psal vlastní knihy, věnoval se kritice a pomáhal propojovat české a německé kulturní prostředí. Kafkův talent rozpoznal brzy a podporoval jeho publikování.
To je pro jeho pozdější rozhodnutí podstatné. Nepřišel k pozůstalosti jako člověk, který náhodou otevřel zásuvku a ucítil příležitost. Znal autora i jeho pochybnosti. Už za Kafkova života zastával názor, že ty texty mají vycházet.
Kafka přitom nebyl spisovatel, který by za celý život nic nezveřejnil. Část próz vydal. K vlastní práci byl ale mimořádně přísný a některé rukopisy sám ničil. Zákaz adresovaný Brodovi proto nelze bez dalšího odbýt jako společenské gesto skromného autora.
Z Kafkových pokynů nelze zjistit, proč úkol svěřil právě člověku, který jeho práci tolik obdivoval. Výklad, že tím ve skutečnosti zajistil její zachování, zůstává domněnkou. Písemné svolení k vydání Procesu v těchto vzkazech není.
Proces nebyl hotová kniha čekající na tiskárnu
Kafka začal román psát v srpnu 1914. Na začátku roku 1915 soustředěná práce ustala a knihu už nedokončil. Příběh Josefa K., který je zatčen, aniž se dozví srozumitelnou příčinu, měl napsaný začátek i konec. To ale neznamená, že mezi nimi ležel uzavřený celek.
Rukopis tvořily svazky listů sdružené do kapitol. Kafka jejich celkové pořadí závazně neurčil. Některé části zůstaly nedopsané. Brod musel zvolit uspořádání, se kterým čtenář dostane do rukou román.
Záchrana rukopisu tedy zahrnovala redakční zásah. Čtenář Procesu se proto setkává s Kafkovými větami v uspořádání, na němž se podílel vydavatel. Spor o pořadí kapitol patří k problémům, s nimiž se musela vypořádat i pozdější vydání. Nedokončené části nelze jednoduše zasadit na jediné nesporné místo.
Brod si hotový román nevymyslel. Připravil však podobu textu, kterou už autor nemohl schválit ani odmítnout.
Podruhé je zachránil při útěku z Prahy
V březnu 1939 už nešlo o spor s mrtvým přítelem. Brod musel z Prahy pryč před nacisty. Dne 14. března odjel vlakem a Kafkovy písemnosti vezl v kufru. Přes Polsko a Rumunsko pokračoval k Černému moři, odkud vedla jeho cesta do tehdejší mandátní Palestiny.
Ještě před odjezdem hledal pomoc u Thomase Manna. Zvažoval emigraci do Spojených států a nabízel, že by tam přivezl Kafkovu pozůstalost, vydával ji a založil archiv. Americká cesta nevyšla.
Tady se příběh vzdaluje jednoduchému obrazu neposlušného správce. Brod nebyl ochoten papíry opustit ani při vlastním útěku. Zachování pozůstalosti pro něj zjevně nebylo jednorázové rozhodnutí učiněné v pohodlí pracovny.
Zachovat ještě neznamená zveřejnit
Brodovo rozhodnutí se často posuzuje podle výsledku: Proces zůstal zachován a stal se jedním z nejznámějších románů dvacátého století. Z pohledu literární historie šlo o zásadní záchranu. Z pohledu autorova pokynu však šlo o jeho porušení. Pozdější úspěch knihy tento rozpor neodstraňuje.
Uchování rukopisů a jejich vydání jsou přitom dvě odlišná rozhodnutí. Papíry mohly zůstat uložené v archivu, aniž by se z nich hned stala veřejně dostupná kniha. Brod zvolil publikování a převzal také odpovědnost za redakční podobu textu.
Právě v tom spočívá obtížnost celého případu. Zničení by bylo nevratné. Vydáním zase zmizela možnost respektovat autorův požadavek, aby určité písemnosti nikdo další nečetl. Obě rozhodnutí měla důsledky, které už Kafka nemohl ovlivnit.
V roce 1925 dostali čtenáři do rukou Proces. Vzkazy žádající jeho zničení se zachovaly také. Brod tak zpřístupnil nejen román, ale i doklad, že jeho autor žádal jiný osud.
Zdroje
S. Fischer: Kafkas Testamente (přepis obou pokynů)
Filip Vrchol