Ernest Hemingway vypadal jako člověk, kterého nemůže nic zlomit. Miloval lov, rybaření, býčí zápasy, válku, alkohol, nebezpečí i vlastní pověst muže, který se nikdy neuhýbá. Už za života z něj vznikla legenda: drsný spisovatel s puškou, sklenicí v ruce a větou tak ostrou, že dokázala říznout do živého.
Jenže pod tímhle obrazem se skrýval člověk mnohem křehčí, než připouštěl. Hemingway celý život utíkal vstříc nebezpečí, jako by tím chtěl dokázat, že nad ním má moc. Přežil zranění, nemoci, nehody i války. Získal Pulitzerovu cenu, Nobelovu cenu za literaturu a stal se jedním z nejslavnějších autorů 20. století.
A přesto ho nakonec nezničila kulka nepřítele, výbuch, nemoc ani pád letadla. Nejtěžší boj svedl sám se sebou.
Válka ho poznamenala už jako mladíka
Hemingway se narodil v roce 1899 v americkém Illinois. Když vypukla první světová válka, toužil se dostat na frontu. Kvůli horšímu zraku ho ale armáda odmítla, a tak se přihlásil jako řidič sanitky u Červeného kříže. Do Evropy odjel ještě jako velmi mladý muž, hladový po dobrodružství a přesvědčený, že válka je místem, kde se člověk setká s pravdou.
Na italské frontě však rychle poznal, že pravda války nevypadá romanticky. V roce 1918 ho zasáhly střepiny minometného granátu. Byl vážně raněn, přesto měl podle pozdějších líčení pomáhat zraněnému italskému vojákovi. Z války si odnesl medaili, bolest, vzpomínky a zkušenost, která se mu navždy zapsala do těla i do psaní.
Právě z téhle zkušenosti později vyrostl román Sbohem, armádo. Hemingway v něm nepsal o válce jako o hrdinském dobrodružství. Psal o chaosu, strachu, lásce, ztrátě a lidech, kteří se snaží přežít uprostřed světa, jenž ztratil smysl.
Život na hraně nebyl póza
Hemingway nebyl autorem, který by seděl stranou a jen si představoval nebezpečí. Často mu šel naproti. V Paříži se pohyboval mezi umělci takzvané ztracené generace, ve Španělsku sledoval býčí zápasy, v Africe lovil zvěř, na Kubě vyrážel na moře za rybami a během druhé světové války působil jako válečný zpravodaj.
Jeho životopis působí skoro neuvěřitelně. Prodělal vážná zranění, autonehody, tropické nemoci, zápaly, infekce i úrazy hlavy. V seznamech jeho zdravotních katastrof se objevuje i antrax, nemoc, kterou si většina lidí spojuje spíš s učebnicemi medicíny než s literárním klasikem.
Hemingway jako by se pořád znovu vracel z míst, odkud se jiní nevraceli vůbec. A pokaždé tím ještě posílil obraz muže, který se smrti dívá do očí a odmítá uhnout.
Dvě letecké nehody během dvou dnů
Jedna z nejznámějších epizod jeho dobrodružného života se odehrála v Africe v roce 1954. Hemingway tam cestoval se svou čtvrtou manželkou Mary. Během letu nad oblastí dnešní Ugandy jejich letadlo havarovalo. Už to by samo o sobě stačilo na další kapitolu v životopise člověka, který měl zvláštní schopnost ocitat se v nebezpečí.
Jenže tím příběh neskončil. Následující den nastoupili do dalšího letadla, které mělo dvojici dopravit do bezpečí. I to havarovalo. Stroj začal hořet a Hemingway se musel dostat ven z trosek. Utrpěl popáleniny, poranění hlavy a další vážná zranění.
Světová média mezitím dokonce přinesla zprávy o jeho smrti. Když se pak Hemingway živý objevil před novináři, působilo to skoro jako scéna z románu. Muž, kterého už tisk pohřbil, stál znovu na nohou.
Jenže tělo si všechno pamatovalo. Pády letadel, úrazy hlavy, bolesti a následky zranění se na něm začaly hromadit. Legenda přežila, ale člověk uvnitř ní byl stále víc vyčerpaný.
Sláva, která neuměla léčit
Ve stejném roce, kdy přežil africké nehody, získal Hemingway Nobelovu cenu za literaturu. Už předtím dostal Pulitzerovu cenu za novelu Stařec a moře, která patří k jeho nejznámějším dílům. Navenek se zdálo, že stojí na vrcholu.
Jenže vrchol může být osamělé místo. Hemingway měl za sebou čtyři manželství, komplikované vztahy, dlouhé roky pití a stále horší zdravotní stav. Trápily ho bolesti, vysoký tlak, játra, následky úrazů i psychické potíže. Muž, který celý život psal o odvaze, začal stále častěji narážet na strach, který nešlo přepít ani přetlačit silou vůle.
Jeho psaní bylo založené na úspornosti. Věřil, že nejdůležitější věci mají zůstat pod povrchem, podobně jako většina ledovce zůstává skrytá pod hladinou. Možná právě tak vypadal i jeho vlastní život. Navenek drsný, sebejistý a hlučný. Pod hladinou plný bolesti, úzkosti a temnoty.
Když se vlastní mysl stala nepřítelem
V posledních letech života se Hemingway propadal do depresí a paranoie. Měl pocit, že ho sledují federální agenti. Dlouho to působilo jako součást jeho zhoršujícího se psychického stavu, i když později vyšlo najevo, že FBI o něj skutečně vedla spis. To však nic nemění na tom, že jeho strach, úzkost a nedůvěra nabývaly ničivých rozměrů.
Podstoupil léčbu včetně elektrošoků, které se tehdy používaly u těžkých depresí. Jenže léčba mu podle mnoha svědectví vzala něco, čeho se bál možná nejvíc: schopnost soustředit se a psát. Pro Hemingwaye nebylo psaní jen povolání. Byla to jeho identita, jeho způsob, jak dávat světu tvar.
Když začal mít pocit, že ztrácí vlastní hlas, hroutilo se všechno. Dobrodruh, který přežil války a nehody, najednou stál proti nepříteli, kterého nemohl zastřelit, přeprat ani přeplout na lodi.
Rodinné prokletí a poslední ráno
V Hemingwayově rodině se sebevražda objevovala opakovaně. Jeho otec si vzal život, když bylo Ernestovi devětadvacet let. Později stejný stín dopadl i na další členy rodiny. U Hemingwaye se tak spojily dědičné dispozice, alkohol, deprese, tělesná bolest, opakovaná poranění hlavy i tlak vlastní legendy.
Dne 2. července 1961 se Ernest Hemingway zastřelil ve svém domě v Ketchumu v Idahu. Bylo mu jednašedesát let.
Jeho smrt šokovala veřejnost, ale při pohledu na poslední roky jeho života nepřišla z čistého nebe. Byl to konec dlouhého pádu člověka, který si celý život budoval obraz nezničitelnosti, zatímco uvnitř se postupně rozpadal.
Nezničitelný muž, kterého zničila bolest
Hemingway po sobě zanechal dílo, které ovlivnilo celé generace spisovatelů. Stařec a moře, Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana nebo I slunce vychází nejsou jen knihy o mužnosti, válce a odvaze. Jsou to také knihy o ztrátě, samotě, zranění a mlčení.
Právě v tom je Hemingwayův příběh tak silný. Není to jen legenda o dobrodruhovi, který přežil skoro všechno. Je to i varování, že člověk může navenek působit nezlomně, a přitom uvnitř bojovat bitvu, kterou nikdo nevidí.
Přežil války. Přežil antrax. Přežil pády letadel, nehody, nemoci i zprávy o vlastní smrti. Ale nakonec ho dostihlo něco, před čím se nedalo utéct na safari, do války ani na moře.