Muž, který nacistům vadil ještě zaživa
Karel Čapek neumíral jako zapomenutý spisovatel na okraji veřejného života. Naopak. Patřil k nejvýraznějším osobnostem první republiky, k autorům, jejichž hlas měl váhu daleko za hranicemi literatury. Psával novinové sloupky, komentoval politické dění, přátelil se s Tomášem Garriguem Masarykem a znovu a znovu varoval před tím, co se v Evropě zvedalo jako temná vlna.
Nebyl revolucionářem ani mužem barikád. Jeho zbraní bylo pero, ironie, přesná věta a neústupná víra v demokracii. Jenže právě to z něj v očích nacistů dělalo nepřítele. Čapek psal o nebezpečí fanatismu dřív, než mnozí připustili, že se Evropa skutečně řítí k válce. V Bílé nemoci, Válce s mloky nebo Matce dokázal vystihnout strach z diktatury, slepé poslušnosti i lidské lhostejnosti tak přesně, až z toho mrazí dodnes.
Po Mnichovu se všechno obrátilo
Podzim roku 1938 Karla Čapka zlomil. Mnichovská dohoda připravila Československo o pohraničí a zemi zachvátil pocit ponížení, hněvu a beznaděje. Lidé hledali viníky. A protože dějiny bývají kruté i nespravedlivé, část veřejnosti začala útočit právě na ty, kteří před Hitlerem varovali nejhlasitěji.
Čapek se ocitl pod palbou nenávistných dopisů, výhrůžek a osobních útoků. Vyčítali mu jeho postoje, přátelství s Masarykem i to, že prý svou obhajobou demokracie přivedl zemi do neštěstí. Bylo to absurdní, ale o to bolestnější. Člověk, který se snažil bránit republiku slovem, musel najednou čelit výčitkám vlastních krajanů.
Zdraví se mu rychle horšilo. Byl vyčerpaný, psychicky zlomený a nemocný. Poslední týdny života trávil střídavě v Praze a ve Strži u Staré Huti, kde dříve nacházel klid. Tentokrát už ho ale klid nedokázal zachránit.
Osudné Vánoce roku 1938
V prosinci 1938 Čapek onemocněl. Podle dochovaných vzpomínek se nachladil poté, co pomáhal odklízet škody po povodni u svého domu. Nemoc se rychle zhoršovala a přerostla v zápal plic. Dnes by šlo o diagnózu, s níž by měl pacient mnohem větší šanci. Tehdy však byly možnosti léčby omezené a Čapkovo tělo už bylo vyčerpané dlouhodobým tlakem.
Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let.
Jeho smrt zasáhla českou veřejnost jako symbolický konec jedné éry. Jako by spolu s ním odcházela i první republika, svět Masarykových ideálů, humanismu a víry, že rozum a slušnost mohou obstát i proti hrubé síle. Pohřeb na Vyšehradě se stal tichým rozloučením nejen se spisovatelem, ale i s dobou, která se už nevrátí.
Gestapo přišlo pozdě
V březnu 1939 obsadili nacisté zbytek českých zemí a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Gestapo začalo okamžitě pracovat. Zatýkalo politiky, novináře, intelektuály, odbojáře i lidi, kteří byli pro nacistický režim jednoduše nepohodlní.
Na seznamu osob, o které se nacisté zajímali, měl být i Karel Čapek. Když si pro něj přišli, narazili na skutečnost, s níž nemohli nic udělat. Čapek už byl po smrti.
V té větě je zvláštní, mrazivá ironie. Smrt ho připravila o život příliš brzy, ale zároveň ho uchránila před vězením, výslechy a pravděpodobně i koncentračním táborem. Nacisté chtěli umlčet člověka, který je dokázal pojmenovat dřív, než vtrhli do Prahy. Jenže dorazili pozdě.
Bratr Josef takové štěstí neměl
Osud Karla Čapka bývá o to bolestnější, když ho srovnáme s tím, co čekalo jeho bratra Josefa Čapka. Malíř, spisovatel a autor slova „robot“ byl po okupaci zatčen a prošel nacistickými věznicemi i koncentračními tábory. Zemřel pravděpodobně v Bergen-Belsenu na jaře roku 1945, krátce před koncem války.
Bratři Čapkové tvořili jednu z nejvýraznějších dvojic české kultury. Jeden odešel ještě před okupací, druhého nacistický režim semlel přímo. Jejich příběh tak v sobě nese celé drama českých dějin: naději první republiky, varování před diktaturou, mnichovskou zradu i brutalitu protektorátu.
Spisovatel, který viděl dál než ostatní
Čapkova díla dnes nepůsobí jako zaprášené školní čtení. Právě naopak. Často znějí až nepříjemně současně. Ve Válce s mloky popsal svět, který si z pohodlnosti a zištnosti vychová vlastní katastrofu. V Bílé nemoci ukázal společnost ochotnou obětovat lidskost kvůli moci a válečnému opojení. V R.U.R. otevřel otázky techniky, práce a odpovědnosti, které se vracejí v každé době znovu.
Čapek nemoralizoval těžkopádně. Uměl být laskavý, vtipný, přesný i sarkastický. Právě proto jeho texty fungují tak silně. Nejsou to výkřiky do prázdna, ale varování člověka, který dobře rozuměl slabostem lidí. Věděl, že zlo často nepřichází s bubny a pochodněmi. Někdy přichází pomalu, v ústupcích, ve strachu, v pohodlném mlčení a v ochotě přizpůsobit se.
Tiché vítězství nad těmi, kteří ho chtěli umlčet
Karel Čapek se konce války nedožil. Neviděl okupovanou Prahu, popravy, heydrichiádu ani osvobození. Přesto se stal jednou z postav, které nacismus nedokázal porazit. Jeho knihy přežily. Jeho myšlenky přežily. A přežil i obraz člověka, který se nebál napsat, že demokracie není samozřejmost a že lidskost se pozná právě ve chvílích, kdy je nejvíc ohrožená.
Gestapo si pro něj přišlo pozdě. Dveře, na které chtěli nacisté zaklepat, už patřily mrtvému muži. Jenže to, co chtěli zničit, v nich stejně nenašli. Čapkovo slovo zůstalo mezi lidmi dál.
A možná právě v tom je nejsilnější pointa jeho příběhu. Smrt ho zachránila před gestapem, ale před zapomněním ho zachránilo něco jiného: odvaha psát pravdu v době, kdy se za pravdu začínalo platit.