Základní pravidla

Telefonní číslo se člení do přehledných skupin, nejčastěji po třech číslicích. Mezi skupinami se píší mezery, nikoli pomlčky.

Příklad:
603 123 456

Telefonní číslo s předvolbou

Při zápisu s mezinárodní předvolbou se používá znak plus (+), za kterým následuje kód země. Mezi jednotlivými částmi se opět píší mezery.

Příklad:
+420 603 123 456

Znak plus nahrazuje mezinárodní přístupový kód a nepíše se za něj žádná závorka.

Čemu se vyhnout

• nepoužívej pomlčky (603-123-456)
• nepiš číslo jako jeden celek (603123456)
• nekombinuj mezery a pomlčky

Pevné linky

U pevných linek se číslo rovněž člení pomocí mezer, často s ohledem na místní zvyklosti. Základní princip přehlednosti zůstává stejný.

Příklad:
234 567 890

Shrnutí

• telefonní čísla čleň po trojicích
• odděluj skupiny mezerami, ne pomlčkami
• mezinárodní předvolbu piš ve tvaru +420

Článek Telefonní čísla: Jak je správně členit podle normy se nejdříve objevil na Bohemista.

Předpona s- a její pravidla

Předponu s- píšeme ve slovech, která vyjadřují jeden z následujících tří významů. Stačí si zapamatovat jednoduchou pomůcku: dohromady, shora dolů, z povrchu pryč.

1. Směr dohromady: Předpona s- značí směřování k sobě, spojování nebo shromažďování.
   • Příklady: sjet (sjet se na náměstí), slít (slít dva nápoje dohromady), spojit, shromáždit se, sbírat, scelit.
2. Směr shora dolů: Tento význam je také velmi častý a snadno rozpoznatelný.
   • Příklady: spadnout, sestoupit, shodit, skákat (dolů), sklonit se.
3. Směr z povrchu pryč: Předpona s- se používá, když něco odstraňujeme z povrchu.
   • Příklady: smazat (tabuli), setřít (prach), smýt (špínu), sfouknout (svíčku).

Kromě těchto tří hlavních pravidel se předpona s- píše i v několika ustálených případech, které je dobré si zapamatovat, například: strávit (čas), spálit, skončit, stěžovat si.

Předpona z- a její pravidla

Předpona z- se nejčastěji pojí se změnou stavu nebo s dokončením děje. Označuje, že se něco stalo nebo bylo učiněno.

1. Změna stavu: Sloveso s předponou z- vyjadřuje, že se něco stalo nějakým. Často jde o změnu vlastnosti.
   • Příklady: zčervenat (stát se červeným), zchudnout (stát se chudým), zmodernizovat, zesílit, změnit, zničit.
2. Výsledek děje (dokonavost): Předpona z- často tvoří dokonavý vid slovesa, tedy vyjadřuje dokončený, hotový děj.
   • Příklady: zorganizovat, zpracovat, zkontrolovat, ztrestat, zvážit.

Předpona z- se také váže k druhému pádu (genitivu), například ve spojeních jako zbavit se něčeho nebo zhostit se úkolu.

Slova, u kterých se často chybuje

Některá slova nám dokážou pořádně zamotat hlavu. Zde je přehled těch nejčastějších chytáků:

• Správa vs. Zpráva
  • Správa (s ‚s‘) znamená řízení nebo administraci (např. správa budovy, státní správa).
  • Zpráva (s ‚z‘) je informace nebo sdělení (např. dostat dobrou zprávu, televizní zprávy).
• Shlédnout vs. Zhlédnout
  • Shlédnout (s ‚s‘) znamená podívat se shora dolů (např. shlédnout z rozhledny).
  • Zhlédnout (s ‚z‘) znamená vidět něco, typicky film nebo divadelní představení (např. zhlédnout nový film).
• Stěžovat si vs. Ztěžovat
  • Stěžovat si (s ‚s‘) znamená naříkat, vyjadřovat nespokojenost (např. stěžovat si na hluk).
  • Ztěžovat (s ‚z‘) znamená činit něco těžším, komplikovat (např. ztěžovat někomu práci).
• Strávit vs. Ztrávit
  • Strávit (s ‚s‘) má dva hlavní významy: spotřebovat jídlo (trávení) nebo prožít čas (např. strávit dovolenou u moře).
  • Ztrávit (s ‚z‘) je dnes již knižní výraz pro zničit, zahubit. V běžné mluvě se téměř nepoužívá.

Případy, kdy lze použít obě předpony (s rozdílným významem)

Existuje řada slovních dvojic, kde volba předpony s- nebo z- zcela mění význam slova. Je proto klíčové rozumět kontextu.

• Sběh vs. Zběh
  • Sběh lidí: dav, který se sešel na jednom místě.
  • Zběh: voják, který utekl z armády.
• Sjednat vs. Zjednat
  • Sjednat: domluvit, zařídit (např. sjednat si schůzku, sjednat pojištění).
  • Zjednat: zajistit, dosáhnout (např. zjednat nápravu, zjednat si respekt).
• Svolat vs. Zvolat
  • Svolat: pozvat více lidí na jedno místo (např. svolat poradu).
  • Zvolat: hlasitě vykřiknout (např. zvolat „Hurá!“).

Cvičení a praktické příklady

Vyzkoušejte si své znalosti v krátkém cvičení. Doplňte do vět správnou předponu s- nebo z-.

1. Musím _mazat tabuli, než přijde další třída.
2. Včera večer jsme _hlédli nový český film.
3. Na náměstí se _běhl velký dav lidí.
4. Jeho arogantní chování mi celou situaci jen _těžovalo.
5. Pojďme _volat všechny kolegy na mimořádnou poradu.
6. Po dešti se obloha _jasnila.
7. Nezapomeň _fouknout svíčky na dortu.

Správné řešení:

1. smazat
2. zhlédli
3. sběhl
4. ztěžovalo
5. svolat
6. zjasnila
7. sfouknout

Článek Psaní předpony s/z: Jak se v tom konečně vyznat? se nejdříve objevil na Bohemista.

Úvod: Proč je rozdíl důležitý?

Možná si říkáte, proč se takovou drobností vůbec zabývat. Důvod je prostý: správné použití spojek jestli a zda je znakem stylistické vyspělosti. Zatímco v neformálním hovoru s přáteli nad záměnou mávnete rukou, v oficiálních dokumentech, e-mailech, odborných textech nebo při veřejném projevu může nesprávná volba působit rušivě a neprofesionálně. Zvládnutí tohoto rozdílu ukazuje, že svému jazykovému projevu věnujete péči.

Kdy použít ‚jestli‘?

Spojka jestli má v češtině primárně podmínkový význam. Používáme ji k uvození vedlejších vět podmínkových. Jednoduše řečeno, vyjadřuje nějakou podmínku, za které se něco stane (nebo nestane).

Snadno si to zapamatujete tak, že spojku jestli lze ve většině případů nahradit synonymem pokud.

Příklady:

• Jestli bude zítra hezky, půjdeme na výlet. (Pokud bude hezky…)
• Zavolej mi, jestli to stihneš do pěti. (Zavolej mi, pokud to stihneš…)
• Jestli se nenaučíš, zkoušku neuděláš. (Pokud se nenaučíš…)

V těchto případech nelze použít spojku zda. Věta „Zda bude hezky, půjdeme na výlet“ je gramaticky nesprávná.

V hovorové češtině se jestli často používá i pro uvození nepřímých otázek, což je právě zdroj nejasností. Není to vyloženě chyba, ale ve formálnějším projevu je v této roli vhodnější zda.

Hovorově: Nevím, jestli přijde. Formálněji: Nevím, zda přijde.

Kdy použít ‚zda‘?

Spojka zda se používá k uvození vedlejších vět tázacích (tzv. nepřímých otázek). Vyjadřuje pochybnost, nejistotu nebo otázku, na kterou lze odpovědět „ano“, nebo „ne“. Často představuje volbu mezi dvěma možnostmi, i když ta druhá není přímo vyjádřena.

Příklady:

• Zajímalo by mě, zda už dorazil balíček. (Otázka: Dorazil balíček?)
• Zeptej se ho, zda s námi pojede. (Otázka: Pojedeš s námi?)
• Stále není jisté, zda se projekt uskuteční, či nikoli.

Spojka zda má formálnější, knižnější a stylisticky neutrální charakter. V psaném projevu je pro nepřímé otázky vždy lepší volbou. Na rozdíl od jestli ji nelze použít pro vyjádření podmínky.

Rozdíly a nuance: Srovnání v praxi

Pojďme si rozdíl ukázat na přímém srovnání vět, kde je možná záměna.

Nepřímá otázka:

• Správně (formální): Ředitel se ptal, zda jsme úkol dokončili včas.
• Přijatelné (hovorové): Ředitel se ptal, jestli jsme úkol dokončili včas.

V tomto případě je zda jednoznačně lepší volbou pro formální komunikaci.

Podmínková věta:

• Správně: Jestli ten úkol nedokončíme včas, bude problém.
• Chybně: Zda ten úkol nedokončíme včas, bude problém.

Zde je použití zda vyloučeno.

Jednoduchá pomůcka:

• Můžete větu uvodit slovem pokud? Použijte jestli.
• Uvozujete otázku typu ano/ne uvnitř jiné věty? Použijte zda.

Běžné chyby a jak se jim vyhnout

1. Použití zda v podmínkových větách: Toto je největší a nejčastější prohřešek. Pamatujte, že zda nikdy nevyjadřuje podmínku. Věta „Zda mi napíšeš, odpovím ti“ je špatně. Správně je: „Jestli mi napíšeš, odpovím ti.“
2. Nadměrné užívání jestli v psaném projevu: V e-mailech, zprávách a článcích se snažte pro nepřímé otázky důsledně používat zda. Váš text bude působit profesionálněji. Místo „Dejte mi prosím vědět, jestli vám termín vyhovuje“ napište raději: „Dejte mi prosím vědět, zda vám termín vyhovuje.“
3. Vazba jestli… nebo ne: Ačkoliv je tato vazba v mluvené řeči běžná („Nevím, jestli přijde, nebo ne“), stylisticky čistší a formálnější je varianta se zda: „Nevím, zda přijde, či ne (nebo nebo ne).“

Článek Jestli, nebo zda? Průvodce správným použitím se nejdříve objevil na Bohemista.

Co jsou homonyma a jak je poznat?

Homonyma (z řeckého homos – stejný a onyma – jméno) jsou slova, která mají stejnou podobu – ať už zvukovou, nebo grafickou (psanou) – ale rozdílný význam. Tato slova nemají žádnou vnitřní souvislost a jejich podobnost je čistě náhodná.

Jak tedy poznáme, který význam má mluvčí na mysli? Klíčem je téměř vždy kontext. Věta nebo situace, ve které je slovo použito, nám obvykle jasně napoví, o čem je řeč. Například věta „Na kolejích stál vlak“ nám nedává moc prostoru pro pochybnosti, že se jedná o železniční koleje, a nikoliv o studentské ubytování.

Příklady homonym v češtině

Čeština je na homonyma skutečně bohatá. Zde je několik dalších příkladů, které ilustrují jejich rozmanitost:

• Koruna: platidlo, ozdoba na hlavě krále, vrchol stromu
• Stopka: část plodu (např. u třešně), dopravní značka
• Raketa: vesmírné plavidlo, sportovní náčiní na tenis
• Jazyk: orgán v ústech, prostředek komunikace
• Vinný: vyrobený z vína, mající vinu
• Zámek: budova (šlechtické sídlo), zařízení k zamykání dveří

Článek Slova, která zní stejně, ale znamenají něco jiného (homonyma) se nejdříve objevil na Bohemista.

Úvod: Proč jsou čárky tak důležité?

Představte si čárky jako dopravní značky ve vašem textu. Usměrňují čtenáře, ukazují mu, kde si má na chvíli oddechnout, co k sobě patří a co je naopak odděleno. Pomáhají strukturovat myšlenky a předcházet nedorozuměním. Věta „Pojďte jíst, děti!“ má úplně jiný (a mnohem méně kanibalský) význam než „Pojďte jíst děti!“. Právě v tom tkví síla čárky – vnáší do psaného slova řád a jasnost.

Pravidlo 1: Čárka v souvětí – hlavní a vedlejší věty

Základní pravidlo, které si pamatujeme už ze školy: mezi hlavní a vedlejší větou v souvětí se vždy píše čárka. Nezáleží na tom, zda je vedlejší věta před hlavní, nebo za ní.

• Příklad: Řekl mi, že přijde později.
• Příklad: Kdo se moc ptá, moc se dozví.
• Příklad: Nevěděl jsem, kam mám jít.

Pravidlo 2: Čárka před spojkami a, i, ani, nebo, či (v poměru slučovacím)

Tady se chybuje nejčastěji. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či spojují dvě věty nebo větné členy v prostém slučovacím poměru (prostě něco přidávají), čárku před nimi nepíšeme.

• Příklad: Ráno vstanu a půjdu běhat.
• Příklad: Nekoupil rohlíky ani chleba.

Pozor, existují výjimky! Čárku před těmito spojkami píšeme, pokud mají jiný než slučovací význam (např. důsledkový, odporovací) nebo pokud uvozují vsuvku.

• Příklad: Snažil se ze všech sil, a přesto neuspěl. (Zde má „a“ význam „ale“).

Pravidlo 3: Čárka před spojkami ale, nýbrž, avšak a dalšími (v poměru jiném než slučovacím)

Na rozdíl od předchozího pravidla je toto jednoduché. Před spojkami, které vyjadřují odporování (ale, avšak, však, nýbrž), stupňování (ba, dokonce), důsledek (proto, a proto, tedy, tudíž) nebo vylučování (buď–nebo), píšeme čárku vždy.

• Příklad: Chtěl jsem přijít včas, ale ujel mi autobus.
• Příklad: Nejenže přišel pozdě, nýbrž se ani neomluvil.
• Příklad: Zaspal jsem, a proto jdu pozdě.

Pravidlo 4: Čárka u vsuvek a doplňujících informací

Vsuvka je slovo nebo celá věta, která je do jiné věty volně vložena a není na ní gramaticky závislá. Často ji můžeme vypustit, aniž by věta ztratila svůj základní smysl. Vsuvku vždy oddělujeme čárkami z obou stran.

• Příklad: Tento postup je, upřímně řečeno, poněkud zdlouhavý.
• Příklad: Karel IV., jak jistě víte, založil v Praze univerzitu.

Pravidlo 5: Čárka u oslovení

Pokud ve větě někoho oslovujeme (vokativ), musíme toto oslovení oddělit čárkou (nebo čárkami, pokud je uprostřed věty).

• Příklad: Petře, pojď sem.
• Příklad: Říkám ti, mami, že už jsem to udělal.
• Příklad: Dobrý den, pane Nováku.

Pravidlo 6: Čárka u přístavků

Přístavek (apozice) je větný člen, který jiným způsobem pojmenovává tentýž větný člen, který stojí těsně před ním. Jde o jakési vysvětlení nebo upřesnění. Volný přístavek oddělujeme čárkami.

• Příklad: Jan Amos Komenský, Učitel národů, musel opustit svou vlast.
• Příklad: Navštívili jsme Paříž, hlavní město Francie.

Pravidlo 7: Čárka u několikanásobného větného členu

Pokud ve větě vyjmenováváme více rovnocenných prvků (několikanásobný větný člen), oddělujeme je čárkami. Poslední dva členy jsou často spojeny spojkou „a“ bez čárky (viz pravidlo 2).

• Příklad: Na trhu jsem koupil jablka, hrušky, švestky a hrozny.
• Příklad: Byl chytrý, vtipný, ale líný. (Před „ale“ čárka být musí).

Pravidlo 8: Čárka u volných přívlastků a doplňků

Toto je trochu pokročilejší pravidlo. Přívlastek volný poskytuje doplňující, ale ne nezbytně nutnou informaci. Můžeme ho z věty vypustit. Odděluje se čárkou. Naopak přívlastek těsný informaci zužuje a je pro význam věty klíčový – ten čárkou neoddělujeme.

• Příklad (volný): Stromy, ohýbané silným větrem, žalostně skučely. (Všechny stromy skučely, jen doplňujeme, že byly ohýbané větrem).
• Příklad (těsný): Studenti přicházející pozdě nebudou vpuštěni do sálu. (Týká se to jen těch studentů, kteří přijdou pozdě).

Pravidlo 9: Kdy čárku NEPSAT (časté chyby)

Pro jistotu si shrňme, kde se čárka naopak psát nemá, ačkoliv nás to může svádět:

• Mezi podmětem a přísudkem: Můj starší bratr () pracuje v zahraničí.
• Před spojkami a, i, ani, nebo, či ve slučovacím poměru.
• Před srovnávacími spojkami než a jako, pokud neuvádějí celou větu: Je vyšší než já. (ALE: Je vyšší, než jsem si myslel.)
• Mezi přívlastkem těsným a podstatným jménem: Dům postavený z cihel je odolný.

Článek Psaní čárek ve větách: 9 pravidel, která vás zachrání se nejdříve objevil na Bohemista.

• Strukturují text: Jasně označují začátek věty a pomáhají nám v orientaci.
• Rozlišují význam: Odlišují vlastní jména (např. pan Novák) od obecných podstatných jmen (nový novák na vojně).
• Vyjádření úcty: V dopisech a e-mailech dáváme psaním zájmen Vy nebo Vám najevo respekt k adresátovi.
• Srozumitelnost: Správná kapitalizace usnadňuje čtení a předchází nedorozuměním.

Základní pravidla psaní velkých písmen

Začněme tím nejjednodušším. Velké písmeno píšeme vždy:

• Na začátku věty a přímé řeči.
  Dnes je krásný den.
  Maminka řekla: „Pojď už domů.“
• U vlastních jmen.
  Tato kategorie je nejširší a často nejproblematičtější. Podíváme se na ni podrobněji v další kapitole.

Velká písmena u vlastních jmen

Vlastní jména označují jedinečnou osobu, zvíře, místo nebo instituci.

Jména osob, zvířat a bytostí

Zde je pravidlo jednoduché – jména a příjmení píšeme vždy s velkým písmenem.
Karel Čapek, Božena Němcová, pes Alík, Krakonoš

Zeměpisné názvy

U zeměpisných názvů záleží na tom, zda jsou jedno- nebo víceslovné.

• Jednoslovné názvy: Praha, Vltava, Evropa, Krkonoše, Slovensko
• Víceslovné názvy: Zde se pravidla komplikují. Velké písmeno píšeme u prvního slova a u dalších slov, pokud jsou sama o sobě vlastním jménem.
  • Česká republika (republika je obecné slovo)
  • Spojené státy americké (státy i americké jsou obecná slova)
  • Blízký východ (východ je obecné slovo)
  • Jaderské moře (moře je obecné slovo)
  • ulice Českých bratří (Českých bratří je vlastní jméno, proto velké Č i B)
  • náměstí Míru (Míru je zde vlastním jménem)

Názvy institucí, organizací a firem

Oficiální názvy institucí, firem, politických stran nebo uměleckých děl píšeme s velkým písmenem na začátku.

• Univerzita Karlova
• Ministerstvo financí České republiky
• Organizace spojených národů
• Základní škola Jana Amose Komenského
• Obraz Hvězdná noc

Velká písmena u svátků, historických událostí a období

I zde se často chybuje. Jak na to?

• Významné dny a svátky: Píšeme je s velkým písmenem.
  Vánoce, Velikonoce, Nový rok (myšlen 1. leden), Štědrý den, Den české státnosti.
  Pozor na rozdíl: Přeji ti vše nejlepší na Nový rok. (svátek) vs. Přeji ti vše nejlepší do nového roku. (celé nadcházející období).
• Historické události a období: Názvy dějinných událostí, válek a revolucí se v češtině píší převážně s malým písmenem.
  druhá světová válka, sametová revoluce, velká francouzská revoluce, třicetiletá válka.
  Výjimek s velkým písmenem na začátku je jen několik (např. Pražské jaro, Pražské povstání). Obecná označení historických epoch píšeme vždy s malým písmenem: středověk, pravěk, renesance, národní obrození.

Velká písmena v oslovení a titulech

V dopisech, e-mailech a jiné formální korespondenci je psaní velkých písmen u zájmen projevem zdvořilosti.

• Píšeme Vy, Vám, Váš, Vás, pokud oslovujeme jednu nebo více osob, kterým vykáme a vyjadřujeme jim úctu.
  Vážený pane Nováku, děkuji Vám za Vaši rychlou odpověď.
• V neformální komunikaci s přáteli můžeme z důvodu vyjádření blízkosti psát i Ty, Tobě, Tvůj.
  Ahoj Petře, posílám Ti slíbené fotky.
• Tituly jako pan, paní, doktor, inženýr, prezident, ministr se píšou s malým písmenem, pokud nestojí na začátku věty nebo nejsou součástí oficiálního názvu funkce.
  Setkání se zúčastnil prezident Petr Pavel.
  ALE: Kancelář prezidenta republiky (oficiální název instituce).

Nejčastější chyby a jak se jim vyhnout

• Přídavná jména odvozená od vlastních jmen: Píšeme je s malým písmenem.
  pražské ulice, česká literatura, evropská kultura
• Internet vs. internet: Dříve se doporučovalo psát Internet s velkým písmenem jako označení jedinečné celosvětové sítě. Dnes, kdy se stal běžným médiem, se plně prosadilo psaní s malým písmenem – internet.
• Ulice, náměstí, most: Slova jako ulice, náměstí, most, sady, nábřeží jsou obecná, a proto se píšou s malým písmenem (pokud nestojí na samotném začátku věty). Velké je až následující vlastní jméno.
  Karlův most, most Legií
  Václavské náměstí, náměstí Republiky
• Vánoční vs. vánoční: Svátek je Vánoce, ale vše odvozené je s malým písmenem: vánoční dárky, vánoční atmosféra, vánoční prázdniny.

Článek Velká písmena: Umíte je psát správně? se nejdříve objevil na Bohemista.

Příklady:

• Šel bych s tebou.
• Pomohl bys mi?
• Ona by to zvládla.
• Přišli bychom včas.
• Řekli byste nám to?

Základní přehled tvarů

Je vidět, že ve 3. osobě je tvar jednoduchý: používáme pouze by — a to v jednotném i množném čísle.

Nejčastější chyby

1. bychom, nebo by jsme?

Ve spisovné češtině je správně pouze bychom.

Správně: Udělali bychom to jinak.
Chybně: Udělali by jsme to jinak.

2. byste, nebo by jste?

Stejné pravidlo platí i ve 2. osobě množného čísla. Spisovný tvar je pouze byste.

Správně: Řekli byste mi to znovu?
Chybně: Řekli by jste mi to znovu?

3. bys, nebo by jsi?

Ve spisovném projevu píšeme bys, nikoli by jsi.

Správně: To bys neuhodl.
Chybně: To by jsi neuhodl.

4. bych, nebo by jsem?

Také zde je spisovný jen tvar bych.

Správně: Já bych tam nešel.
Chybně: Já by jsem tam nešel.

Pozor na spojení s „aby“ a „kdyby“

Velmi často se tyto tvary objevují po spojkách aby a kdyby. V takovém případě se píšou dohromady:

• abych, abys, aby, abychom, abyste
• kdybych, kdybys, kdyby, kdybychom, kdybyste

Příklady:

• Přišel jsem dřív, abych měl čas.
• Řeknu ti to, abys věděl, na čem jsi.
• Musíme vyrazit včas, abychom to stihli.
• Kdybys zavolal, přijel bych.
• Kdybychom to věděli, zařídili bychom se jinak.

Časté chyby:

• aby jsme → správně abychom
• aby jste → správně abyste
• aby jsi → správně abys
• kdyby jsme → správně kdybychom
• kdyby jsi → správně kdybys

Kde ve větě tyto tvary stojí?

V běžné větě bývají tyto tvary často na takzvané druhé pozici. Proto píšeme například:

• Já bych to neřekl.
• Zítra bychom mohli začít.
• To bys měl vědět.

Vedle toho jsou zcela přirozené i podoby, v nichž stojí za příčestím:

• Řekl bych to jinak.
• Pomohli bychom vám.

Důležité je hlavně to, aby byl použit správný tvar. Samotné pořadí slov se může podle věty měnit.

Rychlá pomůcka

• V 1. a 2. osobě mají tvary vlastní podobu: bych, bys, bychom, byste.
• Ve 3. osobě stačí jednoduché by.
• Po aby a kdyby píšeme tvary dohromady: abychom, kdybys.
• Ve spisovném textu nepíšeme by jsme, by jste, by jsi, by jsem.

Krátké procvičení

Doplňte správný tvar:

1. Já ___ to na tvém místě neudělal.
2. Kdy___ přišel dřív, všechno bys slyšel.
3. Musíme odejít hned, ___ stihli vlak.
4. Řekli ___ mi pravdu?
5. Oni ___ nám určitě pomohli.

Řešení: 1. bych, 2. bys ve tvaru kdybys, 3. abychom, 4. byste, 5. by.

Článek Bych, bys, by, bychom… se nejdříve objevil na Bohemista.

Hlavním viníkem je výslovnost. Ať už říkáme „mě“ nebo „mně“, zvukově to zní naprosto stejně. Náš jazyk a uši nám tedy při psaní nepomohou. Musíme se spolehnout na znalost gramatiky, konkrétně na pádové otázky. Ale nebojte se, není to žádná velká věda.

Kdy použít „mě“ (2. a 4. pád)?

Krátký tvar „mě“ se dvěma písmeny používáme ve 2. a 4. pádě.

• 2. pád (koho, čeho?) Tento pád často vyjadřuje nepřítomnost nebo vlastnictví. Zeptejte se: Bez koho, čeho? Odpověď je beze mě.
  • Příklad: Beze mě tam nechoď.
  • Příklad: Ta zpráva se mě hluboce dotkla.
• 4. pád (koho, co?) Čtvrtý pád nejčastěji označuje cíl děje (objekt). Zeptejte se: Vidím koho, co? Odpověď je vidím mě.
  • Příklad: Slyšíš mě dobře?
  • Příklad: Pozval mě na večeři.

Kdy použít „mně“ (3. a 6. pád)?

Delší tvar „mně“ se třemi písmeny patří ke 3. a 6. pádu.

• 3. pád (komu, čemu?) Třetí pád typicky označuje adresáta, někoho, komu je něco dáváno nebo určeno. Zeptejte se: Přinesl to komu, čemu? Odpověď je přinesl to mně.
  • Příklad: Přines mně prosím tu knihu.
  • Příklad: Vůbec se mně to nelíbí.

Užitečný tip: V běžné řeči i psaném textu často ve 3. pádu používáme nepřízvučný tvar „mi“ (Přines mi prosím tu knihu). Zní to často mnohem přirozeněji. Pokud si do věty můžete bez problémů dosadit slovo mi, máte vyhráno – vždy to znamená, že dlouhé „mně“ je z hlediska pravopisu také správně!

• 6. pád (o kom, o čem?) Šestý pád se vždy pojí s předložkou. Zeptejte se: Mluvíte o kom, o čem? Odpověď je mluvíte o mně.
  • Příklad: Pořád o mně mluví.
  • Příklad: Na mně nic zvláštního nebylo.

Jednoduchá pomůcka: Pravidlo „tě“ a „tobě“

Pokud se vám nechce určovat pády, existuje geniálně jednoduchá pomůcka s počítáním písmen. Místo zájmena „já“ si ve větě představte zájmeno „ty“. Podle toho, kolik písmen má tvar, který vám do věty pasuje, určíte správné slovo:

• Pokud vám ve větě sedí tvar tě (má 2 písmena), napíšete mě (má 2 písmena).
  • Vidí tě → Vidí mě.
  • Pozval tě → Pozval mě.
• Pokud vám ve větě sedí tvar tobě (má 4 písmena), napíšete mně (počítáme jako 4 písmena: m-n-ě/e).
  • Přines tobě → Přines mně.
  • Mluví o tobě → Mluví o mně.

Příklady pro lepší pochopení

Zkuste si doplnit správný tvar v následujících větách. Řešení najdete pod nimi.

1. To se ___ vůbec netýká.
2. Můžeš ___ zítra zavolat?
3. Vůbec se ___ do toho nechce.
4. Všechno to řekl jenom ___.
5. Beze ___ by to nebylo ono.
6. Na ___ se můžeš spolehnout.

Řešení:

1. To se mě vůbec netýká. (koho, čeho? → 2. pád)
2. Můžeš mně / mi zítra zavolat? (komu, čemu? → 3. pád)
3. Vůbec se mně do toho nechce. (komu, čemu? → 3. pád)
4. Všechno to řekl jenom mně. (komu, čemu? → 3. pád)
5. Beze mě by to nebylo ono. (koho, čeho? → 2. pád)
6. Na mě se můžeš spolehnout. (na koho, co? → 4. pád)

Článek Mě/mně: Už nikdy neudělejte chybu! se nejdříve objevil na Bohemista.

Rychlá odpověď:

• ✅ bůhví – dohromady, pokud znamená „není známo“ nebo „těžko říct“
• ✅ kdoví – dohromady, pokud vyjadřuje nejistotu
• ✅ Bůh ví – zvlášť, pokud je Bůh skutečným podmětem věty
• ✅ kdo ví – zvlášť, pokud jde o zájmeno „kdo“ a sloveso „ví“
• ✅ mimo jiné – vždy zvlášť
• ✅ mj. – správná zkratka spojení „mimo jiné“

Čeština obsahuje řadu výrazů, u kterých není na první pohled jasné, zda je psát dohromady, nebo zvlášť. Podobné nejasnosti vznikají například u spojení s sebou, nebo sebou nebo u tvarů bych, bys, by a bychom.

Jak se píše bůhví?

Výraz bůhví píšeme dohromady tehdy, když vyjadřuje nejistotu, neurčitost nebo neznalost. Významově ho můžeme často nahradit výrazy jako těžko říct, není známo nebo nevím.

Příklady:

• Bůhví, kdy se vrátí.
• Odešel bůhvíkam.
• Čekali jsme bůhvíjak dlouho.
• Stalo se to bůhvíproč.

Pomůcka: Jestliže výraz znamená přibližně „není známo“, zpravidla jej píšeme jako jeden celek.

Bůhví, nebo Bůh ví?

Podoby bůhví a Bůh ví nejsou zaměnitelné. Rozhoduje význam věty.

Bůhví

Píšeme dohromady, když vyjadřujeme nejistotu:

• Bůhví, co se tam stalo.
• Bůhví, jestli ještě přijde.

Bůh ví

Píšeme zvlášť, jestliže skutečně mluvíme o Bohu jako o podmětu a slovo ví je přísudkem.

• Jen Bůh ví, co bude dál.
• Věří, že Bůh ví o každém jeho kroku.

Jak se píše kdoví?

Také výraz kdoví často vyjadřuje nejistotu nebo neurčitost.

• Kdoví, co si o tom myslí.
• Kdoví, kdy dorazí.
• Stálo to kdovíkolik peněz.

U některých spojení s první částí kdoví- připouští čeština více možností zápisu podle způsobu, jakým celé spojení chápeme. Vedle podoby kdovíco se například může objevit také kdoví co nebo větné spojení kdo ví, co.

Kdoví, nebo kdo ví?

Stejně jako u spojení bůhví × Bůh ví záleží na významu.

Kdoví

Vyjadřuje nejistotu:

• Kdoví, jak to dopadne.
• Kdoví, kde právě je.

Kdo ví

Píšeme zvlášť, když slovo kdo funguje jako zájmeno a ví jako sloveso.

• Kdo ví správnou odpověď?
• Ať se přihlásí ten, kdo ví, jak úlohu vyřešit.

Jak se píše mimo jiné?

Spojení mimo jiné píšeme vždy zvlášť.

Výraz znamená přibližně kromě jiného, mezi jiným nebo podle kontextu také také.

Správně:

• Na cestě jsme navštívili mimo jiné i Paříž.
• Za úspěchem stojí mimo jiné jeho vytrvalost.
• V článku se věnujeme mimo jiné českému pravopisu.

Chybně:

• ❌ mimojiné

Jaká je zkratka pro mimo jiné?

Správná zkratka spojení mimo jiné je:

mj.

Písmena se tedy píšou dohromady a s tečkou na konci.

Příklad:

Na poradě jsme řešili mj. personální otázky.

Přehled: bůhví, kdoví a mimo jiné

Nejčastější chyby

• ❌ mimojiné
• ❌ m j.
• ❌ Bůhví, pokud skutečně mluvíme o Bohu jako podmětu věty
• ❌ mechanické psaní všech výrazů s „kdoví“ vždy jedním způsobem bez ohledu na význam

Často kladené otázky

Píše se bůhví dohromady?

Ano. Pokud výraz znamená „není známo“, „těžko říct“ nebo vyjadřuje neurčitost, píše se bůhví dohromady.

Píše se Bůh ví zvlášť?

Ano, pokud slovo Bůh označuje skutečný podmět věty a sloveso ví je přísudkem.

Píše se kdoví dohromady?

Ve významu nejistoty se běžně píše kdoví dohromady. U některých širších spojení typu kdovíco / kdoví co / kdo ví, co může být podle významu možné více způsobů zápisu.

Píše se mimo jiné dohromady?

Ne. Správně je vždy mimo jiné. Podoba mimojiné je chybná.

Jak se zkracuje mimo jiné?

Správná zkratka je mj.

Článek Bůhví, nebo Bůh ví? Kdoví, kdo ví a mimo jiné se nejdříve objevil na Bohemista.