Zájmena (latinsky pronomina) jsou jedním z deseti slovních druhů v českém jazyce. Patří mezi ohebné slovní druhy, což znamená, že mění svůj tvar podle pádu, čísla a rodu. Jejich hlavní funkcí je zastupovat podstatná jména (například Pavel -> on) nebo přídavná jména (hezký -> takový), případně na ně odkazovat. Díky zájmenům se v textu nemusíme neustále opakovat a naše vyjadřování je plynulejší a stručnější.
Dělení zájmen
Zájmena dělíme do několika skupin podle jejich významu a funkce ve větě.
1. Osobní (personální)
Tato zájmena přímo označují osoby (mluvčího, adresáta nebo někoho/něco jiného).
- 1. osoba: já, my
- 2. osoba: ty, vy
- 3. osoba: on, ona, ono, oni, ony, ona
Příklady:
- Já půjdu do kina.
- Oni nám to včera řekli.
- Dej jí ten dárek.
Zvláštním typem osobního zájmena je **zvratné zájmeno se, *si. Vztahuje se vždy k podmětu věty, bez ohledu na osobu.
- Já se myji.
- Ty si to pamatuješ.
- Oni se smějí.
2. Přivlastňovací (posesivní)
Vyjadřují vlastnictví nebo příslušnost k určité osobě.
- 1. osoba: můj, naše
- 2. osoba: tvůj, vaše
- 3. osoba: jeho, její, jejich
Příklady:
- To je můj pes.
- Jejich dům je na konci ulice.
Důležité je **zvratné přivlastňovací zájmeno *svůj. Používáme ho tehdy, když podmět věty něco vlastní. Nahrazuje všechna ostatní přivlastňovací zájmena.
- Já mám svého psa. (ne mého psa)
- Ona hledá své klíče. (ne její klíče)
- Oni milují své děti. (ne jejich děti)
Zájmena jeho, její, jejich používáme, když vlastník není podmětem věty.
- Pavel mi půjčil jeho auto. (Auto je Pavlovo, ne moje.)
3. Ukazovací (demonstrativní)
Těmito zájmeny na někoho nebo na něco ukazujeme.
- Blízkost: ten, tento, tenhle, zdejší
- Vzdálenost: tamten, onen
- Vlastnost: takový, takovýhle
- Shoda: týž, tentýž, sám
Příklady:
- Podej mi tuto knihu.
- Takový film jsem ještě neviděl.
- Bydlíme v témže domě.
4. Tázací (interogativní)
Stojí na začátku otázek. Ptáme se jimi na osoby, zvířata, věci nebo jejich vlastnosti.
- Osoba: kdo?
- Věc: co?
- Vlastnost: jaký?
- Výběr: který?
- Vlastník: čí?
Příklady:
- Kdo to udělal?
- Co si dáš k večeři?
- Čí je to bunda?
5. Vztažná (relativní)
Tato zájmena připojují vedlejší věty k větě hlavní. Jsou často totožná s tázacími zájmeny, ale nemají tázací funkci.
- kdo, co, jaký, který, čí, jenž
Příklady:
- To je muž, který mi pomohl.
- Nevím, co mám dělat.
- Dívka, jejíž otec je lékař, se jmenuje Jana.
Zájmeno jenž je knižní a jeho skloňování je složitější. V běžné mluvě se dává přednost zájmenu který.
6. Neurčitá (indefinitní)
Používáme je, když mluvíme o neurčité, libovolné nebo neznámé osobě, věci či vlastnosti. Často vznikají spojením tázacích zájmen s částicemi jako ně-, leda-, málo-, -koli, -si.
- Neurčitost: někdo, něco, nějaký, některý, něčí
- Libovolnost: kdokoli, cokoli, jakýkoli, kterýkoli
- Všeobecná platnost: každý, všechen
- Lhostejnost: ledakdo, ledaco
Příklady:
- Někdo klepe na dveře.
- Vezmi si jakékoli jablko.
- Každý to ví.
7. Záporná (negativní)
Vyjadřují popření, neexistenci.
- nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
Příklady:
- Dnes nikdo nepřišel.
- V lednici nic není.
- Nemám žádné peníze.
Skloňování zájmen
Jelikož jsou zájmena ohebná, musíme je skloňovat. Jejich skloňování je často nepravidelné a je potřeba se ho naučit.
Například skloňování zájmena já:
- pád: já
- pád: mě (mne)
- pád: mně (mi)
- pád: mě (mne)
- pád: (o) mně
- pád: (se) mnou
U některých zájmen existují kratší a delší tvary (např. mě/mne, mi/mně). Kratší tvary (mi, tě, ti, se, si) se nazývají příklonky a nemohou stát na začátku věty ani po předložce.
- Správně: Zavolej mi. / Dej to mně.
- Chybně: Mi zavolej. / Dej to mi.
Zájmena jsou nepostradatelnou součástí jazyka. Jejich správné používání, zejména skloňování a volba správného typu (například svůj vs. jeho), je klíčem k přirozenému a gramaticky správnému vyjadřování v češtině.