Židle – rozbor díla k maturitě

Literárně-historický kontext

Pro správné pochopení díla je nezbytné zasadit ho do kontextu doby a literárního směru, ve kterém vzniklo.

Autor: Eugène Ionesco (1909–1994)

Ionesco se narodil v Rumunsku, ale většinu života prožil ve Francii. Je považován za jednoho ze zakladatelů a hlavních představitelů absurdního divadla, spolu se Samuelem Beckettem. Jeho tvorba se vyznačuje kritikou konformismu, banality a především nedostatečnosti jazyka jako nástroje pro skutečnou komunikaci.

Jeho první hra, Plešatá zpěvačka (1950), šokovala publikum svou nelogičností a rozbitím tradičních divadelních konvencí. Ionesco v ní ukázal, jak se jazyk, zbavený svého smyslu, stává jen prázdnou slupkou plnou klišé. V dalších dílech, jako jsou Židle, Nosorožec nebo Král umírá, pokračoval v prozkoumávání absurdity lidského údělu, osamělosti a strachu ze smrti. Jeho hry často balancují na hraně komedie a tragédie, čímž vytvářejí pocit znepokojení a existenciální úzkosti.

Společensko-historické pozadí

Hra Židle vznikla na počátku 50. let 20. století, v období hluboké deziluze po druhé světové válce. Hrůzy války, holocaust a hrozba atomové bomby otřásly vírou v pokrok, rozum a tradiční humanistické hodnoty. Svět se zdál být chaotický, bez Boha a bez vyššího smyslu.

Tato atmosféra skepse a absurdity se silně promítla do filozofie, zejména do existencialismu (Jean-Paul Sartre, Albert Camus). Existencialisté tvrdili, že lidská existence předchází esenci, což znamená, že člověk se rodí bez předem daného smyslu a je „odsouzen ke svobodě“ si tento smysl sám vytvořit ve světě, který mu žádný nenabízí.

Absurdní drama (divadlo)

Absurdní drama, které se rozvinulo právě v této atmosféře, přeneslo filozofii absurdity přímo na jeviště. Dramatikové jako Ionesco a Beckett se nesnažili absurditu popisovat, ale přímo ji ukazovat.

Hlavní znaky absurdního dramatu:

• Devalvace jazyka: Dialogy jsou často nelogické, plné opakování, klišé a frází, které nic nesdělují. Jazyk selhává jako prostředek komunikace.
• Ztráta děje: Chybí tradiční zápletka s expozicí, kolizí a rozuzlením. Děj je často cyklický nebo statický, nic podstatného se nemění.
• Absence psychologie postav: Postavy jsou spíše archetypy nebo loutky, nemají propracovanou psychologii a jejich jednání je často nemotivované a mechanické.
• Tragikomedie: Situace jsou současně tragické i komické. Smích diváka je často hořký a pramení z poznání bezvýchodnosti situace.
• Pocit úzkosti a odcizení: Hry vyvolávají pocit samoty, marnosti a ztracenosti člověka v nepochopitelném světě.

Židle jsou dokonalým příkladem všech těchto principů.

Celková charakteristika díla

• Literární druh: Drama
• Literární žánr: Absurdní drama (autorovo označení: „tragická fraška“)
• Forma: Jednoaktová hra (hra o jednom dějství)

Rozbor díla

Téma a motivy

Hlavním tématem hry je marnost lidského života, neschopnost komunikace a iluzorní povaha smyslu. Ionesco zkoumá, jak se lidé snaží dát svému životu význam prostřednictvím odkazu, který po sobě zanechají, a jak tato snaha končí tragickým nezdarem.

Hlavní motivy:

• Prázdnota a nicota: Nejvýraznější motiv, symbolizovaný prázdnými židlemi, neviditelnými hosty a němým Řečníkem. Celá hra je o zaplňování prázdnoty – prázdnoty v životě, v komunikaci i v prostoru.
• Selhání jazyka: Stařeček a Stařenka si neustále povídají, ale jejich dialogy jsou plné opakujících se frází a vzpomínek, které možná ani nejsou skutečné. Jazyk neslouží k předání informací, ale jako zoufalý pokus překonat samotu. Definitivním symbolem selhání jazyka je němý Řečník.
• Iluze versus realita: Celá hra se odehrává v iluzorním světě starého páru. Neviditelní hosté, smysl Stařečkova života i jeho „poselství“ existují pouze v jejich představách. Divák je neustále konfrontován s otázkou, co je skutečné.
• Stáří, smrt a bilancování života: Postavám je 95 a 94 let. Jsou na konci své cesty a ohlížejí se zpět. Jejich život se jeví jako promarněný, plný lítosti a nenaplněných snů. Jejich sebevražda je posledním, zoufalým aktem, kterým se snaží dát svému životu smysl.
• Samota a odcizení: Pár žije v naprosté izolaci ve věži uprostřed vody. I když jsou spolu, jsou vlastně každý sám ve svém světě iluzí. Jejich touha po společnosti (hosté) je jen dalším důkazem jejich hluboké osamělosti.

Postavy

Postavy v Židlích nejsou realistickými jedinci, ale spíše archetypy reprezentující lidský úděl.

• Stařeček (Le Vieux): 95letý muž, který celý život čekal na příležitost sdělit světu své velké poselství. Je ztělesněním lidské touhy po uznání a zanechání odkazu. Je slabý, dětinský a zcela závislý na své ženě, která podporuje jeho iluze. Jeho poselství je shrnutím jeho životních zkušeností, ale on sám ho nedokáže formulovat.
• Stařenka (La Vieille): 94letá žena, která plní roli manželky, matky i obdivovatelky svého muže. Je jeho oporou a aktivně se podílí na vytváření jejich společné iluze. Neustále ho oslovuje „můj miláčku, můj veliteli“ a ujišťuje ho o jeho genialitě. Její existence je zcela podřízena existenci jejího muže.
• Řečník (L’Orateur): Jediná další fyzicky přítomná postava na jevišti. Přichází na konci hry, aby přednesl Stařečkovo poselství. Je popsán jako typický umělec nebo intelektuál. Jeho příchod představuje vrchol naděje. Když se však ukáže, že je hluchoněmý, stává se symbolem absolutního selhání komunikace a konečné absurdity. Jeho neschopnost promluvit je nejkrutějším výsměchem Stařečkově celoživotní snaze.
• Neviditelní hosté: Hrají klíčovou roli, přestože neexistují. Patří mezi ně nejrůznější společenské typy (Dáma, Plukovník, novináři) a nakonec i sám Císař. Reprezentují společnost, publikum, pro které se celý život snažíme hrát divadlo a od kterého očekáváme potvrzení vlastní hodnoty. Jejich neviditelnost podtrhuje absolutní izolaci páru.

Děj a kompozice

Hra má velmi jednoduchou, ale silně gradující strukturu.

1. Expozice: Seznamujeme se se Stařečkem a Stařenkou v jejich kruhovém pokoji ve věži. Vedou nesouvislý dialog, vzpomínají na minulost (možná smyšlenou) a hrají si jako děti. Z jejich rozhovoru vyplývá, že očekávají důležité hosty, kterým má být sděleno velké poselství.
2. Kolize a rostoucí napětí: Zazvoní zvonek a přichází první neviditelná hostka (Dáma). Stařeček a Stařenka ji vítají, usazují a konverzují s ní. Postupně přicházejí další a další neviditelní hosté. S každým novým hostem přináší pár na jeviště další židli. Jeviště se postupně zaplňuje prázdnými židlemi, zatímco dialogy jsou stále horečnatější a nesouvislejší. Tento proces má charakter rituálu.
3. Krize (vrchol): Jeviště je zcela zaplněno židlemi. Mezi hosty je i neviditelný Císař, kterému pár projevuje nejvyšší úctu. Napětí vrcholí. Stařeček oznamuje, že jeho poselství přednese profesionální Řečník, protože on sám se na to necítí.
4. Peripetie a katastrofa: Přichází skutečný, viditelný Řečník. Stařeček a Stařenka jsou na vrcholu blaha. Věří, že jejich životní dílo bude završeno. S pocitem naplnění pronesou svá poslední slova („Ať žije Císař!“) a každý skočí z jednoho okna do moře. Spáchají tak symetrickou sebevraždu.
5. Závěr (rozuzlení): Na jevišti plném prázdných židlí zůstává jen Řečník. Obrátí se k neviditelnému publiku a pokusí se promluvit. Z úst mu však vycházejí jen nesrozumitelné chrochtavé zvuky. Je hluchoněmý. V zoufalství se otočí k tabuli a napíše na ni několik nesmyslných písmen a slov (např. „ADIEU“ a nesrozumitelné klikyháky). Poté bezradně odejde. Jeviště zůstává prázdné, osvětlené jen chladným světlem. Hra končí zvuky neviditelného davu (šepot, smích), které postupně utichají. Zůstává jen ticho a prázdnota.

Kompoziční principy:

• Gradace: Hra je postavena na principu neustálého stupňování. Zvyšuje se počet židlí, tempo dialogů, intenzita zvuků (zvonění) i emocionální vypětí postav.
• Cyklus a symetrie: Ačkoliv hra končí katastrofou, má v sobě cyklický prvek. Začíná v prázdnotě a v prázdnotě také končí. Symetrie je patrná v páru postav i v jejich dvojité sebevraždě.
• Kontrast: Kontrast mezi viditelným a neviditelným, mezi zvukem a tichem, mezi plností (jeviště plné židlí) a prázdnotou (židle jsou prázdné, poselství je prázdné).

Jazyk a styl

Jazyk v Židlích je klíčovým prvkem pro vyjádření absurdity.

• Devalvovaný dialog: Rozhovory postav jsou plné klišé, frází, opakování a nelogických skoků. Často si navzájem nerozumějí nebo mluví jen proto, aby zaplnili ticho. Jazyk zde nekomunikuje, ale pouze existuje.
• Scénické poznámky: Jsou mimořádně důležité, možná důležitější než samotné dialogy. Detailně popisují gesta, mimiku, pohyb po jevišti a především interakci s neviditelnými hosty. Právě scénické poznámky vytvářejí iluzi reality a vtahují diváka do světa postav.
• Zvuková a vizuální stránka: Hra je silně audiovizuální. Zvuk zvonku, který ohlašuje příchod hostů, se stává stále naléhavějším. Zvuk moře v pozadí podtrhuje izolaci. Vizuálně je nejmocnějším prvkem proliferace (množení) židlí. Jeviště se z prázdného prostoru mění v chaotické, neprostupné bludiště, které je metaforou zahlcení života bezobsažnými věcmi a vztahy.

Časoprostor

• Prostor: Děj se odehrává v kruhovém pokoji ve věži na ostrově. Věž je obklopena stojatou vodou. Tento prostor je silně symbolický:
  • Věž/ostrov: Symbolizuje naprostou izolaci od světa, osamělost.
  • Kruhový pokoj: Odkazuje na cykličnost, uzavřenost a nemožnost úniku. Může také symbolizovat lidskou lebku, tedy vnitřní svět postav.
  • Stojatá voda: Symbolizuje stagnaci, konec života, smrt.
• Čas: Čas ve hře je neurčitý a subjektivní. Postavy jsou na samém konci života, takže čas se pro ně smrskl do vzpomínek a očekávání jediné, finální události. Celá hra působí jako jeden dlouhý, snový okamžik před smrtí.

Zasazení do kontextu a srovnání

Židle je nutné vnímat v kontextu dalších děl absurdního divadla a existenciální literatury.

• Srovnání se Samuelem Beckettem a hrou Čekání na Godota (1953):
  • Společné rysy: Obě hry zkoumají téma marného čekání, smyslu (či nesmyslu) existence a času, který nikam nevede. Postavy jsou rovněž archetypální páry (Vladimír a Estragon, Stařeček a Stařenka), které si krátí čas hrami a nesouvislými dialogy. Obě hry mají tragikomický nádech.
  • Rozdíly: Zatímco Beckettova hra je statická a její struktura je čistě cyklická (druhé dějství téměř přesně opakuje první), Ionescova hra má silnou gradaci. Děj v Židlích směřuje k jasnému vrcholu (příchod Řečníka) a katastrofě (sebevražda). U Becketta se čekání na Godota nikdy nenaplní, u Ionesca se očekávaná událost stane, ale ukáže se být prázdnou. Ionesco více pracuje s vizuálními a zvukovými efekty (množení židlí).
• Vztah k Franzi Kafkovi: Ionesco, stejně jako Kafka, zobrazuje člověka ztraceného v nepochopitelném a často nepřátelském světě. Pocit bezmoci a neschopnosti porozumět pravidlům hry (ať už jde o byrokratický aparát v Procesu nebo o smysl života v Židlích) je pro oba autory klíčový.
• Vztah k Albertu Camusovi: Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi definoval absurdního hrdinu jako toho, kdo si je vědom nesmyslnosti svého údělu, ale přesto se mu vzpírá a nachází svobodu a štěstí v samotném boji. Stařeček a Stařenka nejsou absurdními hrdiny v camusovském smyslu. Místo aby přijali absurditu, snaží se jí uniknout vytvořením iluze smyslu a spoléhají na vnější potvrzení (Řečník, Císař). Jejich selhání je tak o to tragičtější.