Žítkovská bohyně – rozbor díla k maturitě

Základní informace o díle

• Autor: Kateřina Tučková
• Název díla: Žítkovské bohyně
• Literární druh: Epika
• Literární žánr: Román (s prvky historického, psychologického, reportážního a detektivního románu)
• Rok vydání: 2012
• Nakladatelství: Host

Literárněhistorický kontext

Autorka: Kateřina Tučková (nar. 1980)

Kateřina Tučková je jednou z nejvýraznějších a nejúspěšnějších českých spisovatelek své generace. Narodila se v Brně, vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Působí jako spisovatelka, kurátorka a publicistka.

Její tvorba se vyznačuje několika charakteristickými rysy:

1. Zájem o „bílá místa“ českých dějin: Tučková se zaměřuje na opomíjené, kontroverzní nebo zapomenuté kapitoly naší minulosti, zejména 20. století.
2. Silné ženské hrdinky: Její protagonistky jsou ženy, které čelí nepřízni osudu, historickým zvratům a společenským předsudkům.
3. Důkladná rešerše: Každému jejímu románu předchází několikaletý intenzivní výzkum archivních materiálů, rozhovory s pamětníky a studium odborné literatury. To dodává jejím dílům vysokou míru autenticity.

Další významná díla:

• Vyhnání Gerty Schnirch* (2009):** Román mapující osud mladé brněnské Němky během a po tzv. brněnském pochodu smrti v roce 1945. Dílo otevřelo celospolečenskou debatu o poválečném odsunu Němců.
• Bílá Voda* (2022):** Monumentální román o osudech řeholnic v komunistickém Československu, zejména v souvislosti s „Akcí R“ a internačními kláštery.

Zařazení do kontextu české literatury

Žítkovské bohyně spadají do současné české literatury po roce 1989. Pro toto období je typická pluralita stylů a témat. Román Kateřiny Tučkové je ukázkovým příkladem několika silných trendů:

• Návrat k velkým historickým příběhům: Autoři se snaží vyrovnat s traumatickými událostmi 20. století (nacismus, komunismus) a jejich dopadem na životy jednotlivců. Podobně jako Tučková pracují s historií například Alena Mornštajnová (Hana) nebo Radka Denemarková (Peníze od Hitlera).
• Regionální literatura: Děj je pevně ukotven v konkrétním místě, v tomto případě v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí (region zvaný Kopanice). Autorka mistrně využívá místní folklor, dialekt a atmosféru.
• Prvky postmoderny: Dílo kombinuje různé žánry a styly. Fiktivní příběh je prokládán fiktivními, ale autenticky působícími dokumenty (archivní záznamy, protokoly StB, odborné posudky, dopisy), což stírá hranici mezi fikcí a realitou.

Podrobný rozbor díla

Téma a hlavní myšlenka

Hlavním tématem románu je hledání vlastní identity a kořenů skrze odhalování potlačené rodinné a regionální historie. Ústřední postavou je Dora Idesová, která se snaží racionálně a vědecky pochopit fenomén žítkovských bohyň, léčitelek a věštkyň, z jejichž rodu sama pochází. Postupně však zjišťuje, že čistě vědecký přístup nestačí a že minulost její rodiny je mnohem tragičtější a komplexnější, než si dokázala představit.

Dílo nese několik klíčových myšlenek:

• Střet racionality a iracionality: Souboj mezi moderním, vědeckým světem (reprezentovaným Dorou) a světem starých tradic, magie a víry (reprezentovaným bohyněmi).
• Kritika totalitních režimů: Román ukazuje, jak nacistický i komunistický režim systematicky ničily jedinečnou kulturu bohyň, protože se vymykala jejich ideologické kontrole. Bohyně byly pronásledovány, označovány za šarlatánky, čarodějnice nebo psychicky nemocné a jejich umění bylo cíleně likvidováno.
• Síla ženské linie a rodové paměti: Příběh je vyprávěn přes osudy několika generací žen. Ukazuje, jak se vědění, ale i traumata, předávají z matky na dceru a jak je důležité znát svůj původ.
• Otázka osudu a svobodné vůle: Hrdinové se potýkají s tím, zda je jejich život předurčen, nebo zda mohou svůj osud změnit.

Motivy

V románu se objevuje řada silných motivů:

• Magie a léčení: Popisy rituálů, „bohovaní“ (věštění z roztaveného vosku), používání bylin.
• Příroda: Bílé Karpaty nejsou jen kulisou, ale aktivním prvkem děje. Příroda je zdrojem síly, poznání i nebezpečí.
• Tajemství: Postupné odhalování rodinných a historických tajemství je hlavním motorem děje.
• Archiv: Symbol paměti, ale i nástroj moci. Dora v archivech hledá pravdu, zatímco StB je využívala k manipulaci a ničení.
• Andělé: Zvláštní motiv spojený s bohyněmi, které měly své „anděly“ (duchovní průvodce).
• Pronásledování a bezmoc: Zobrazení systematické likvidace bohyň ze strany státní moci.

Kompozice

Kompozice románu je komplexní a nechronologická. Střídají se v ní dvě hlavní časové roviny:

1. Současná linie (přelom 20. a 21. století): Sleduje pátrání etnografky Dory Idesové. Tato část je vyprávěna chronologicky a tvoří rámec celého příběhu.
2. Historické linie (od 17. století po konec 20. století): Retrospektivní pasáže, které odhalují osudy jednotlivých bohyní z Dořina rodu (zejména její tety Surmeny a pratet Irmy). Tyto pasáže jsou často vkládány ve formě archivních dokumentů.

Struktura je mozaikovitá. Příběh se skládá postupně, podobně jako detektivní pátrání. Autorka využívá řetězové kompozice, kde odhalení jednoho tajemství vede k dalšímu.

Klíčovým kompozičním prvkem je vkládání fiktivních dokumentů:

• Zápisy z archivů (matriky, kroniky)
• Protokoly z výslechů StB
• Odborné posudky (psychiatrické, lékařské)
• Dopisy a osobní deníkové záznamy

Tyto vsuvky dodávají příběhu na autentičnosti a vtahují čtenáře hlouběji do děje. Čtenář tak spolu s Dorou skládá střípky pravdy dohromady.

Vypravěč a vyprávěcí postupy

• Hlavní vypravěč: V současné linii je použit er-forma (vypravěč ve 3. osobě), který se soustředí na prožívání a myšlenky hlavní hrdinky Dory Idesové. Jde o tzv. personální vypravěčskou perspektivu.
• Vložené dokumenty: V archivních částech se vypravěč mění. Najdeme zde ich-formu (vypravěč v 1. osobě) v dopisech a denících, ale také neosobní, úřední styl v protokolech StB.

Tato kombinace různých vypravěčských perspektiv a stylů vytváří polyfonní (mnohovrstevnatý) text, který ukazuje události z různých úhlů pohledu a zpochybňuje existenci jediné, objektivní pravdy.

Postavy

• Dora Idesová: Hlavní hrdinka, poslední potomek slavného rodu žítkovských bohyň. Na začátku je racionální, odtažitá vědkyně, která k tématu přistupuje s despektem a odstupem. Její motivací je napsat vědeckou práci a pochopit, proč se její rodina rozpadla. Během svého pátrání prochází hlubokou proměnou. Odhaluje tragický osud svých předků, zejména tety Surmeny, a postupně přijímá své dědictví. Její cesta je cestou od rozumu k citu, od skepse k pochopení.
• Surmena: Dořina teta, jedna z posledních skutečných bohyň. Je zobrazena jako moudrá, ale tragická postava, která byla komunistickým režimem dohnána k šílenství a zavřena do psychiatrické léčebny. Pro Doru je klíčem k minulosti. Její osud symbolizuje zánik celého fenoménu bohyň.
• Irma Gabrhelová: Další významná bohyně z rodu, prateta Dory. Během druhé světové války spolupracovala s odbojem a byla popravena nacisty. Její příběh ukazuje odvahu a morální sílu bohyň.
• Jan Cigán: Dořin kolega a přítel z etnografického ústavu. V příběhu představuje racionální, chápavý a podporující mužský prvek. Pomáhá Doře s jejím výzkumem a je jí oporou.
• Major Švanc (krycí jméno Baglár): Hlavní záporná postava. Příslušník StB, který vedl akci zaměřenou na likvidaci bohyň. Je zobrazen jako fanatický, bezcitný a manipulativní člověk, který je přesvědčen o správnosti svého konání. Ztělesňuje zrůdnost totalitní moci.

Jazyk a styl

Jazyková stránka románu je mimořádně bohatá a funkčně rozvrstvená.

• Spisovná čeština: Tvoří základ vyprávění v er-formě. Jazyk je kultivovaný, precizní, s bohatou slovní zásobou.
• Odborný styl: Objevuje se v pasážích, kde Dora pracuje na své vědecké studii. Používá odbornou terminologii z etnografie a historie.
• Úřední jazyk (kancelářský styl): Charakteristický pro protokoly StB. Je neosobní, plný frází a byrokratických obratů.
• Kopanické nářečí: Autorka ho citlivě používá v přímé řeči postav z Žítkové. Dodává textu autenticitu a lokální kolorit. Objevují se zde specifická slova jako „bohovat“ (věštit), „čarovňica“ nebo specifické gramatické tvary.
• Archaismy a historismy: V historických dokumentech a záznamech se objevují zastaralá slova a výrazy, které odpovídají dané době.

Styl Kateřiny Tučkové je epický, popisný a velmi čtivý. Dokáže mistrně budovat napětí, pracovat s tajemstvím a vytvořit silnou, až magickou atmosféru. Přestože je dílo založeno na faktech, působí jako strhující románový příběh.

Společenský a kulturní dopad díla

Žítkovské bohyně nejsou jen knihou, ale kulturním fenoménem.

• Obrovský čtenářský úspěch: Román se stal bestsellerem a přivedl k české literatuře mnoho nových čtenářů.
• Oživení zájmu o region: Kniha vyvolala masivní vlnu zájmu o region Bílých Karpat a samotnou Žítkovou. Vznikl zde tzv. „bohyňský turismus“, lidé začali navštěvovat místa spojená s příběhem.
• Otevření historického tématu: Dílo upozornilo na téměř zapomenutou kapitolu našich dějin a na perzekuci, které tyto výjimečné ženy čelily.
• Inspirace pro další umělecká díla: Na motivy románu vzniklo úspěšné divadelní představení a mluvilo se i o filmovém zpracování.