Zločin a trest – rozbor k maturitě

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je jedním z nejvýznamnějších představitelů ruského realismu a zároveň zakladatelem moderního psychologického románu. Jeho život, plný dramatických zvratů, hluboce ovlivnil jeho tvorbu, která se soustředí na nejtemnější zákoutí lidské duše, otázky víry, morálky, svobody a utrpení.

Narodil se v Moskvě v rodině lékaře. Vystudoval vojenské inženýrství v Petrohradě, ale brzy se začal věnovat literatuře. Jeho prvotina, román v dopisech Chudí lidé (1846), mu okamžitě přinesla uznání.

Zlomovým bodem v jeho životě bylo zatčení v roce 1849 za účast v kroužku utopických socialistů, takzvaných petraševců. Byl odsouzen k trestu smrti, ale těsně před popravou byl rozsudek změněn na nucené práce na Sibiři. Zážitek z očekávání smrti a čtyři roky strávené v omské káznici ho navždy poznamenaly. Právě zde se setkal s nejrůznějšími typy zločinců a začal hlouběji zkoumat lidskou psychiku, vinu a možnost vykoupení. Tyto zkušenosti zúročil v díle Zápisky z mrtvého domu.

Po návratu ze Sibiře se Dostojevskij potýkal s finančními problémy, které zhoršovala jeho hráčská vášeň, a také s epilepsií, která ho trápila po celý život. Přesto v tomto období vznikla jeho největší díla, takzvaná velká pentalogie románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1869), Běsi (1872), Výrostek (1875) a Bratři Karamazovi (1880). V těchto dílech Dostojevskij mistrně analyzuje lidské nitro, polemizuje s moderními filozofickými směry (nihilismus, ateismus) a hledá odpovědi na základní existenciální otázky.

Literárněhistorický kontext

• Zařazení: Ruský realismus, 2. polovina 19. století.
• Specifika: Dostojevskij je hlavním představitelem psychologického realismu. Na rozdíl od kritického realismu, který se zaměřuje na popis společnosti a jejích nešvarů, Dostojevskij klade důraz na vnitřní svět postav. Vnější události a prostředí (byť detailně popsané) slouží především jako katalyzátor pro vnitřní dramata, morální dilemata a psychologické konflikty hrdinů.
• Historický kontext: Dílo vzniká v Rusku za vlády cara Alexandra II., v době velkých společenských změn. Zrušení nevolnictví v roce 1861 vedlo k masivnímu přílivu lidí do měst, což způsobilo sociální problémy, chudobu a rozpad tradičních hodnot. Do Ruska pronikaly nové myšlenkové proudy ze západní Evropy, jako je nihilismus (popírání všech zavedených hodnot a autorit) a utilitarismus (myšlenka, že morálně správné je to, co přináší největší užitek co největšímu počtu lidí). Dostojevskij s těmito ideologiemi ve svých dílech polemizuje a varuje před jejich důsledky.
• Současníci:
  • V Rusku:
    • Lev Nikolajevič Tolstoj: Další gigant ruského realismu (Vojna a mír, Anna Kareninová). Zatímco Tolstoj je epický vypravěč, který zobrazuje široká společenská panoramata a hledá morální pravdu v prostém životě, Dostojevskij je dramatik, který se noří do extrémních psychologických stavů a krizových situací.
    • Ivan Sergejevič Turgeněv: Autor románu Otcové a děti, kde poprvé představil typ „nihilisty“.
  • Ve světě:
    • Francie: Honoré de Balzac, Gustave Flaubert (Paní Bovaryová), Émile Zola (naturalismus).
    • Anglie: Charles Dickens (kritika sociálních problémů).

Rozbor díla Zločin a trest (1866)

• Literární druh: Epika
• Literární žánr: Psychologický román (s prvky filozofického, polemického a detektivního románu). Je to román, kde vnější děj (pátrání po vrahovi) je podřízen vnitřnímu dramatu hlavního hrdiny.

Téma a hlavní myšlenky

Dílo zkoumá hranice lidské morálky a svobody. Hlavní myšlenkou je polemika s teorií, že cíl světí prostředky a že existují „výjimeční“ jedinci, kteří mají právo překračovat morální zákony pro dosažení vyššího dobra.

• Teorie „nadčlověka“: Raskolnikov rozděluje lidi na dvě kategorie: „obyčejné“ (materiál, který se musí podřizovat zákonům) a „neobyčejné“ (Napoleonové, kteří mají právo zákony překročit, pokud je to v zájmu vyššího cíle). Vraždou staré lichvářky si chce dokázat, že patří do druhé skupiny.
• Vina, trest a vykoupení: Dostojevskij ukazuje, že nejhorším trestem není zákonný postih, ale vnitřní muka, utrpení svědomí a izolace od lidské společnosti. Skutečný trest pro Raskolnikova začíná okamžikem po činu. Vykoupení je možné pouze skrze přijetí viny, pokoru, utrpení a lásku (ztělesněnou Soňou).
• Kritika racionalismu a nihilismu: Raskolnikovův zločin je logickým důsledkem jeho racionální, od víry a citu odtržené teorie. Dostojevskij varuje před ideologiemi, které redukují člověka na pouhý rozum a popírají duchovní a morální rozměr existence.
• Sociální bída: Chudoba a bezvýchodná situace jsou sice motivem a katalyzátorem Raskolnikovova činu, ale Dostojevskij zdůrazňuje, že nejsou jeho hlavní příčinou. Tou je jeho pyšná a zvrácená filozofie.
• Role víry a lásky: Proti Raskolnikovově intelektuální pýše staví Dostojevskij Soňu a její hlubokou křesťanskou víru, pokoru a schopnost bezpodmínečné lásky. Právě ona ukazuje Raskolnikovovi cestu k záchraně.

Kompozice

• Román je psán chronologicky.
• Je rozdělen do šesti částí a epilogu. Tato struktura je symetrická:
  • Část 1-3: Popisují přípravu zločinu, samotný čin a bezprostřední psychický rozklad Raskolnikova.
  • Část 4-6: Zobrazují Raskolnikovův boj se svědomím, jeho vztah se Soňou a postupný tlak okolností vedoucí k doznání.
  • Epilog: Odehrává se na Sibiři a popisuje začátek Raskolnikovovy duchovní proměny a cesty k vykoupení.
• Děj je velmi sevřený a dramatický, plný dialogů a vnitřních monologů, které posouvají děj vpřed a odhalují psychiku postav.

Časoprostor

• Čas: Děj se odehrává během několika horkých letních týdnů v 60. letech 19. století.
• Prostor: Děj je soustředěn do Petrohradu. Město zde nefunguje jen jako kulisa, ale jako aktivní účastník děje. Je popsáno jako tísnivé, dusivé, špinavé a páchnoucí místo plné opilců, chudiny a beznaděje. Úzké uličky, temné dvory, špinavé hospody a malé, stísněné pokoje (Raskolnikovův pokoj je přirovnáván k rakvi) odrážejí a zesilují vnitřní stav hrdinů, především Raskolnikovovu duševní krizi.

Vypravěč a jazyk

• Vypravěč: Román je vyprávěn v er-formě (třetí osoba), ale perspektiva je téměř výhradně soustředěna na hlavního hrdinu, Raskolnikova. Jedná se o takzvaného personálního vypravěče. Čtenář vnímá svět jeho očima, prožívá s ním jeho horečnaté stavy, myšlenky a paranoiu.
• Jazyk:
  • Vnitřní monology: Klíčový prvek, který nám umožňuje sledovat Raskolnikovovy myšlenkové pochody, jeho dilemata a vnitřní boj.
  • Dialogy: Nejsou jen běžnou konverzací, ale střetem idejí a filozofií (např. rozhovory Raskolnikova s Porfirijem Petrovičem nebo se Svidrigajlovem).
  • Polylog: Dostojevskij často využívá scény, kde se setkává více postav a jejich promluvy se prolínají, což vytváří napjatou a chaotickou atmosféru (např. scéna po Marmeladovově smrti).
  • Symbolika: V díle se objevují opakující se symboly, například žlutá barva (barva Soňina „žlutého lístku“, starých tapet, nábytku), která je spojována s nemocí, úpadkem a hříchem. Důležitou roli hrají také sny (sen o zbité kobilce, který odhaluje Raskolnikovovu citlivou stránku, nebo sen o moru v epilogu).
  • Styl: Jazyk je expresivní, naléhavý a plný řečnických otázek. Dostojevskij mistrně pracuje s gradací napětí.

Postavy

Dostojevského postavy jsou psychologicky hluboce prokreslené, plné vnitřních rozporů a často se pohybují na hranici normálnosti a šílenství.

• Rodion Romanovič Raskolnikov: Hlavní hrdina, bývalý student práv. Je to postava plná protikladů. Na jedné straně je inteligentní, hrdý, citlivý a schopný soucitu (pomáhá rodině Marmeladovových), na druhé straně je arogantní, odcizený od společnosti a přesvědčený o své výjimečnosti. Jeho zločin není motivován primárně chudobou, ale touhou ověřit si svou filozofickou teorii o „nadčlověku“. Po vraždě se však jeho teorie hroutí pod tíhou vlastního svědomí. Trpí paranoiou, horečkami a pocitem naprosté izolace. Jeho cesta je cestou od intelektuální pýchy přes utrpení k možnému pokání.
• Soňa Semjonovna Marmeladovová: Dcera opilce Marmeladova, která je donucena k prostituci, aby uživila svou rodinu. Je morálním protipólem Raskolnikova. Přestože je společností považována za největší hříšnici, v sobě si uchovává hlubokou křesťanskou víru, pokoru a bezmeznou schopnost soucitu a oběti. Nesuďí Raskolnikova, ale sdílí s ním jeho utrpení a ukazuje mu cestu k doznání a spáse. Je symbolem naděje a vykoupení skrze lásku.
• Porfirij Petrovič: Vyšetřující soudce. Je to geniální psycholog, který Raskolnikovovu vinu spíše vytušil, než aby ji dokázal pomocí důkazů. Místo klasických vyšetřovacích metod používá psychologickou hru. Vede s Raskolnikovem rafinované dialogy, ve kterých ho chytá do pasti jeho vlastních argumentů a nutí ho, aby se sám usvědčil. Představuje intelektuálně rovnocenného protivníka.
• Arkadij Ivanovič Svidrigajlov: Bývalý zaměstnavatel Raskolnikovovy sestry Duni. Je to cynický, zhýralý a morálně zkažený člověk, který žije jen pro uspokojování svých tužeb. Je jakýmsi Raskolnikovovým temným dvojníkem. Je to člověk, který skutečně žije „mimo dobro a zlo“, ale nenachází v tom svobodu, nýbrž jen prázdnotu, nudu a zoufalství. Jeho sebevražda ukazuje konec cesty bez jakýchkoli morálních principů.
• Dmitrij Prokofjič Razumichin: Raskolnikovův jediný přítel. Je jeho naprostým opakem. Je energický, společenský, čestný a praktický. Pevně stojí nohama na zemi a představuje normální, zdravý pohled na svět. Jeho jméno je odvozeno od ruského slova „razum“ (rozum, zdravý selský rozum).
• Avdoťja Romanovna Raskolnikovová (Duňa): Raskolnikovova sestra. Je inteligentní, hrdá a odhodlaná obětovat se pro blaho své rodiny, ale na rozdíl od Soni tak činí s hrdostí a rozumem.
• Aljona Ivanovna a Lizaveta Ivanovna: Stará lichvářka a její sestra. Aljona je zlá a chamtivá, v Raskolnikovových očích představuje „veš“, jejíž odstranění by světu prospělo. Její nevinná a submisivní sestra Lizaveta se stává náhodnou obětí, což okamžitě nabourává Raskolnikovovu teorii, že spáchal zločin z „vyšších principů“.

Děj románu (stručný přehled)

Chudý petrohradský student Rodion Raskolnikov se rozhodne vyřešit svou tíživou finanční situaci a zároveň si ověřit svou teorii o „výjimečných lidech“ vraždou staré, zlé lichvářky Aljony Ivanovny. Pečlivě naplánovaný čin se mu však vymkne z rukou, když je nucen zabít i lichvářčinu sestru Lizavetu, která se nečekaně vrátí domů.

Ihned po dvojnásobné vraždě se Raskolnikov psychicky hroutí. Upadá do horeček, blouznění a je pronásledován neustálým strachem z odhalení. Přerušuje veškeré styky s lidmi a propadá se do hluboké izolace. Jeho utrpení je jeho skutečným trestem.

Do děje vstupuje vyšetřovatel Porfirij Petrovič, který Raskolnikova podezřívá a hraje s ním psychologickou hru, aby ho donutil k přiznání. Raskolnikov se zároveň seznamuje s osudem rodiny opilce Marmeladova a jeho dcery Soni, která se pro rodinu obětuje jako prostitutka. V Soně, která přes své ponížení neztratila víru v Boha, nachází Raskolnikov spřízněnou duši. Svěří se jí se svým zločinem a ona ho nabádá, aby se přiznal a přijal trest.

Po vnitřním boji, zesíleném tlakem ze strany Porfirije a cynického Svidrigajlova, se Raskolnikov nakonec veřejně na policii přiznává.

V epilogu je Raskolnikov odsouzen na osm let nucených prací na Sibiři. Soňa ho tam následuje. Zpočátku je Raskolnikov stále zatvrzelý a svého činu nelituje, pouze si vyčítá, že selhal a nebyl dostatečně „silný“. Teprve po těžké nemoci a symbolickém snu o zkáze lidstva způsobené pýchou a sobectvím dochází k jeho vnitřní proměně. V závěru románu sedí se Soňou na břehu řeky a v jeho srdci se rodí láska a naděje na nový život a vzkříšení.