Literárně-historický kontext
Autor: Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
Cervantesův život byl stejně dobrodružný a plný zvratů jako příběhy, které psal. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, nedostalo se mu systematického univerzitního vzdělání, ale byl vášnivým čtenářem. Jeho životní dráha byla pestrá: sloužil jako voják a v roce 1571 se zúčastnil slavné námořní bitvy u Lepanta, kde přišel o hybnost levé ruky, což mu vyneslo přezdívku „jednoruký z Lepanta“. Při návratu do Španělska byl zajat alžírskými piráty a strávil pět let v otroctví, než byl vykoupen. Po návratu se potýkal s finančními problémy, pracoval jako výběrčí daní a zásobovač pro armádu, což ho několikrát přivedlo do vězení kvůli nesrovnalostem v účtech. Právě ve vězení údajně začal psát první kapitoly Dona Quijota. Jeho osobní zkušenosti s válkou, zajetím, chudobou a byrokracií se hluboce promítly do jeho díla, které je plné realismu, ironie a pochopení pro lidské slabosti.
Doba a literární směr
Cervantes tvořil na přelomu renesance a baroka ve Španělsku, v období známém jako Siglo de Oro (Zlatý věk) španělské literatury. Renesance oslavovala člověka, rozum a pozemský život, zatímco nastupující baroko zdůrazňovalo pomíjivost, duchovní hodnoty a kontrast mezi iluzí a skutečností. Don Quijote stojí přesně na tomto rozhraní. Z renesance si bere humanismus a zájem o člověka, z baroka pak motivy deziluze, snu a reality.
Dílo je přímou reakcí na obrovskou popularitu rytířských románů, které v té době zaplavovaly Španělsko. Tyto knihy, plné fantastických dobrodružství, draků, kouzelníků a ctnostných dam, Cervantes považoval za literární brak, který čtenářům zatemňuje mysl. Jeho román je tak primárně parodií tohoto žánru.
Mezi další významné autory této doby patří dramatici Lope de Vega a Tirso de Molina ve Španělsku nebo William Shakespeare v Anglii.
Celková charakteristika díla
- Literární druh: Epika
- Literární žánr: Román. Specificky se jedná o komplexní žánrový útvar, který v sobě spojuje prvky:
- Parodie na rytířský román: Zesměšňuje klišé, archaický jazyk a nepravděpodobné zápletky rytířských knih.
- Pikareskní román: Obsahuje prvky tohoto žánru, zejména v postavě Sancha Panzy. Hrdinové putují světem, setkávají se s lidmi z různých společenských vrstev a odhalují tak kritický obraz společnosti.
- Sociálně-kritický román: Cervantes skrze příběhy svých hrdinů kritizuje poměry ve Španělsku, úpadek morálky, nefunkční justici a prázdnotu šlechtických titulů.
- Forma: Próza
Don Quijote je často označován za první moderní evropský román. Důvodem je především jeho psychologická hloubka, vývoj postav a komplexní práce s narativní perspektivou. Na rozdíl od předchozích děl se zde postavy mění a ovlivňují se navzájem.
Rozbor díla
Téma a motivy
Hlavním tématem románu je střet ideálů a iluzí s drsnou realitou. Don Quijote se snaží žít podle vznešených kodexů rytířství ve světě, který je pragmatický, cynický a pro takové ideály nemá místo. Jeho dobrodružství jsou neustálou konfrontací jeho fantazie s realitou, která vždy vítězí, často bolestivě a komicky.
Dalším ústředním tématem je povaha bláznovství a moudrosti. Je Don Quijote skutečně jen blázen? V mnoha ohledech jsou jeho myšlenky o spravedlnosti, cti a pomoci slabším ušlechtilejší než chování „normálních“ lidí kolem něj, kteří jsou často krutí, sobečtí a vypočítaví. Román klade otázku, kdo je vlastně moudřejší: idealistický blázen, nebo pragmatický cynik?
Hlavní motivy:
- Knihy a čtení: Knihy jsou příčinou Quijotova šílenství, ale zároveň zdrojem jeho ideálů.
- Cesta (putování): Fyzická cesta po Španělsku je zároveň vnitřní cestou postav k sebepoznání.
- Láska: Platonická, idealizovaná láska k Dulcineji z Tobosa je hybnou silou Quijotových činů.
- Spravedlnost: Quijotova touha napravovat křivdy a trestat zlo.
- Přátelství: Vztah mezi Donem Quijotem a Sanchem Panzou je jedním z nejkrásnějších zobrazení přátelství v literatuře.
- Svoboda: Quijote ji považuje za nejvyšší hodnotu, jak dokazuje ve svém slavném proslovu k osvobozeným galejníkům.
Kompozice
Román je rozdělen do dvou dílů:
- První díl (1605): Popisuje první dvě výpravy Dona Quijota. Je epizodičtější, plný komických situací a groteskních střetů s realitou. Obsahuje také několik vložených novel, které s hlavním dějem přímo nesouvisejí (např. Vyprávění o neprozřetelném zvědavci). Tento postup byl v renesanční literatuře běžný.
- Druhý díl (1615): Vznikl jako reakce na obrovský úspěch prvního dílu a také na neautorizované pokračování od jiného autora. V tomto díle jsou již Don Quijote a Sancho Panza slavné postavy, o kterých se píše v knihách. Lidé je poznávají a často si z nich tropí mnohem krutější a promyšlenější žerty. Tento díl je psychologicky propracovanější, temnější a směřuje k nevyhnutelnému tragickému konci. Vložené novely zde již nejsou.
Děj je vyprávěn chronologicky.
Jazyk a styl
Cervantesův styl je mistrovským spojením různých jazykových rovin a stylistických prostředků.
- Jazykový kontrast: Nejvýraznějším prvkem je kontrast mezi jazykem hlavních postav.
- Don Quijote: Mluví archaickým, knižním a vznešeným jazykem, který napodobuje styl rytířských románů. Jeho promluvy jsou plné složitých souvětí a vzletných metafor.
- Sancho Panza: Používá lidový, hovorový jazyk, plný přísloví, pořekadel a selského rozumu. Jeho řeč je přímá, jednoduchá a často komicky přízemní.
- Humor a ironie: Dílo je protkáno humorem, který sahá od situační komiky (slapstick) až po jemnou ironii a satiru. Cervantes se vysmívá nejen rytířským románům, ale i celé španělské společnosti.
- Parodie: Celý román je postaven na parodování žánrových konvencí. Větrné mlýny jsou obři, stádo ovcí je nepřátelské vojsko a venkovská děvečka je princezna.
- Vypravěč: vypravěčem je autor v er-formě, ale Cervantes vytváří složitou hru. Tvrdí, že příběh pouze překládá z arabského rukopisu fiktivního historika Cida Hameta Benengeliho. Tím vytváří odstup a zpochybňuje absolutní pravdivost vyprávění, což je velmi moderní prvek.
Hlavní postavy
- Don Quijote de la Mancha (vlastním jménem Alonso Quijano) Zchudlý venkovský zeman, který se po padesátce zblázní z nadměrného čtení rytířských románů. Uvěří, že svět je plný obrů, kouzelníků a princezen v nesnázích, a rozhodne se obnovit slávu potulného rytířstva. Je to postava plná rozporů. Na jedné straně je směšným bláznem, který si plete realitu s fikcí, na druhé straně je nositelem nejvyšších ideálů: cti, spravedlnosti, odvahy a touhy pomáhat slabým. Jeho tragédie spočívá v tom, že se tyto ideály snaží uplatnit ve světě, který o ně nestojí. Během druhé části románu prochází proměnou. Střety s realitou a kruté žerty okolí ho postupně nahlodávají. Jeho bláznovství se stává méně komickým a více melancholickým. Tento proces vrcholí na konci, kdy po porážce rytířem Bílého měsíce a návratu domů onemocní, na smrtelné posteli se mu vrátí rozum, odsoudí rytířské romány a umírá jako Alonso Quijano. Jeho „zmoudření“ je tedy zároveň jeho koncem.
- Sancho Panza Sedlák ze sousedství, kterého Don Quijote přemluví, aby se stal jeho zbrojnošem. Sancho je Quijotovým protipólem. Je to pragmatik, materialista, jehož hlavní motivací je slib, že se stane guvernérem ostrova. Je zbabělý, nevzdělaný, ale má přirozenou „selskou“ chytrost. Jejich dialogy jsou srdcem románu. Postupem času však dochází k zajímavému jevu. Sancho je ovlivněn svým pánem a postupně přejímá některé jeho ideály, začíná si vážit cti a spravedlnosti. Tento proces se nazývá „quijotizace“ Sancha. Zároveň Don Quijote pod Sanchovým vlivem občas projeví záblesky pragmatismu, což se označuje jako „sanchopanzifikace“ Quijota. Sancho je postavou, která se vyvíjí snad nejvíce, z prostého chamtivce se stává věrný a milující přítel.
- Dulcinea z Tobosa (vlastním jménem Aldonza Lorenzo) Venkovská dívka, kterou si Don Quijote vyvolil za dámu svého srdce. V románu se nikdy fyzicky neobjeví (kromě scény, kdy ji Sancho svému pánovi ukáže v podobě nevábné selky). Je to čistý ideál, symbol dokonalé krásy a ctnosti, který existuje pouze v Quijotově fantazii. Je motorem jeho činů, všechna svá vítězství jí věnuje.
Děj románu
První díl: Alonso Quijano, zeman z kraje La Mancha, propadne četbě rytířských románů do té míry, že ztratí rozum. Přejmenuje se na Dona Quijota, svého starého koně na Rocinanta a obyčejnou selku Aldonzu Lorenzo na Dulcineu z Tobosa. Vydá se na cesty jako potulný rytíř. Jeho první výprava končí fiaskem, když je zbit a přivezen domů. Jeho přátelé, farář a holič, mu spálí většinu jeho knihovny v naději, že ho vyléčí.
Quijote se však nenechá odradit a vydá se na druhou výpravu, tentokrát se zbrojnošem Sanchem Panzou. Následuje série slavných epizod: boj s větrnými mlýny, které považuje za obry; útok na stádo ovcí v domnění, že jde o nepřátelskou armádu; osvobození galejníků, kteří se mu odvděčí tím, že ho zbijí. Nakonec je svými přáteli lstí dopaden, zavřen do klece a odvezen domů.
Druhý díl: Don Quijote a Sancho se po nějaké době vydávají na třetí cestu. Zjišťují, že o jejich dobrodružstvích již vyšla kniha a jsou slavní. To mění dynamiku příběhu. Lidé je poznávají a místo spontánních střetů jim připravují promyšlené a často kruté žerty. Nejvýraznější je epizoda na dvoře vévody a vévodkyně, kteří si z nich dělají blázny pro vlastní pobavení. Sancho dokonce naoko získá vytoužené místo guvernéra na „ostrově“ Barataria, kde prokáže překvapivou moudrost, ale nakonec znechuceně utíká.
Klíčovou postavou druhého dílu je bakalář Samson Carrasco. Nejprve se Quijota pokusí porazit v souboji jako „rytíř Zrcadel“, ale neuspěje. Později ho vyzve znovu, tentokrát v přestrojení za „rytíře Bílého měsíce“. V tomto souboji na barcelonské pláži Dona Quijota porazí. Podmínkou porážky je, že se Quijote musí na rok vrátit domů a zanechat rytířství.
Zlomený Don Quijote se vrací domů. Cestou uvažuje, že se stane pastýřem, ale po návratu ulehne s horečkou. Na smrtelné posteli se mu vrátí zdravý rozum. Odmítne své bláznovství, odsoudí rytířské romány, napíše závěť a v klidu umírá jako Alonso Quijano Dobrý.
Zmoudření jako tragédie
Titul tohoto rozboru odkazuje na závěrečnou fázi Quijotova života. Jeho „zmoudření“ však není šťastným koncem. Je to prozření, které ho stojí život. Dokud žil ve svém světě iluzí, byl sice směšný, ale jeho život měl smysl, cíl a byl naplněn vášní. Když o tuto iluzi přijde, ztratí i vůli žít. Cervantes tak klade znepokojivou otázku: je lepší žít ve šťastné lži, nebo zemřít v bolestné pravdě? Quijotova smrt je hluboce lidská a tragická. Svět přišel o blázna, ale ztratil také nositele čistých ideálů.