Literárně-historický kontext
Francesco Petrarca tvořil ve 14. století, v období označovaném jako italské trecento. Tato doba je klíčová pro přechod od středověkého myšlení k renesanci a humanismu. Zatímco středověk byl charakteristický teocentrismem, tedy zaměřením na Boha a posmrtný život, renesance přináší obrat k člověku, jeho individualitě, rozumu a pozemskému životu. Tento nový myšlenkový směr, humanismus, se inspiroval antickou kulturou, kterou znovuobjevil a studoval. Humanisté kladli důraz na vzdělání, klasické jazyky (latina a řečtina) a harmonický rozvoj lidské osobnosti.
Itálie byla v této době politicky roztříštěná na řadu městských států a knížectví. Papežský dvůr sídlil v Avignonu ve Francii, což mělo na Petrarkův život a tvorbu přímý vliv. Právě v Avignonu se setkal s Laurou a strávil zde významnou část svého života.
Petrarca je spolu s Dantem Alighierim (Božská komedie) a Giovannim Boccacciem (Dekameron) považován za jednoho ze „tří korun“ italské literatury. Dante ještě stojí na pomezí středověku a renesance, jeho dílo je hluboce teologické. Boccaccio se ve svém Dekameronu zaměřuje na světské radosti a lidské slabosti. Petrarca představuje syntézu těchto světů. Jeho Zpěvník je plný pozemské lásky a touhy, ale zároveň je prostoupen hlubokým křesťanským cítěním a neustálým vnitřním bojem mezi světským a duchovním. Právě tato psychologická hloubka a analýza vlastního nitra z něj činí prvního moderního básníka.
Francesco Petrarca (1304–1374)
Francesco Petrarca se narodil v Arezzu v Toskánsku. Jeho otec byl notář a politický exulant z Florencie, stejně jako Dante. Rodina se později přestěhovala do Avignonu. Na přání otce studoval práva v Montpellier a Boloni, ale jeho skutečnou vášní byla antická literatura, zejména díla Cicerona a Vergilia.
Po otcově smrti opustil studium práv a přijal nižší církevní svěcení. To mu zajistilo finanční nezávislost a umožnilo mu věnovat se plně literatuře a studiu. Církevní status mu nebránil v tom, aby měl dvě nemanželské děti.
Klíčovým okamžikem jeho života bylo setkání s Laurou. Podle básníkových vlastních slov ji poprvé spatřil na Velký pátek, 6. dubna 1327, v kostele svaté Kláry v Avignonu. Tato žena, jejíž skutečná identita je dodnes předmětem sporů (pravděpodobně šlo o Lauru de Noves, provdanou za šlechtice Huga de Sade), se stala jeho celoživotní múzou a ústředním tématem Zpěvníku. Jejich vztah však zůstal platonický a neopětovaný.
Petrarca byl nejen básník, ale také významný učenec, filolog a diplomat. Cestoval po celé Evropě, objevoval a opisoval zapomenuté antické rukopisy a udržoval korespondenci s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby. V roce 1341 byl v Římě slavnostně korunován vavřínovým věncem jako „poeta laureatus“ (vavřínem ověnčený básník), což byla nejvyšší pocta, jaké mohl umělec dosáhnout.
Paradoxně si Petrarca nejvíce cenil svých latinsky psaných děl, jako byl epos Africa o druhé punské válce nebo filozofický dialog Secretum meum (Mé tajemství). Svůj Zpěvník, psaný v lidové italštině, považoval za pouhé „zlomky“ a „drobnosti“. Historie však rozhodla jinak a právě tato sbírka mu zajistila nesmrtelnou slávu.
Charakteristika díla
Literární druh a žánr
- Literární druh: Lyrika (konkrétně milostná a reflexivní).
- Literární žánr: Sbírka básní, v níž dominantní formou je sonet (znělka). Sbírka obsahuje 317 sonetů, 29 kancón, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly. Petrarca dovedl formu sonetu k dokonalosti a vytvořil tzv. italský (nebo petrarkovský) sonet, který se stal vzorem pro další generace básníků.
Kompozice
Zpěvník není náhodným seskupením básní. Petrarca na jeho uspořádání pracoval po celý život a dal mu promyšlenou strukturu. Sbírka obsahuje 366 básní, což symbolicky odpovídá počtu dní v roce (jedna báseň na každý den plus úvodní).
Dílo je rozděleno do dvou hlavních částí:
- Část první: Básně za života paní Laury (In vita di madonna Laura)
- Obsahuje básně 1 až 263.
- Tato část popisuje básníkovu lásku k živé Lauře. Líčí první setkání, idealizaci její krásy a ctnosti, ale především básníkův vnitřní stav. Je to období plné naděje, touhy, žárlivosti a utrpení z neopětované lásky. Láska je zde zobrazena jako mocná síla, která básníka zároveň povznáší i ničí.
- Část druhá: Básně po smrti paní Laury (In morte di madonna Laura)
- Obsahuje básně 264 až 366.
- Laura zemřela v roce 1348 během morové epidemie („černé smrti“). Tato událost radikálně mění tón sbírky. Místo vášnivé touhy nastupuje hluboký žal, stesk a vzpomínky. Laura se proměňuje z pozemské ženy v nebeskou bytost, andělského průvodce, který básníka vede k Bohu. Láska se spiritualizuje a očišťuje. Básník reflektuje pomíjivost pozemského života a hledá útěchu ve víře.
Celá sbírka tak tvoří jakýsi duchovní deník, který sleduje cestu básníkovy duše od pozemské, smyslové lásky k lásce nebeské, duchovní. Úvodní sonet rámuje celé dílo jako zpověď a ohlédnutí za mladickou vášní, zatímco poslední báseň je modlitbou k Panně Marii, v níž básník prosí o odpuštění a věčný klid.
Témata a motivy
- Neopětovaná láska: Ústřední téma celého díla. Láska k Lauře je pro básníka zdrojem největšího štěstí i nejhlubšího utrpení. Je to síla, která ho inspiruje k tvorbě, ale zároveň ho vnitřně sžírá.
- Idealizace ženy: Laura není zobrazena jako reálná žena z masa a kostí. Je to idealizovaný objekt touhy, symbol dokonalé krásy a ctnosti. Její popis je často schematický: zlaté vlasy, zářivé oči, alabastrová pleť. Její jméno má symbolický význam: Laura odkazuje na lauro (vavřín, symbol slávy a poezie) a l’aura (vánek).
- Vnitřní rozpolcenost: Toto je Petrarkův největší přínos. Na rozdíl od středověkých trubadúrů, kteří opěvovali lásku spíše formálně, Petrarca analyzuje své vlastní pocity s nebývalou psychologickou hloubkou. Zobrazuje svůj vnitřní konflikt mezi láskou k Lauře a láskou k Bohu, mezi touhou po světské slávě a touhou po spáse, mezi rozumem a citem. Tento neustálý boj je vyjádřen pomocí četných protikladů.
- Čas a pomíjivost: Básník si je bolestně vědom plynutí času, které ničí krásu a bere život. Vzpomíná na mládí a truchlí nad jeho ztrátou. Poezie se pro něj stává způsobem, jak bojovat s pomíjivostí a zajistit Lauře i sobě věčnou památku.
- Příroda: Příroda často slouží jako zrcadlo básníkových duševních stavů. Osamělá krajina v okolí Vaucluse, kam se básník uchyloval, odráží jeho melancholii a smutek.
- Mytologie: Petrarca jako humanista hojně využívá odkazy na antickou mytologii. Často se přirovnává k Apollónovi, který marně pronásledoval nymfu Dafné, jež se proměnila ve vavřínový strom.
- Spiritualita: Zvláště v druhé části sbírky sílí duchovní rozměr. Láska k Lauře se stává cestou k Bohu. Básník lituje své pozemské vášně a hledá odpuštění a smíření.
Jazyk a styl
Petrarkův styl je vytříbený, elegantní a hudební. Používá lidovou toskánskou italštinu, kterou povýšil na dokonalý básnický jazyk. Jeho poezie je charakteristická precizní formou a bohatstvím básnických prostředků.
- Petrarkovský sonet: Skládá se ze 14 veršů, které jsou rozděleny do dvou čtyřveršových slok (kvartet, tzv. oktet) a dvou tříveršových slok (tercet, tzv. sextet).
- Oktet (schéma rýmů ABBA ABBA) obvykle představuje problém, otázku, tezi nebo popisuje situaci.
- Sextet (schéma rýmů CDE CDE nebo CDC DCD) přináší řešení, odpověď, antitezi nebo reflexi. Tento zlom mezi oktetem a sextetem je pro sonet klíčový.
- Básnické prostředky:
- Antiteze (protiklad): Petrarkův nejoblíbenější prostředek, kterým vyjadřuje svou vnitřní rozpolcenost. Slavný je začátek sonetu 134: „Mír nenacházím, k válce síly nemám, / a bojím se a doufám, žhnu a jsem led…“ (v originále: „Pace non trovo, et non ho da far guerra; / e temo, et spero; et ardo, et son un ghiaccio…“).
- Oxymóron (spojení slov protikladného významu): Často popisuje lásku jako „sladkou muku“, „živou smrt“ nebo „moudré bláznovství“.
- Metafora a přirovnání: Laura je přirovnávána ke slunci, její oči ke hvězdám, vlasy ke zlatu. Láska (Amor) je zobrazena jako krutý pán nebo lučištník.
- Personifikace: Abstraktní pojmy jako Láska, Smrt nebo Čas vystupují jako jednající postavy.
- Hyperbola (nadsázka): Básník zveličuje svou bolest (pláče řeky slz) nebo Lauřinu krásu.
- Rétorické otázky: Slouží k vyjádření pochybností a vnitřního neklidu.
Postavy
- Lyrický subjekt (básník): Je ústřední postavou a zároveň vypravěčem. Celé dílo je filtrem jeho vnímání a prožívání. Je to postava hluboce introspektivní, zmítaná protichůdnými pocity, neustále analyzující své nitro. Jeho vývoj od mladického milence k duchovně prozřelému muži tvoří hlavní dějovou linii sbírky.
- Laura: Není plnohodnotnou postavou, ale spíše objektem básníkovy lásky a projekcí jeho ideálů. Je pasivní, téměř nikdy nepromluví. Její charakteristika je dána pouze básníkovým pohledem. Za jejího života je symbolem nedosažitelné pozemské krásy a ctnosti. Po smrti se stává andělskou bytostí, donna angelicata, která básníka vede k duchovní spáse, podobně jako Beatrice v Dantově Božské komedii.
Časoprostor
- Prostor: Děj se odehrává na reálných místech, především v Avignonu a jeho okolí, zejména v údolí Vaucluse, kam se Petrarca uchyloval do samoty. Důležitější je však vnitřní prostor básníkovy duše, kde se odehrává hlavní drama.
- Čas: Dílo pokrývá dlouhé časové období, od prvního setkání s Laurou v roce 1327 až do básníkova stáří. Čas je vnímán dvojím způsobem: jako lineární plynutí, které přináší stárnutí a smrt, a jako cyklický čas vzpomínek, v nichž se básník neustále vrací ke klíčovým okamžikům svého života.
Vliv a význam díla (Petrarkismus)
Vliv Zpěvníku na evropskou literaturu byl obrovský a trval několik století. Vytvořil literární směr známý jako petrarkismus. Básníci napodobovali Petrarkův styl, témata, motivy i básnické formy.
Znaky petrarkismu:
- Kult idealizované, krásné, ale citově chladné a nedosažitelné ženy.
- Téma neopětované lásky jako zdroje utrpení i inspirace.
- Detailní psychologická analýza milostného citu a vnitřní rozpolcenosti básníka.
- Používání typických básnických prostředků: antiteze, oxymóra, hyperboly, propracované metafory.
- Dominantní forma sonetu.
Petrarkismus se rozšířil z Itálie do celé Evropy. Ve Francii ho pěstovali básníci skupiny Plejáda (Pierre de Ronsard), ve Španělsku Garcilaso de la Vega, v Anglii Thomas Wyatt a Henry Howard, hrabě ze Surrey, kteří přinesli sonet do anglické literatury. Vrcholu dosáhl v díle Williama Shakespeara, který petrarkovské konvence ve svých Sonetech nejen mistrně ovládl, ale také je často parodoval a převracel. V českých zemích se petrarkovské vlivy objevují například v rané tvorbě Karla Hynka Máchy.
Zpěvník je přelomovým dílem, protože jako první v evropské literatuře klade důraz na subjektivní prožitek a psychologickou analýzu jedince. Petrarca se stal prvním moderním lyrickým básníkem, který ukázal, že největší drama se nemusí odehrávat na bitevním poli, ale v lidském srdci.