Ztracený ráj – rozbor díla k maturitě

John Milton (1608-1674) je jednou z nejvýznamnějších postav anglické literatury, jehož dílo stojí po boku Shakespearova. Jeho opus magnum, duchovní epos Ztracený ráj (Paradise Lost), je nejen monumentálním převyprávěním biblického příběhu o pádu člověka, ale také hlubokou filozofickou a teologickou úvahou o svobodné vůli, hříchu, pýše a vykoupení. Pro svou jazykovou vytříbenost, psychologickou hloubku postav a epickou šíři je považován za jeden z vrcholů světové literatury.

Základní informace o díle

• Autor: John Milton
• Původní název: Paradise Lost
• Rok vydání: První verze v 10 knihách vyšla roku 1667, finální verze ve 12 knihách roku 1674.
• Literární druh: Epika
• Literární žánr: Duchovní (nebo biblický) epos
• Téma: Biblický příběh o vzpouře andělů, stvoření světa, pokušení Adama a Evy, jejich pádu (prvotní hřích) a následném vyhnání z ráje. Zároveň dílo zkoumá povahu dobra a zla, svobodné vůle a boží spravedlnosti.
• Motivy: Pýcha, závist, neposlušnost, svoboda, pokušení, hřích, pokání, naděje, vykoupení, světlo a tma, řád a chaos.

Literárně-historický kontext

Pro pochopení Ztraceného ráje je klíčové znát dobu, ve které Milton žil a tvořil, i jeho osobní osudy.

Autor – John Milton: Milton byl nejen básník, ale také učenec, teolog a aktivní politický činitel. Získal vynikající klasické vzdělání na Cambridgeské univerzitě. Byl hluboce věřícím puritánem, což byla radikální protestantská frakce, která usilovala o „očištění“ anglikánské církve od katolických prvků.

Jeho život byl dramaticky ovlivněn politickými událostmi v Anglii. Během anglické občanské války (1642-1651) se postavil na stranu parlamentu proti králi Karlu I. Po popravě krále a nastolení republiky (Commonwealthu) pod vedením Olivera Cromwella působil jako vládní úředník, psal politické pamflety a obhajoval republikánské zřízení.

Po obnovení monarchie v roce 1660 (restaurace Stuartovců) se Milton ocitl v nebezpečí. Byl krátce uvězněn a jeho spisy byly veřejně páleny. Navíc kolem roku 1652 zcela oslepl. Právě v této době, zklamaný politickým vývojem, v ústraní a slepý, diktoval své dceři své největší dílo, Ztracený ráj. Jeho osobní zkušenost s prohranou revolucí, zradou ideálů a pocitem ztráty se silně promítá do atmosféry eposu, zejména do postavy padlého Satana.

Doba a literární směr: Dílo vzniká v období baroka, což se projevuje v jeho monumentalitě, dramatičnosti a kontrastech (světlo vs. tma, nebe vs. peklo, dobro vs. zlo). Barokní je také patos, citová vypjatost a zaměření na duchovní a existenciální otázky.

Zároveň Milton čerpá z tradic renesance a klasicismu. Struktura eposu o 12 knihách odkazuje na Vergiliovu Aeneis, používá klasické epické postupy (invokace múzy, epická přirovnání, začátek in medias res) a jeho jazyk je plný odkazů na antickou mytologii a literaturu. Milton tak syntetizuje křesťanskou teologii s antickou formou.

Děj a kompozice

Kompozice: Epos je rozdělen do 12 knih (zpěvů), podobně jako antické eposy. Děj nezačíná chronologicky, ale in medias res (uprostřed děje), což je typický homérský prvek. Příběh začíná poté, co byli Satan a jeho stoupenci již poraženi a svrženi do pekla. Předchozí události, jako je válka v nebi, jsou vyprávěny retrospektivně prostřednictvím dialogů postav (například archanděl Rafael vypráví Adamovi o vzpouře). Závěr díla naopak obsahuje vizi budoucnosti lidstva, kterou archanděl Michael ukazuje Adamovi.

Stručný obsah jednotlivých částí:

• Knihy I-II: Děj začíná v pekle. Satan a jeho padlí andělé se probouzejí v ohnivém jezeře po porážce v nebeské válce. Satan, navzdory porážce, pronáší plamennou řeč, v níž burcuje své druhy k pokračování boje proti Bohu. Jeho slavný výrok „Lépe vládnout v pekle, než sloužit v nebi“ vystihuje jeho nezlomnou pýchu. V pekelném hlavním městě Pandemonium se koná sněm, kde se démoni radí, jak pokračovat ve válce. Rozhodnou se pro nepřímý útok: zničit Boží nové stvoření, člověka. Satan se sám vydává na cestu z pekla, aby tento plán uskutečnil.
• Knihy III-IV: Scéna se přesouvá do nebe. Bůh Otec vidí Satanův záměr, ale vysvětluje, že člověku dal svobodnou vůli, a proto mu nemůže v pádu zabránit. Boží Syn (Ježíš) se nabízí jako oběť za hříchy lidstva, aby umožnil jeho vykoupení. Mezitím Satan dorazí k Zemi a vstoupí do rajské zahrady Eden. S úžasem a závistí pozoruje nevinnost a krásu Adama a Evy. Jeho vnitřní monology odhalují jeho utrpení a neschopnost litovat.
• Knihy V-VIII: Bůh posílá archanděla Rafaela, aby varoval Adama před hrozícím nebezpečím. Rafael Adamovi podrobně vypráví o příčinách a průběhu války v nebi. Líčí, jak Lucifer (později Satan), nejkrásnější z andělů, ze závisti a pýchy odmítl uznat Božího Syna a strhl třetinu andělů ke vzpouře. Následuje popis epické bitvy, v níž loajální andělé pod vedením archanděla Michaela a Božího Syna porazí vzbouřence. Rafael také Adamovi popisuje stvoření světa.
• Kniha IX: Vrcholná a nejtragičtější část eposu. Satan vstoupí do hada a vyhledá Evu, která se zrovna vzdálila od Adama. Lichotkami a lstivými argumenty ji přesvědčí, aby ochutnala ovoce ze zakázaného Stromu poznání. Tvrdí, že jí to přinese božskou moudrost. Eva podlehne a ovoce sní. Poté přinese ovoce Adamovi. Ten si je vědom hříchu, ale z lásky k Evě a ze strachu, že by ji ztratil, se rozhodne sdílet její osud a ovoce také sní. Okamžitě pocítí vinu, stud a chtíč. Jejich nevinnost je ztracena a místo lásky se začnou navzájem obviňovat.
• Knihy X-XII: Bůh posílá svého Syna, aby Adama a Evu soudil. Trestem je smrtelnost a vyhnání z ráje. Hřích a Smrt, zosobněné postavy, si postaví most z pekla na Zemi. Adam a Eva propadají zoufalství, ale nakonec činí pokání. Bůh se nad nimi smiluje. Posílá archanděla Michaela, aby je vyvedl z ráje. Předtím však Michael ukáže Adamovi vizi budoucnosti lidstva: Kain a Ábel, potopa, babylonská věž, příchod Krista a jeho oběť, která lidstvu přinese naději na spásu. S touto nadějí a „rájem v duši“ Adam a Eva opouštějí Eden a vstupují do světa plného bolesti, ale i naděje.

Charakteristika postav

Miltonovy postavy nejsou ploché alegorie, ale komplexní psychologické portréty.

• Satan: Je bezpochyby nejpropracovanější a nejfascinující postavou eposu. Není to jen ztělesnění zla, ale tragický hrdina antického střihu. Na začátku je to charismatický vůdce, skvělý řečník a statečný bojovník, jehož hlavním motivem je pýcha a touha po svobodě. Jeho vzpoura proti Boží tyranii může působit sympaticky. Postupně se však jeho charakter rozkládá. Jeho touha po svobodě se mění v touhu po ničení, jeho hrdost v malichernou závist a jeho vznešenost v podlost (musí se vtělit do hada). Milton ukazuje, že zlo není rovnocenným protikladem dobra, ale jeho deformací a absencí.
• Bůh Otec: Je zobrazen jako vševědoucí, všemohoucí a spravedlivý vládce vesmíru. Jeho promluvy jsou teologicky přesné, ale mohou působit chladně a autoritářsky. Milton se snaží obhájit jeho jednání (tzv. teodicea – ospravedlnění Boha) a ukázat, že jeho spravedlnost je neoddělitelná od milosrdenství, které se projeví v plánu na vykoupení lidstva.
• Boží Syn (Ježíš): Představuje protipól Satana. Je ztělesněním lásky, oběti a milosrdenství. Zatímco Satanova vzpoura přináší zkázu, Synova dobrovolná oběť přináší spásu. Je skutečným hrdinou eposu, jehož síla nespočívá v boji, ale v pokoře a lásce.
• Adam: První člověk, stvořený k obrazu Božímu. Je racionální, silný a zodpovědný. Jeho tragickou chybou je přílišná láska k Evě, která ho vede k vědomému porušení Božího příkazu. Jeho hřích je hříchem z vášně a solidarity, nikoli z pýchy jako u Satana. Jeho cesta je cestou od nevinnosti přes pád a zoufalství až k pokání a zralé víře.
• Eva: Je zobrazena jako krásnější, jemnější, ale také zranitelnější a náchylnější k lichotkám. Její touha po vědění a obdivu ji činí snadnou kořistí pro Satana. Její hřích je důsledkem podvodu. Po pádu však projeví sílu, když navrhne Adamovi společné pokání a přijme svůj díl viny.

Jazyk a styl

Jazyk Ztraceného ráje je jedním z jeho nejvýraznějších rysů. Je vznešený, monumentální a záměrně archaický.

• Blankvers (Blank verse): Milton nepoužívá rým. Píše v nerýmovaném pětistopém jambickém verši (blankversu), který se nejvíce blíží přirozené anglické mluvě, ale zároveň umožňuje slavnostní a důstojný tón. Tímto metrem se přiblížil antickým eposům, které také nebyly rýmované.
• Vznešený styl: Milton používá složitou větnou stavbu, často inspirovanou latinou (tzv. miltonovská syntax), množství inverzí (změn slovosledu) a latinských slov. To činí čtení náročným, ale zároveň dodává textu velkolepost.
• Obraznost: Dílo je plné barvitých a detailních popisů (peklo, ráj, nebeské bitvy). Milton mistrně pracuje s kontrasty světla a tmy. Používá rozsáhlá epická přirovnání, kde je jedna věc přirovnávána k druhé v dlouhém, rozvinutém obraze, často na mnoho veršů.
• Aluze: Text je protkán nesčetnými odkazy (aluzemi) na Bibli, antickou mytologii (Homér, Vergilius, Ovidius) a klasickou literaturu. To dokládá Miltonovu obrovskou sečtělost a zasazuje biblický příběh do širšího kulturního kontextu.

Hlavní myšlenky a témata

Milton si v úvodu díla klade za cíl „ospravedlnit cesty Boží před lidmi“. Snaží se odpovědět na odvěké otázky o původu zla a smyslu lidského utrpení.

• Svobodná vůle: Ústřední téma. Milton zdůrazňuje, že andělé i lidé byli stvořeni se svobodnou vůlí. Mohou si vybrat mezi poslušností a vzpourou. Bůh jejich rozhodnutí předvídá, ale nepředurčuje je. Pád člověka tedy není Boží selhání, ale důsledek špatného užití svobody.
• Pýcha a poslušnost: Satanův pád je způsoben pýchou (latinsky superbia), největším z hříchů. Považuje poslušnost za otroctví. Milton naopak představuje poslušnost Bohu jako nejvyšší formu svobody, protože je v souladu s přirozeným řádem vesmíru.
• Hřích a vykoupení: Epos je příběhem o ztrátě nevinnosti. Hřích Adama a Evy (tzv. felix culpa – šťastná vina) je sice tragédií, která přináší do světa smrt a utrpení, ale zároveň otevírá cestu k ještě většímu dobru: k projevu Božího milosrdenství skrze Kristovu oběť. Lidstvo sice ztratilo vnější ráj, ale může skrze víru a pokání nalézt „ráj vnitřní, mnohem šťastnější“.
• Řád a hierarchie: Miltonův vesmír je přísně hierarchicky uspořádán. Bůh je na vrcholu, pod ním Syn, andělé, člověk, zvířata. Satanova vzpoura je pokusem tento božský řád narušit, což vede nevyhnutelně k chaosu a utrpení.

Inspirace a vliv díla

• Zdroje inspirace:
  • Bible: Především první kapitoly knihy Genesis. Milton však tento stručný příběh rozšiřuje o psychologii postav, motivace a epické události.
  • Antické eposy: Homérova Ilias a Odysseia a Vergiliova Aeneis byly pro Miltona vzorem epické formy, stylu a kompozice.
  • Dante Alighieri: Jeho Božská komedie, zejména popis pekla, byla pro Miltona zjevnou inspirací.
• Vliv na pozdější literaturu: Vliv Ztraceného ráje na anglickou i světovou literaturu je obrovský.
  • Romantismus: Romantičtí básníci (William Blake, P. B. Shelley, Lord Byron) byli fascinováni postavou Satana, kterého interpretovali jako symbol vzpoury proti tyranii a jako tragického rebela.
  • Mary Shelley: Její román Frankenstein je dílem silně ovlivněn. Monstrum čte Ztracený ráj a ztotožňuje se jak s Adamem (osamělé stvoření), tak se Satanem (zavržený svým stvořitelem).
  • Moderní literatura: Odkazy a parafráze najdeme v dílech od Jamese Joyce až po Philipa Pullmana a jeho trilogii Jeho temné esence, která je v podstatě polemickým převyprávěním Miltonova eposu z ateistické perspektivy.

Srovnání s jinými díly

• Dante Alighieri – Božská komedie (Peklo): Obě díla jsou monumentální křesťanské eposy. Danteho peklo je rigidně strukturované, plné konkrétních historických postav trpících za své hříchy. Jeho Satan je obrovská, tupá, zmrzlá bestie v centru pekla, symbol naprosté absence intelektu a citu. Miltonův Satan je naopak dynamický, inteligentní a psychologicky složitý. Jeho peklo je spíše stavem mysli („Mysl je svým vlastním sídlem a v sobě může peklo v nebe změnit, nebe v peklo.“) než jen fyzickým místem.
• Johann Wolfgang von Goethe – Faust: Srovnání se nabízí v postavách pokušitelů. Miltonův Satan je padlý anděl s tragickou velikostí, jehož motivem je pýcha a pomsta. Goetheho Mefistofeles je spíše cynický, ironický a hravý „duch, jenž stále popírá“. Zatímco Satan se snaží zničit Boží dílo, Mefistofeles je paradoxně součástí Božího plánu, silou, „která chce zlo a dobro vykonává“.