Apostrofa (z řec. apostrophḗ = odvrácení, obrat, oslovení stranou) je řečnická figura založená na přímém oslovení nepřítomné osoby, neživé věci, abstraktního pojmu, přírodní síly, zemřelého člověka nebo kolektivního adresáta. Mluvčí se v ní zdánlivě odvrací od původního posluchače či čtenáře a obrací se k jinému adresátovi, který často nemůže skutečně odpovědět.
Apostrofa patří mezi výrazné prostředky lyrického, řečnického a patetického stylu. Jejím základem je vytvoření dojmu bezprostředního dialogu tam, kde ve skutečnosti žádný reálný dialog neprobíhá. Tím se zesiluje citové napětí výpovědi a zvýrazňuje se vztah mluvčího k oslovovanému jevu.
Je třeba odlišovat apostrofu jako literární a řečnickou figuru od apostrofu jako interpunkčního znaménka, například ve francouzštině nebo angličtině.
Charakteristika a funkce
Apostrofa je založena na přímém oslovení. Oslovovaný adresát nemusí být přítomen, nemusí být živý, a dokonce ani nemusí být konkrétní osobou. Může jím být například vlast, příroda, noc, smrt, láska, svoboda, Bůh, múza, minulost nebo čtenář.
Typickými jazykovými prostředky apostrofy jsou vokativ, zvolací věty, řečnické otázky a citově zabarvené výrazy. Apostrofa často začíná oslovením, například: Ó vlasti!, Smrti, proč přicházíš?, Múzo, pomoz mi zpívat! nebo Ty, přírodo věčná!
Mezi hlavní funkce apostrofy patří:
Expresivní funkce – apostrofa zesiluje citové zabarvení výpovědi, vyjadřuje obdiv, bolest, úzkost, touhu, výčitku nebo naléhavost.
Patetická funkce – dodává textu vznešený, slavnostní nebo dramatický ráz.
Dramatizační funkce – vytváří dojem dialogu a oživuje monologickou výpověď.
Apelová funkce – obrací se k adresátovi s výzvou, prosbou, otázkou nebo naléhavým sdělením.
Personifikační funkce – pokud je oslovována neživá věc nebo abstraktní pojem, apostrofa často souvisí s personifikací, protože oslovovaný jev je pojímán jako bytost schopná naslouchat nebo jednat.
Typy apostrofy
Podle povahy osloveného adresáta lze rozlišit několik základních typů apostrofy:
Apostrofa osoby – mluvčí oslovuje konkrétní osobu, která není přítomna nebo nemůže odpovědět. Může jít o milovanou osobu, zemřelého člověka, historickou osobnost nebo literární postavu.
Příklad:
Matko, proč jsi mě opustila?
Apostrofa neživé věci – adresátem oslovení je předmět, místo nebo jiný neživý jev.
Příklad:
Ó rodný dome, kolik vzpomínek v sobě ukrýváš!
Apostrofa abstraktního pojmu – mluvčí oslovuje obecnou hodnotu, ideu nebo stav, například lásku, smrt, pravdu, svobodu či spravedlnost.
Příklad:
Svobodo, proč jsi tak těžce dobývána?
Apostrofa přírody nebo přírodního jevu – osloven může být vítr, noc, měsíc, řeka, země, nebe nebo celé přírodní dění.
Příklad:
Noci, skryj můj zármutek!
Apostrofa kolektivního adresáta – mluvčí se obrací k národu, lidu, čtenářům, posluchačům nebo lidstvu.
Příklad:
Lide, probuď se ze své lhostejnosti!
Apostrofa v literatuře
Apostrofa se objevuje zejména v poezii, kde slouží k vyjádření silného citového vztahu lyrického subjektu k oslovenému jevu. Častá je v lyrice milostné, vlastenecké, náboženské, elegické i přírodní. V epice a dramatu se užívá především ve vypjatých monologických pasážích, v modlitbách, nářcích nebo řečnických projevech.
Významné místo má apostrofa v antické literatuře, kde se básníci často obraceli k múzám s prosbou o inspiraci. Tento postup se stal tradiční součástí epické a slavnostní poezie. V pozdější literatuře se apostrofa uplatňovala v náboženských textech, barokní poezii, romantismu i moderní lyrice.
V české literatuře je apostrofa typická například pro vlasteneckou a romantickou poezii. Objevuje se tam, kde autor oslovuje vlast, národ, přírodu, milovanou bytost, smrt nebo Boha. Často slouží k vyjádření silného citového zaujetí a k posílení slavnostního nebo naléhavého tónu textu.
Rozlišení od příbuzných jevů
Řečnická otázka je otázka, na kterou se neočekává odpověď. Apostrofa s ní může být spojena, pokud je otázka adresována nepřítomnému nebo neživému adresátovi.
Personifikace spočívá v připisování lidských vlastností neživým věcem, zvířatům nebo abstraktním pojmům. Apostrofa se s personifikací často překrývá, ale není s ní totožná: apostrofa je především oslovení, zatímco personifikace je zlidštění.
Invokace je slavnostní vzývání božstva, múzy nebo vyšší síly, často na začátku literárního díla. Lze ji chápat jako zvláštní typ apostrofy.
Exklamace neboli zvolání je citově vypjatá výpověď. Apostrofa může mít podobu zvolání, ale její podstatou je přímé oslovení určitého adresáta.