Antonomázie (z řec. antonomásia = přejmenování, jiné pojmenování) je tropus založený na nahrazení vlastního jména obecným označením, opisem nebo příznačnou vlastností, případně naopak na užití vlastního jména jako obecného označení určitého typu osoby, jevu nebo vlastnosti. Patří k prostředkům obrazného pojmenování a úzce souvisí s metonymií, protože využívá vztah věcné souvislosti mezi pojmenovávaným objektem a jeho charakteristickým znakem.
Antonomázie se uplatňuje zejména tehdy, když mluvčí nechce nebo nepotřebuje označit osobu či jev přímo. Místo vlastního jména použije výraz, který vyjadřuje typickou vlastnost, funkci, původ, postavení nebo známý čin dané osoby. Výsledkem je pojmenování výraznější, hodnotící, slavnostní, ironické nebo expresivní.
Charakteristika a funkce
Antonomázie je založena na záměně pojmenování. Vlastní jméno může být nahrazeno výrazem obecným, například titulem, funkcí, přídomkem nebo opisem. Naopak vlastní jméno známé osoby se může stát označením obecného typu člověka.
Typickým příkladem prvního typu je označení „Učitel národů“ místo jména Jan Amos Komenský. Vlastní jméno je zde nahrazeno opisným pojmenováním, které vyjadřuje význam dané osobnosti. Podobně lze užít označení „Básník Máje“ pro Karla Hynka Máchu nebo „Otec vlasti“ pro Karla IV.
Druhý typ antonomázie vzniká tehdy, když se vlastní jméno užívá obecně. Například výraz „donchuán“ označuje svůdce žen, výraz „jidáš“ zrádce a výraz „mecenáš“ štědrého podporovatele umění nebo vědy. Původně šlo o vlastní jména konkrétních osob nebo literárních postav, která se postupně zobecnila.
Mezi hlavní funkce antonomázie patří:
Charakterizační funkce – zvýrazňuje typickou vlastnost osoby, postavy nebo jevu.
Hodnotící funkce – může vyjadřovat obdiv, úctu, kritiku, ironii nebo odsouzení.
Estetická funkce – činí vyjádření působivějším a jazykově pestřejším.
Zkratkovitá funkce – umožňuje stručně pojmenovat složitější charakteristiku prostřednictvím známého jména nebo přídomku.
Typy antonomázie
Podle směru záměny lze rozlišit dva základní typy antonomázie:
1. Nahrazení vlastního jména opisem nebo obecným označením
V tomto případě se místo vlastního jména užije příznačný výraz, titul, funkce nebo opis. Takové pojmenování zdůrazňuje významnou vlastnost nebo roli dané osoby.
Příklady:
Učitel národů – Jan Amos Komenský
Otec vlasti – Karel IV.
Básník Máje – Karel Hynek Mácha
Král železný a zlatý – Přemysl Otakar II.
Král komiků – Vlasta Burian
Tento typ antonomázie bývá častý v publicistice, literární historii, rétorice a slavnostním stylu.
2. Užití vlastního jména jako obecného označení
V tomto případě se vlastní jméno mění v obecné pojmenování určitého typu člověka nebo vlastnosti. Často jde o jména historických, biblických, mytologických nebo literárních postav.
Příklady:
jidáš – zrádce
donchuán – svůdce žen
harpagon – lakomec
quijote – snílek, idealista odtržený od reality
mecenáš – podporovatel umění nebo vědy
romeo – zamilovaný mladík
U tohoto typu může dojít k tzv. apelativizaci, tedy k přechodu vlastního jména mezi jména obecná. Proto se některé výrazy tohoto druhu píší s malým počátečním písmenem, například jidáš nebo mecenáš, pokud už neoznačují konkrétní osobu, ale obecný typ.
Antonomázie v literatuře a publicistice
V literatuře se antonomázie využívá k charakterizaci postav, k vytváření narážek a k posílení významové zkratky. Autor může jediným jménem nebo přídomkem vyvolat širší soubor vlastností, asociací a kulturních významů. Označí-li například postavu jako harpagona, čtenář okamžitě rozpoznává její lakotu.
V publicistice a řečnictví slouží antonomázie často k ozvláštnění stylu. Místo opakování vlastního jména lze použít opisné označení, které zároveň připomíná význam dané osobnosti. Například ve větě „Otec vlasti se zasloužil o rozkvět Prahy“ nejde pouze o náhradu jména Karel IV., ale také o hodnotící pojmenování.
Rozlišení od příbuzných jevů
Metonymie je širší tropus založený na věcné souvislosti mezi pojmenováními. Antonomázie je jejím zvláštním případem, protože pracuje se záměnou vlastního a obecného pojmenování.
Perifráze neboli opis nahrazuje přímé pojmenování rozvinutějším výrazem. Antonomázie může mít podobu perifráze, pokud místo jména použije opis, například „autor Labyrintu světa a ráje srdce“ místo Jan Amos Komenský.
Epiteton je básnický přívlastek, který zdůrazňuje určitou vlastnost. Od antonomázie se liší tím, že obvykle vlastní jméno nenahrazuje, ale pouze je doplňuje, například „moudrý Komenský“.
Přezdívka je neoficiální pojmenování osoby. Může mít s antonomázií společné rysy, ale nemusí být obrazným nebo ustáleným tropem.